Není vůbec složité najít v našem západním civilizačním okruhu věci, od kterých by se mohl křesťan v době předvelikonoční postit. Žijeme zahlceni tolika předměty a vjemy, že si můžeme vybírat. Už to samo o sobě je zvláštní obraz této doby.

Přátelé, dostalo se mi výsady promluvit k vám z místa, odkud promlouval služebník Kristův Josef Toufar. Pozvání na tuto kazatelnu jsem přijal i jako příležitost splatit dluh, který není nikde zapsán, ale který cítím.

Naslouchání se ocitlo na prvním místě. Bez pozorného naslouchání se budeme mýlit v hodnocení skutečnosti a v plnění poslání. Když nebudeme naslouchat druhým a sami nezažijeme situace, kdy jen nám nasloucháno, nebude ani naše společenství skutečným vzájemným sdílením. Je signifikantní, jak se účastníci synodálního procesu napříč kontinenty shodují na skutečnosti, jak málo jim bylo dosud v církvi nasloucháno.

Zdá se mi, že volby v zastupitelské demokracii jsou největším svátkem pro ty, kteří mnoho let před rokem 1989 volit nemohli, a také pro nás, katolické křesťany, kteří v posvátném prostředí, jež obýváme, volit nemůžeme, resp. nemáme koho a z čeho volit.

Vášnivý spor vyvolalo rozhodnutí bratří karmelitánů, kteří v reakci na ohlášenou návštěvu Andreje Babiše, uzavřeli kostel. Jejich zdůvodnění znělo srozumitelně. Návštěvu považovali, vzhledem k jejímu načasování, za součást volební kampaně vedené navíc útočným a strach vyvolávajícím stylem. Nepřáli si zneužití poutního místa pro tyto účely.