Články – David Novák:

Je hezké, že součástí inaugurace prezidenta Petra Pavla byla i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev.  Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem četl, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat.

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl,  leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení… zní to skvěle ne? Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu.

Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.

Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey v podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou. Kdyby Yancey znal příběh někdejšího premiéra Grosse, myslím, že by jej použil jako další ilustraci do své knihy.