V tomto článku otevíráme širší téma vztahu katolické církve k přírodním vědám. Zaměříme se na sedm zajímavých osobností, které dokázaly spojit roli špičkového přírodovědce a kněze a lidské poznání světa významným způsobem rozšířit.

Velká část komentářů k pontifikátu papeže Františka směřuje k zdůraznění sociálního rozměru. Je ale třeba říci, že toto slovo je třeba správně chápat a nenazírat prismatem socialismu a kolektivismu. František je totiž důsledně antropologický a zdůrazňuje člověka jako takového.

Vyjádření papeže Františka o tom, že se církev nestaví proti teorii velkého třesku, vzbudila – pro mne osobně velice překvapivě – silnou reakci médií, jako by snad šlo o něco překvapivého a nečekaného. Ve skutečnosti jde o něco zcela přirozeného a jen těžko si lze představit, že by mohl říci cokoli jiného.

Jestliže bychom měli papeže, jehož pontifikát trval patnáct let, něčím charakterizovat, pak by bylo možné vybrat především témata tři – byl tím, kdo dovedl II. vatikánský koncil do zdárného konce a podílel se naplňování jeho závěrů. Jeho postoj znamenal zásadní posun v ekumenickém dialogu, v němž mu může v moderních dějinách sekundovat jen Jan Pavel II. a v neposlední řadě byl cestovatelem a dobrým diplomatem, člověkem, který nechtěl být biskupem Itálie, ale papežem univerzální církve.

5. října byl v Brně znovu vysvěcený chrám svatého Josefa, což je jedna z nejdůležitějších barokních památek metropole Moravy a současně kostel, který byl v centru města téměř dvacet let zcela nepoužíván. Chrám od Voršilek přejala v roce 2010 řeckokatolická církev, která jej opravila, a kostel mohl být opět otevřen.