Jsou chvíle, kdy vám někdo zoufale chybí. Těch důvodů rozumu a srdce může být bezpočet. Rádi byste řekli, jak moc vám ten někdo schází, jenže přetlumočit to do jazyka, jenž by nebyl patetický a příliš zavazující, je těžké.

Minulý týden zahynulo při zemětřesení v Itálii dvakrát více lidí než při teroristickém útoku v Paříži. Přesto se na sociálních sítích příliš neobjevovaly statusy "Jsem Amatrice", změny ikonek facebookových profilů či jiné projevy hromadné soustrasti, na které jsme v posledních letech zvyklí.

Poslední dobou se objevují na internetu v různých debatách tvrzení rozličných jedinců, kteří říkají, že islám „není nic jiného než politická ideologie“. Ti, kteří sami sebe považují za mimořádně zbožné, ještě někdy dodávají, že islám sám pochází od ďábla a islám celý je vlastně modloslužba. Pro katolíky by mělo platit to, co říká Druhý vatikánský koncil v deklaraci Nostra Aetate.

Třikrát po sobě Bavorsko, jen jedenkrát Praha - Smíchov. Zatím. Před tím puč v Turecku, vražedný kamion v Nice. Desítky a stovky zraněných, mrtví. O zasažených rodinách, blízkých a přátelích obětí nemluvě. Společným jmenovatelem všeho není Islámský stát, šikanovaný jedinec nebo jedinec trpící depresemi. Zásadním jmenovatelem je strach, úzkost, ohrožení a SMRT.

Tebe, můj milý příteli, poslal sám Hospodin, abys zachraňoval zoufalé a zmatené. Slova nebyla potřebí. V tom tichu šlo o hodně. Když jsi umřel, připomněl jsem si, že i jako věčně na člověka čekající kněz jsi byl v pohybu.