„Tato země je naše,“ prohlásil pan prezident Zeman ve svém Vánočním projevu. Jeho slova stojí za zamyšlení – mimo jiné proto, že pan prezident své tvrzení nijak zvlášť nerozvinul. Můžeme si položit otázku, zda je skutečně naše, a pokud ano, co to znamená.

Marťan působí jako „obyčejný“ film. Je tak obyčejný, až je pozoruhodný. Pokusím se vysvětlit, jak to vlastně myslím. Marťan by mohl být akčním filmem. A skutečně akční je, ale člověk by skoro řekl, že tak nějak cudně. Ve filmu chybí jakékoli moralizování. A to přesto, že líčí celou řadu důležitých rozhodnutí, která mají morální dosah.

Kdyby nešlo o závažné, ba dá se říci, vskutku existenciální téma, řekl bych, že četba této knihy o Janu Husovi a jeho době byla po všech stránkách lahůdkou. Domnívám se, že kniha římskokatolického teologa Ctirada Václava Pospíšila, působícího na třech teologických fakultách v Praze a Olomouci, je skutečně přelomová.

V tomto článku nebudu psát o tom, co bych si přál. Chci psát o tom, co s největší pravděpodobností přijde, a o tom, jak se máme v nastalé situaci zachovat. Tedy nejprve, co přijde. Příliv uprchlíků do Evropy bude trvat minimálně několik let a výrazně změní život v Evropě. Netroufnu si podrobně popisovat jak, protože to dnes nikdo neví. Migrace do Evropy však je a zůstane realitou a nezastaví se.

Křesťané by měli vynikat pravdomluvností. Měli by být známi jako ti, kdo šíří pouze ověřené informace. Měli by být chytří jako hadi a rozpoznat, kdy se internet stává účinnou zbraní v rukách Božího nepřítele.