Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Souzním s lidmi, kteří tvrdí, že politická a společenská situace v Česku je dnes asi nejhorší od roku 1989. Blížící se volby do Poslanecké sněmovny slibují dramatickou proměnu společenského uspořádání, které nás sice ne navěky, ale na dlouhou dobu může uvrhnout do společenství zemí, jejichž političtí zástupci a část volících občanů postavili smysl svých životů na doslova živočišném odporu vůči hodnotám a tradicím západního civilizačního okruhu, včetně jeho anticko-židovsko-křesťanských kořenů.
Připomínám si filozofa Ladislava Hejdánka, který v jednom rozhovoru pronesl na adresu křesťanských církví po roce 1989 slova, která se brzy nato ukázala jako prorocká. Tehdy jako dnes o nich chtěl málokdo slyšet a ještě méně o nich vést vnitrocírkevní a teologickou debatu. Hejdánek řekl:
„Ty naděje, který lidi spojovali s tím, že teď církve, křesťani, budou moct říct něco důležitýho, že se budou podílet... Ty naděje byly velký. Lidi očekávali od církví a od křesťanů něco podstatnýho. Já si myslím, že od nikoho jinýho se neočekávalo tolik jako právě od křesťanů a od církví. A ty dokonale zklamali. To je věc, která musí být nějakým způsobem jednak zaznamenána a jednak reflektována. Co se to vlastně s těma křesťanama a s těma církvema stalo?“
Podíl církví na tom, v čem žijeme
Každá v Česku působící církev se na této deziluzi podílela a podílí jiným způsobem. Všechny velké křesťanské proudy měly v našich novodobých dějinách osobnosti, jejichž dílo procházelo dialogickou oponenturou a bylo ceněno u nás i v zahraničí. Tito lidé měli jedno společné – vysoké nároky na věcné a pravdě se blížící poznání různých skutečností, událostí, vztahů i omylů. A díky své zkušenosti s totalitou také ostražitost a odpor k ideologiím, které vylučovaly z lidského života i jen sebemenší vědomí Boha, přesahu a transcendence. Synonyma takového Boha, která jsou vlastně jeho jmény, nejlépe vyjadřují, o jakém Bohu je řeč – Pravda, Láska a Milosrdenství. Jedním z největších paradoxů křesťanských dějin však je, že část křesťanů ideologiím 20. století stranila a spatřovala v nich div ne časnou spásu tohoto světa. Bohužel i já znám lidi religiózní orientace, kteří dají v parlamentních volbách hlas stranám, které ještě vcelku nedávno dávaly stavět koncentráky a gulagy. Jsme nepoučitelní.
Možná si také říkáte, kde se vlastně vzaly všechny ty anti-systémové strany a uskupení a kam se podělo relativně slušné nasměrování této země (a také Slovenska a Maďarska) do Evropy a k demokracii? Možná si kladete otázku, jak je možné, že se ani církvím, jejich představitelům a členům nepodařilo vytvořit oázy svobodného a duchovně hodnotného života, který by se nějakým výrazným způsobem propisoval do všedního života, včetně toho politického. Možná patříte mezi zaryté optimisty, kteří vidí realitu pozitivnější, než je, a spoléhají se hlavně na Boží vedení, které přece nenechá tuto zemi znovu upadnout do područí totalitní ideologie. Možná patříte spíš mezi pesimisty, na které dopadla tíha osudu a nepodařilo se jim uskutečnit to, pro co měli talent, schopnosti a nasazení. Církev, mám za to, by měla stát vždycky na pozici duchovního realismu. Ten v sobě zahrnuje jednak pochopení neúprosné antropologické konstanty – toho, že lidé dokážou být cyničtí a zlí, a jednak samotným Kristem sdělované poselství, že to, co nejvíc vyžaduje radikální obnovu, chcete-li revoluci, není svět kolem nás, ale my, naše srdce, naše duše, naše anti-systémové a proti-božské smýšlení. Křesťanství i sám Ježíš znají odpor proti tomu, co se staví proti Bohu a Božím řádům. Silou, která takový odpor živí, je ale vždycky láska. A láska není destrukce, ale společné stavění katedrály.
Připomínejme si, prosím, před volbami realisticky a věcně všechny otřesy a zlomy, po kterých se naše společnost stávala nemocnější, rozdělenější a horší. Jedině tahle připomínka nám pomůže i skrze volby najít možné řešení a myslet (ve volbách i mimo ně) víc než jen pár měsíců či let dopředu.
