Když sv. Jan Pavel II. v reakci na ideově-politický kurz EU konstatoval, že máme co do činění s novou, skrytější a zákeřnější ideologií Zla, která staví lidská práva proti člověku, neudělalo to velký dojem ani na katolíky. Když Benedikt XVI. v téže souvislosti mluvil o diktatuře relativismu a sebenenávisti Západu, nejhlučněji mezi českými intelektuály reagoval neomarxistům blízký V. Bělohradský. Ten ve stylu potrefené husy ujišťoval, že není vlastencem Západu, protože nezná v dějinách větší katastrofu, než je existence heterosexuálního bílého muže.

Nedalo se přehlédnout, že se na biskupské synodě o rodině střetly dva myšlenkově odlišné světy. Fenomenologicky se jejich protichůdnost ukazuje v pojmové dvojici: otevřenost/uzavřenost. Církev už téměř dvě století řeší otázku vztahu k odkřesťanšťujícímu se Západu. Otevřete okna, hlásají progresisté a věří v masivní přísun čerstvého vzduchu; konzervativci v něm cítí síru. Kdo je rozsoudí?