Praktická víra
Jsem právě Boleslav
Hana Farná, Jiří Baroš , Jiří Baroš / 28. 9. 2012Portréty a rozhovory
Pražský poledník
Hana Farná, Jiří Baroš , Jiří Baroš / 15. 8. 2012Ohlédnutí za Katolickou charismatickou konferencí
Hana Farná, Jiří Baroš , Jiří Baroš / 20. 7. 2012Boží tělo s kytarou
Hana Farná, Jiří Baroš , Jiří Baroš / 7. 6. 2012Kultura a recenze
Apokryf se nedá posuzovat očima víry
Hana Farná, Jiří Baroš , Jiří Baroš / 1. 6. 2012Přejít na stránku:
Článek měsíce
Antikrist Petera Thiela
Martin Bedřich / 5. 10. 2025K vyššímu svěcení žen - proč nejsem pro
Hana Farná / AreopagPřejít na stránku:
Bankovní spojení
Podpořte nás přes transparentní účet bez poplatků: 2900316130/2010
Rubriky
- Církev a svět
- České církve
- Křesťanství v zahraničí
- Portréty a rozhovory
- Na pravou míru
- Křesťanský humor
- Teologie a duchovní texty
- Článek k zamyšlení
- Komerční prezentace
- Historie
- Archivní rubriky
- Články dle autorů

Seznamka
Jsem právě Boleslav. Mne bolem oslavil, když věnec tu dovil své slávy Věnceslav. Tento nápis na městské bráně ve Staré Boleslavi je sice romantizující slovní hříčka, přesto ale v kostce vystihuje dávnou tragédii. Odstranění nepohodlného bratra. Bratrovražda vždy byla považována za jeden z nejhorších zločinů, nicméně se praktikovala dost často. Podle Bible stála už na samém počátku lidských dějin. Dnes můžeme spekulovat, že Boleslav svůj čin racionalizoval pomyšlením na příběh Kaina a Abela. Dá se soudit, že o něm měl povědomost, protože nebyl tak zavilý pohan, jak nám ho představují zjednodušené výklady.
Svůj svátek 15. srpna slavím společně s Pannou Marií. Jsem rodičům vděčná, že mi dali právě jméno Hana. Tu náhodnou souhru církevního a občanského kalendáře považuji za jedno z Božích nasměrování svého života. Snad proto se pokaždé zamýšlím nad poselstvím jednoho z nejvýznamnějších mariánských svátků. Tentokrát se do mých úvah vtírají neustálé diskuse o obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jejich emoční náboj je jistě nepříjemný, ale je možné ho vzít jako výzvu k ujasnění, kým pro nás Ježíšova matka je a jaký je význam jejích symbolů. Abych svůj katolický postoj mohla porovnat i s jiným východiskem, požádala jsem o rozhovor MUDr. Zdeňka Susu, emeritního člena synodní rady Českobratrské církve evangelické.
Do Brna jsem se letos vypravila už po čtvrté a měla jsem pocit, že jedu “jako domů”. Moje někdejší obavy z kolektivního jásání byly dávno ty tam. Nikdy jsem nebyla na exerciciích, zřejmě kvůli silentiu, které bych vnímala jako svazující a dělalo by mi potíže ho neporušit. Katolickou charismatickou konferenci je možné považovat za exercicie bez silentia (to není moje myšlenka, četla jsem to kdesi na diskusích, ale hned jsem ji přijala za svou).
Slavnost Těla a Krve Páně máme v podvědomí spojenou s veškerou tou symbolikou, kterou jí dalo baroko. Ať už jsme byli vychováni ve víře nebo ne, všichni jsme četli Babičku Boženy Němcové, viděli jsme staré pohlednice s venkovními oltáři plnými růží, slyšeli vzpomínky pamětníků, ze kterých dýchala směs nostalgie, mystiky a také špetka triumfalismu – to je nutno si přiznat. Vždyť tahle krásná a velkolepá slavnost neměla konkurenci! I v reálu jsem poznala dojímavě slavnostní Boží Tělo, s průvodem, který sice nesměl vykročit z kostela, což mu ale neubralo na vznešenosti. V šedi „reálného socialismu“ to pro mě znamenalo průzor do jiného rozměru.
Apokryf se nikdy nedá posuzovat očima víry. Musí se brát jako svébytný literární útvar, jehož autor nechal zapracovat svou představivost. To se týká jak apokryfních evangelií, kde se to jen hemží zázraky, tak i soudobých apokryfních románů, které se naopak snaží jakoukoli vyšší moc důsledně eliminovat. A tak nepřekvapí snaha Lenky Procházkové redukovat Ježíše jen na člověka. Její umělecký záměr není ani nový, ani originální. Uchopila ho ovšem střízlivěji a poctivěji než Dan Brown ve své Šifře Mistra Leonarda. Lenka Procházková se nehoní za senzací, nesnaží se o jakousi detektivku všech věků. Sama svůj úmysl charakterizuje slovy: „Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem.“ 