Existuje vážné riziko, že papež František ztrácí podporu lidí, kteří by rádi viděli, že uspěl a uchránil církev před pádem do rukou těch, kteří se rozhodně postavili proti změnám. Je to důležitý okamžik, protože třiaosmdesátiletý muž naznačuje, že si uvědomuje, že mnoho z těch, kteří nejsilněji věřili v jeho úsilí ve věci církevní reformy, začíná ztrácet iluze.

Počet katolíků se v Německu neustále snižuje. Více než 216 tisíc z nich se loni rozhodlo „opustit církev“ jen tím, že přestalo platit státem vyžadovanou církevní daň. To je jen poslední příklad toho, co se stalo pomalým, ale stabilním vzorcem opouštění katolické církve v západním světě.

Navečer 10. dubna, šest týdnů po skončení vatikánského summitu o krizi způsobené sexuálním zneužíváním, uveřejnil emeritní papež Benedikt XVI. své myšlenky o původu této krize v rozsáhlém eseji, který zaslal do časopisu bavorských kněží. Text byl velmi rychle přeložen do angličtiny a online rozšířen po katolických webech, známých svým nepřátelstvím vůči papeži Františkovi.

Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.

Pokud existuje nějaká katolická analogie cesty Richarda Nixona do Číny, možná to je papežova cesta do Ecône, hlavního sídla Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). Celý pontifikát papeže Františka, jenž byl nazván „nejneobvyklejším stavitelem mostů“, je poznamenán rostoucím počtem vstřícných gest směřujících k tradicionalistickým skupinám založeným francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v roce 1970, které byly ve formálním schizmatu s církví mezi lety 1976 a 1988.