Všechna novozákonní evangelia končí vírou ve Vzkříšeného. A pochybností. Či ve správném pořadí: pochybností a vírou.

Nejznámějším příkladem přesvědčeného pochybovače je určitě Tomáš z Janova evangelia: Čteme, že když se vzkříšený Ježíš zjevil učedníkům, Tomáš s nimi nebyl; a že když mu o tom vyprávěli, odpověděl (20,25): „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Z říše mrtvých se přece jen tak někdo nevrací! Anebo snad Tomášova pochybnost nebyla takto „pozitivistická“, přece jen vyrůstal s Biblí a leccos s Ježíšem prožil. Snad si jen nebyl jist, jestli ten, koho jeho přátelé uvítali jako Vítěze, je skutečně jejich Ježíš: a proto se ptá na rány po hřebech. Je ten váš Vzkříšený totožný s naším Ježíšem? A Pán mu vyšel vstříc: „Polož svůj prst sem,“ řekl mu, když se opět ukázal (v27), „pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nebuď nevěřící, ale věřící!“ A Tomáš věří svým očím a věří svému Pánu: je to On! A nás dnes jeho pochybnost povzbuzuje, že i my – ač jsme Ho neviděli – smíme vyznávat a věřit, když i takový Tomáš se dal přesvědčit…

Podobně je tomu v dalších evangeliích: i zde je prvotní skepse překonána viděním, i zde je učednické pochybování služkou naší víry. V Lukášově evangeliu se prvními svědky vzkříšení staly ženy; když však o prázdném hrobu vyprávěly učedníkům, pánové jim nevěřili a jejich slova považovali za babský blábol (24,11). A zase se Ježíš zjevuje a tentokrát pochybují všichni (nejen Tomáš) a bojí se uvěřit vlastním očím (v37). Ale Ježíš je vyzývá (jako Tomáše): podívejte se, dotkněte se. A když „tomu pro samou radost nemohli uvěřit“ (v41), bere si sousto a jí před nimi.

V Markově evangeliu je situace složitější: Druhé evangelium totiž, jak nasvědčují jeho nejstarší rukopisy, snad původně končilo jaksi nevelikonočně (16,8): „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas, a nikomu nic neřekly, bály se totiž.“ Ale když to světu neřekly ony, kdo to řekne! Ty, milý čtenáři? Taková je zřejmě pointa tohoto „kratšího konce“. Tzv. „delší konec“ nabízí řešení shodné s citovanými evangelii: Učedníci neuvěřili Magdaleně, že viděla Vzkříšeného (v11), neuvěřili ani přátelům, kterým se Kristus zjevil na venkově (v13); konečně však museli uvěřit, když se jim Ježíš zjevil osobně „a káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného“ (v14). Jako v přecházejících vyprávěních, i zde nespočívalo učednické pochybovaní jen v rozumářské skepsi – jestli je vzkříšení „vědecky“ možné -, ani jen v rozumné úvaze nad schopnostmi lidských smyslů; nýbrž jejich pochybnost spočívala ve tvrdosti vůči lidem, v nedůvěře vůči Ježíšovým svědkům. I tato tvrdost je však nakonec překonána vírou.

Jediné Matoušovo evangelium kauzu pochybnosti a víry neuzavírá. V samém finále, kdy se Matouš fortissimo popisuje výstup apoštolů na horu schůzky a Ježíšův odkaz, právě uprostřed těchto závěrečných, durových taktů zazní rušivý tón (28,17): „Spatřili ho a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.“ A nic. Žádné řešení: Pán zde nenabízí své ruce k doteku, nepojí sousto, nikoho nekárá. Přímo na učednické pochybující klanění navazuje slovy (v18-20): „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům… A já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Proč to? Má snad být tato pochybnost přehlušena a „vyřešena“ jásavými slovy Velkého poslání? Proč ji pak Matouš raději nesmlčel? A když o ní nemlčí, proč ji nijak nevysvětluje, nekritizuje, nýbrž vsouvá ji do závěrečného taktu evangelia, takže si čtenář domů odnese i právě tuto zvláštní pachuť? Červíčka v jablíčku. Písek v soukolí.

Snad proto – jako by Matouš varovně zvedal prst -, že jsme lidé tvrdí a nedůvěřiví; a že jimi – běda! - zůstáváme navzdory důkazům Písma a svědectvím dobrých lidí i navzdory vlastní zkušenosti. Anebo snad proto je tu ona vedlejší věta o nedokonalé pokloně, že celá kauza – jako by Matouš nechal klezmerovsky zaskřípat štěbenec – není tak prostá: co když Ježíš nevstal z mrtvých; a co když vstal?! Nebo snad v úvodu Velkého poslání mluví o pochybnosti proto, že i nejistí a skeptičtí jsou s Ježíšovou zvěstí vysláni do světa, že bez nich by Kristovo stádo nebylo úplné, kristovské. Nebo tu cos hryže a cos skřípe proto, že nemá-li naše víra být nelidská, jistá nejistota k ní - bolestně, ale nutně - patří. Kdoví.

Pochybování každopádně patří do velikonočního evangelia. A „v jednom případě ze čtyř“ (obrazně řečeno, jako mezi evangelisty) nemusí být ani překonáno. Jako by se jen ukřižovaná víra uměla velikonočně poklonit Vzkříšenému. Anebo ne?

David Beňa je učitelem na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a tajemníkem Studijního odboru Rady Církve bratrské.