Články – Ludmila Doležalová:

Církevní rok je prostředek, jak s církví prožívat život Ježíše, souznít s etapami jeho života, těšit se na jeho příchod, prožívat radost z jeho narození. V adventu se ale nedovedu úplně těšit na Ježíšovo znovunarození, protože vnímám úzkosti lidí nemocných a v těžkých životních situacích. Myslím více na lidi na Ukrajině, jak v chladu, blátě a temných večerech, které jsou pochmurné a dlouhé, z posledních sil brání svou zemi...

V posledních desetiletích výborně pracují neziskové organizace – charity, diakonie i jiné. Pomáhají pestrým skupinám lidí a pracují zde obětaví a láskyplní lidé. To by nás mohlo ukolébat ve falešném klidu, že pošleme dar a o všechny bude postaráno.

Účastníme se synodálního procesu, který je snahou o obnovu církve, návratem k původnímu smyslu evangelijních hodnot, který spočívá v jejich žití. Zabýváme se často následky, nikoli příčinami problémů v církvi. Již na II. vatikánském koncilu byl dán směr obnovy církve. Koncil měl mít pokračování, pro které však nebyla vůle. Jedním z pokynů, který inicioval papež Pavel VI. v době koncilu, byl pokyn sestavit ústavu pro katolickou církev.

Četla jsem knihy Ladislava Heryána. Byla jsem na dvou jeho přednáškách. Nebudu popisovat jejich obsah, nedovedu to. Není to jeho vzdělání, jeho moudrost, dokonce ani jeho člověčenství, které mě okouzluje.

Často mě napadají věci vypadající nepatřičně. Velikonoční radost by měla vládnout naším životem. A já už přemýšlím, jak dlouho vydrží, proč není trvalou součástí života, kam se ztrácí, co ji krade. Vyjma těžkých životních situací jsou zde i jiné vlivy.