Být dítětem světla není lehké, když jsi dospělý. Děti to umí do chvíle, než jsou vtaženy do světa dospělých. Těší mě každá zmínka přátel o tom, že mohou strávit alespoň kus léta tam, kde to mají rádi a kde je dostatek světla.

To slovo lze vyslovit s odzbrojujícím úsměvem dítěte, které při hraní rozbilo okno, i s vážnou tváří scholastika, který to s úsměvy už moc nepřehání. To slovo je tajemství. Tajemství je svatá věc a člověk by si ho měl hýčkat.

I když se to někomu nezdá a i když tomu okolnosti občas nenasvědčují, žijeme v demokracii, v níž je jedním z hlavních znaků svoboda slova. Vím, že to někdy není jednoduché a že se člověku staví do cesty řada velkých překážek, ale ten, kdo chce druhým sdělit opravdu něco důležitého, určitě najde způsoby, jak to učinit.

Pandemie koronaviru představuje skutečný dějinný přeryv. Důsledky nouzového stavu, sociální izolaci a redukci občanských práv a svobod mnozí z nás vnímali jako nezbytnou daň a dočasná omezení, než se opět vrátíme „k normálu“. Jenže návrat k minulému už není myslitelný ani proveditelný. Starý řád – a s ním i nepsaná společenská smlouva – se rozpadá. Rodí se něco nového.

Mluvili jsme nedávno se spisovatelem a malířem Václavem Vokolkem o Eliadových Dějinách náboženského myšlení. Shodli jsme se, že jde patrně o jednu z nejvýznamnějších a navíc literárně skvěle čitelných prací o dějinách náboženství mnoha kulturních a civilizačních celků a dob.