Fenomén mluvících hlav, které podle potřeby řeknou cokoli, zná asi každý z nás. Myslím teď na politiku či všemožné prodejce instantního štěstí.

Nejkrásnější měsíc roku, květen, máj je u konce. Už tradičně mariánský měsíc letos patřil Panně Marii více než kdy jindy, protože je to právě sto let, kdy se v dolině Iria nebe dotklo země. Třináctého května byly svatořečeny fatimské děti, Jacinta a František Marto. Právě v den jejich svatořečení jsem měla možnost prožít na Svaté Hoře, na pouti za duchovní povolání. Patřím k těm katolíkům, pro které mariánská úcta by mohla být kamenem úrazu...

V moderní civilizaci byla a je hlavním cílem mírových vyjednavačů, zprostředkovatelů, mediátorů a (s nadsázkou řečeno) všeho pokrokového lidu snaha o smíření, otupení hran, diplomatická řešení sporů, zkrátka dosažení míru (mírů). Otázka, která je, pokud jde o jakoukoliv válku, někdy vědomě, jindy podvědomě, kladena, tak zní: „Kdy nastane konečně její konec? Je mírové řešení sporu v dohledu nebo (zatím) v nedohlednu?“

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl,  leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení… zní to skvěle ne? Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu.

„O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ Tahle závěrečná věta z Wittgensteinova Logicko-filosofického pojednání má v sobě cosi biblického. Mlčení, ticho a svět bez hluku slov, která toho v dějinách řekla víc než dost, jsou odedávna snem těch, kteří se ohlížejí po moudrosti a štěstí.