Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Nedávné přijetí metropolity Smolenska a Kaliningradu Kyrila papežem Benediktem XVI. oživilo myšlenku Vladimíra Solovjeva o nutnosti společného evangelizačního úsilí katolické a pravoslavné církve, o spolupráci papeže a cara. Podle Solovjevovy vize nastane v 21. století jednota církví, a to v apokalyptickém kontextu. Dnešní doba nicméně zatím přeje jeho dřívější intuici po jednotě vycházející z dialogu a potřeby evangelizace Evropy. Apokalypsu ostatně již křesťané zažili ve 20. století a prolitá krev společných mučedníků ukazuje na eschatologickou jednotu, která se „vtěluje“ do naší historie. A kdo ví, zda mezi námi neroste nějaký Antikrist a i po naší generaci nebude žádáno, abychom si „vyprali šaty v krvi Beránkově“? 
Letos uplynulo 450. výročí příchodu Tovaryšstva Ježíšova do Čech a zároveň se připomíná shodné výročí úmrtí Ignáce z Loyoly. K této příležitosti připravovala již několik let Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova a Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy mezinárodní konferenci Jezuité v Českých zemích – Bohemia Jesuitica, která se uskutečnila 25. – 27. dubna 2006 v Praze. Témat konference snažících se o částečnou „rehabilitaci“ jezuitů v historii bylo opravdu nepřeberně a rozhodně vykreslila celiství obrázek o činnosti tohoto řádu, nadále bohužel žijícího s učebnicovým stigmatem jeho nejznámějšího „pyromana“ Antonína Koniáše, který ale také čeká na svou „demýtizaci“. 
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.