Kdysi jsem v jedné internetové debatě narazil na větu, že pojem liberální katolík je protimluv. To mě zaujalo. Vždycky jsem si myslel, že ke katolictví patří otevřenost. Pocházím z generace, která se narodila v polovině 60. let a jaksi přirozeně vnímala Druhý vatikánský koncil jako něco, co bylo dobré. Psychologicky na nás hodně působilo i to, že duchovní – kolaboranti s režimem – byli velmi často lidé dost konzervativní, kteří si zakládali na církevní okázalosti.

Ostýchal jsem se. Srdce mi tlouklo jako při novoročním běhu na Žďár. Oči se samy přivíraly. Sotva jsem dýchal. Vstoupit do míst, která jsou pro druhého nejkrásnější na světě, není jen tak.

Možno to bude takto: Je noc. Obyvatelia nášho domu pokojne spia. Iba ja bdiem. V mysli mám  smutné obrazy  z večerných správ. Je Advent, no  nič šťastné k nám z budúcnosti neprichádza.  Svet sa otriasa v základoch. Áno. Celé sme to pomotali. Advent predsa nie je o idylke pokoja a radosti. Advent  je výzva na cestu, výzva k dobrodružstvu, výzva opustiť istotu nášho zabezpečeného sveta a vykročiť v ústrety neistote toho neznámeho Božieho.

Jsem jiný. Amatér, člověk bez patosu a vztahu k epoletám. Nemám teď na mysli teologickou profesi, ale život žitý v Bohu. Rád se dojímám a kochám. Nestanovil jsem si mety, ke kterým bych mířil, ani nemám v communio sanctorum svého favorita, s nímž bych vedl kdovíjak výživné dialogy.

Časy se mění, a my se měníme s nimi a v nich. To neříká Písmo. Ale neříká to ani Cicero, ani Ovidius, jak se myslívá. To řekl poprvé německý reformační teolog Caspar Huberinus, který – tak jako obvykle němečtí reformační teologové - miloval latinskou klasiku. Němečtí reformační teologové žili v čase, který se měnil velmi prudce.