Jirousova poezie patří bez velkých pochybností k tomu nejlepšímu, co u nás bylo ve druhé polovině 20. století napsáno. Svou zdánlivou jednoduchostí sváděla k napodobování – o to víc ale vynikla její neopakovatelnost. Výbor Magorské modlitby je skvělým a čtenářsky vstřícným pozváním k četbě Jirousovy poezie a další jeho tvorby.

Ptám se v poslední době stále častěji sám sebe, jak je možné, že jedna a ta samá věc vyvolává u různých lidí zcela odlišné reakce a závěry. Jak to, že lidé, jejichž základní světonázorové zázemí je v zásadě totožné, a které navíc spojuje pravděpodobně také upřímně a niterně prožívané přihlášení se ke křesťanské víře, mohou některé ne nepodstatné věci vnímat nikoli různorodě, ale skoro až protikladně.

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit.

Povídáme si se třemi řadovými českými diecézními kněžími o jejich zkušenosti z kněžského působení. Nejde o žádné zkrachovalce, kteří chtějí vykřičet světu svou nespokojenost a zklamání. Jde o úspěšné, dlouholeté a na svých působištích oblíbené faráře, kteří ale přesto neskrývají své rozčarování ze situací, jež zažívají v současné církvi, které se dali cele do služeb.

Jedna ze zásadních otázek, které jsou spojeny s vystavováním současných uměleckých děl v kostelech, souvisí s účelovostí takové intervence. Jinými slovy s tím, zda umělecké dílo sakrálnímu prostoru skutečně něco dává, nebo z něj jen bere, jen ho využívá.