Jedna Hirošima stačí

Ještě před několika málo lety pro mne byla Hirošima místem na mapě, jehož význam byl srovnatelný s cimrmanovskou vískou Liptákov. Shození atomové bomby jsem vnímal jako událost, která přispěla k rychlému ukončení druhé světové války. Neměl jsem žádný větší důvod se touto historickou událostí zabývat, neboť byla na hony vzdálená mému každodennímu životu.

Musel jsem počkat, až na mne usedne stín Hirošimy osobně.

K tomu nedošlo hned po příjezdu do věhlasného japonského přístavního města. Při procházení ulicemi ovládanými obchodem mne sice zalíval pot, jeho příčina však spočívala ve vysoké teplotě a vlhkosti charakteristické pro tamější podnebí. Radikální obrácení pro mne znamenal až den, v němž jsem se nejprve setkal s hibakušou a následně si prošel celý hirošimský mírový památník. 

Hibakuša je japonský termín používaný pro lidi, kteří přežili výbuch atomové bomby (nacházeli se do dvou kilometrů od hypocentra, popř. jsou obětmi radioaktivního spadu). Tito přeživší za sebou mají životy provázené ztrátou blízkých, zdravotními problémy a všudypřítomnou diskriminací.

Setkání s hibakušou je dechberoucí zkušeností. Nasloucháte neuvěřitelnému příběhu dítěte, které jako jediné ze třídy přežilo atomové peklo. Vidělo umírat většinu spolužáků na školním hřišti. Plazilo se ruinami potemnělého města. Mimo svou neskutečnou bolest neslo také utrpení okololežících dohasínajících lidský bytostí. Neuronilo však ani slzu, neboť slzné kanálky spálil jediný okamžik...

Střih. Dlouhodobé léčení. Záhadné zdravotní problémy objevující se s mnohaletým odstupem. Zameškané vzdělání. Odmítání při pracovních pohovorech. Nemožnost nalezení životního partnera, který by neměl strach vzít si podivného kripla.

Hibakuša se odmlčí. Mlčím také. Mlčíme všichni. Není, co říct. Snažím se zadržet slzy. Má vůbec cenu brečet?

Vcházím do Hirošimského mírového muzea. Klasika: staré fotky, historická fakta, mapy, nějaké předměty. Snažím se poctivě studovat předkládané materiály, abych lépe porozuměl tomu, co se stalo. I přesto, že mi vojensko-historická muzea často připadají nudná.

Od obecných dějin se dostávám k předmětům nalezeným v ruinách. Připadám si jako před hromadami dětských botiček v Osvětimi. Dopadá na mne tíživá atmosféra místa, jehož tragická minulost není vzdálenou historií, ale současností, která se zahryzává pod kůži. 

Odporuje to zákonům času, překračuje to vědecky možné. Děs a smutek jsou však stále přítomné. Nechápu vůbec nic a chce se mi brečet. Jsem zmítán hrozivě přítomnou minulostí a jediné, na co jsem schopen myslet je ponuré ráno, které jsem strávil ve společnosti ostnatých drátů Auschwitz-Birkenau. 

Dochází mi, že jako Evropan nemám k japonské tragédii jiný přístup než skrze statisíce osvětimských obětí. Nechápu, jak je možné vyučovat o shození atomové bomby jako o historické události...

Od mé první návštěvy Japonska jsem se setkal s řadou lidí, jejichž život zasáhla atomová bomba. Šlo o lidi svým způsobem obyčejné. Z řady vybočovali snad jen tím, že pro ně byl každý další den novým peklem. Větším peklem, než pro nás ostatní. Jak ho byli schopni vydržet? Proč to už dávno nezabalili?

Z jednoho prostého důvodu: zázrak, který charakterizoval jejich přežití se jim stal posláním. Zjistili, že jediná věc, která může dávat jejich životům smysl je boj za to, aby se podobné utrpení nemohlo opakovat.

Jejich živé oči lemované scvrklou tváří nám kladou vážné otázky: Jak můžete považovat držení atomové bomby za záruku vaší bezpečnosti? Jak můžete chtít zajišťovat mezinárodní postavení své země skrze hrozbu pekla těm, kteří se nachází za nějakou imaginární hranicí? Jak může být součástí vaší rétoriky možnost nesmírného utrpení milionů nevinných?

Komu jsou tyto otázky adresovány? Alibisticky bychom mohli říct, že státům a vysokým politikům, neboť oni mají pod kontrolou temné kufříky s červenými tlačítky. To bychom se z toho však dostali příliš jednoduše. Věci se mají poněkud komplikovaněji. Naši političtí představitelé totiž zdůvodňují svou podporu jaderným zbraním skrze naši bezpečnost, skrze blaho nás obyčejných občanů.

Je tedy na nás, abychom dali najevo, že o falešný pocit bezpečnosti vykoupené utrpením tisíců nevinných nemáme zájem. Je na nás, abychom dali najevo, že masové vraždění nemá být prováděno v našem jménu. Je na nás, abychom protestovali proti investicím do jaderných zbraní a zasazovali se o použití daných finančních prostředků k obecně prospěšnějším cílům.

Jak na to? Například skrze drobné, symbolické vyjádření vlastního názoru, které nezabere příliš času. Že je to neefektivní a nepřináší to žádné výsledky? Pokud bychom byli sami, tak možná. Ale lidí, kteří proměňují světové mínění ohledně (ne)užitečnosti atomových zbraní jsou již miliony. A čím více se nás přidá, tím větší je pravděpodobnost proměny paradigmatu, jako se to podařilo v případě kazetové munice (Convention on Cluster Munitions vstoupila v platnost 1. srpna 2010). 

Drobnou aktivitou, která zabere jen několik desítek vteřin je podepsání petice organizované mladými lidmi z Religions for Peace (dostupná zde). Pokud jste podnikaví na komunální úrovni, můžete požádat svého starostu, aby se přidal k tisícům svých kolegů, kteří se zasazují o zrušení jaderných zbraní (více informací zde). Můžete také oslovit svého poslance či senátora, aby se zapojil mezi členy parlamentů budujících svět bez jaderných zbraní (více informací zde). Další informace a doporučení pro akce zaměřené na jaderné odzbrojení můžete najít např. na stránkách Pax Christi (odkaz zde), Reaching Critical Will, Nuclear Age Peace Foundation, Abolition 2000, Ban All Nukes generation nebo International campaign to abolish nuclear weapons.

Především pak doporučuji setkat se s hibakušou – ať již osobně či prostřednictvím telemostu (rád pomůžu s organizací). Protože těchto jedinečných svědků poměrně rychle ubývá a považoval bych za osobní selhání každého z nás, pokud by jejich poselství zaniklo v hluku času.