Články – Tomáš Petráček:

Vzhledem k svérázné „debatě“ okolo článku Druhý vatikánský koncil, náčrt předběžné bilance, který se omezuje na trapnou „dojmologii“, že podle vzpomínek názorového oponenta a jeho rodičů dříve chodilo do kostela lidí více,   je – zdá se – vhodné nabídnout  stručný článek, který podává základní fakta o situaci „předkoncilní církve“, tedy o stavu církve v 50. letech 20. století.

Víceméně všichni se dnes shodnou, že se nenaplnila očekávání spojená s Druhým vatikánským koncilem. Příčin je mnoho, některé se při nejlepší vůli nedaly překonat. Řada lidí se domnívá, že koncil šel ve změnách příliš daleko, jiní, že naopak příliš málo. Nespokojenost jedněch i druhých pak vyvolává komponovaný charakter dokumentů, kde si lze nalézt potvrzení i zcela protikladných přístupů. Proč koncil nenaplnil očekávání, vždyť ještě na prahu šedesátých a sedmdesátých let byly vyprodané sály při přednáškách koncilních teologů, počty seminaristů i řeholnic kulminovaly a mezi evropskou společností a církví probíhaly jakési druhé líbanky?

Druhý vatikánský koncil znamená v dějinách katolické církve jednu z jejích zásadních, paradigmatických změn. Stejně jako přechod křesťanství do helénského prostředí, změny statusu na státní náboženství pozdní římské říše či adaptace na radikálně odlišné podmínky života v raném středověku, i Druhý vatikánský koncil znamená důležitý předěl v dějinách církve.

Vystoupení L. Zaorálka na tiskové konferenci k společnému prohlášení Ekumenické rady církví, Katolické církve a Federace židovských obcí protestující proti populistickému stylu kampaně ČSSD, mě přimělo k několika zpřesňujícím historickým poznámkám.