Pohádka o pár procentech křiklounů, kteří mohou za všechno
Víme přece, že s boomem sociálních sítí a obecně s rozkvětem internetu zaplavily prostor nesetříděné informace, s nimiž si řada lidí bez kritického uvažování neví rady. Algoritmy sítí, nastavené na stále větší prodej reklamy a generování zisků, začaly stavět do popředí kontroverzní a hluboce negativní zprávy. Ty byly zhruba počátkem velké syrské uprchlické krize a následně kvůli ruské loupežné a genocidní válce proti Ukrajině a svobodnému světu doplněny tak velkým objemem dezinformací z tisíců oblastí lidského zájmu, že se i velké náboženské a filozofické pravdy začaly krčit před chaotickou směsí politických-pseudo-vědeckých-a-ezo polopravd a lží kdesi v koutě. Vím, že někteří křesťané se začínali pozvolna a později už otevřeně ptát, jestli na těch konspiračních a populistických řečech není přece jen něco pravdy. Byl to okamžik, kdy se z lidí jdoucích stejným směrem začali stávat oponenti a nepřátelé.
Víme přece, chceme-li kolem pravdy alespoň projít, že někdejší prezidentské kandidáty, nad nimiž plakalo srdce mnoha občanů, ani politické strany, které nás začaly posouvat do rusko-asijského civilizačního područí, nezvolilo pár procent nebo promile lidí, ale většina těch, kteří přišli k volbám a kteří se k nim opět chystají. Nic, co teď prožíváme, přece nespadlo z čistého nebe.
Církev a anti-systémové postoje. Jde to dohromady s evangeliem?
Víme přece, že někteří exponovaní členové církví jsou anti-systémovým skupinám nakloněni a v něčem s nimi nacházejí společnou řeč. Nenávidět každého, kdo je jiný, se stalo cennou vstupenkou do vyšších pater moci i do křesťanských společenství, v nichž se lidé utvrzují, jak dobří jsou a jak dobře udělali, když se vydali cestou totálního odporu. Součástí tohoto odporu jsou přece už nezakrývané výhrůžky násilím, zavíráním oponentů do kriminálů, vyhrožování vystoupením z Evropské unie a odstoupením od mezinárodních smluv, které se týkají také lidských práv a mezi nimi práv menšin a těch nejslabších a nejpotřebnějších. Křesťanská rezignace na veřejné věci přinesla své trpké ovoce. Rychle se zapomnělo, že se římskokatolická církev nejpozději od Druhého vatikánského koncilu postavila na stranu pluralitní demokracie a lidských práv a že z tohoto postoje dosud neslevila a s novým papežem nesleví. Právem se ptají lidé hejdánkovským jazykem, co my, křesťané, máme vlastně komu co doporučovat a radit, když např. zaměstnanecké teologické prostředí a některé další církevní instituce vypadají, jak vypadají, a děje se tam to, co jsme obvykle vídali jen v latinskoamerických parlamentech? V čem ještě spočívá morální kredit církví? A existuje ještě?
Právě před volbami bychom si měli jako křesťané naordinovat velkou míru duchovního rozlišování, půstu, modliteb a společných setkání. Volby naší budoucnosti by nás mohly inspirovat k tomu, abychom se vzdali infantilního optimismu, který je opovážlivým spoléháním se na to, že to za nás Bůh zase nějak vyřeší. Duchovní optimismus, jehož jsme v posledních letech svědky mezi některými křesťanskými glosátory, a který hraničí s eskamotérským obelháváním, je nedůstojný člověka i Boha. Jedině v nahlédnutí reálného stavu věcí – i kdyby byl sebebeznadějnější – se lze postavit hrozícímu nebezpečí a výzvám otevřeně, statečně a hlavně – připraveně. Za tristní stav veřejných věcí i toho, do jakých podob se proměnily tradiční církevní instituce, nemohou žádná dvě či tři procenta nespokojených křiklounů. To, v čem žijeme, nemá na svědomí pár tisíc pomatenců, kteří podléhají ruské propagandě a touží po destrukci systému. Je to přece věc několika miliónů lidí, našich blízkých i nás samých, kteří jsme se dobrovolně stali tvůrci této zvláštní dystopie. Nadávat na pár křiklounů na sociálních sítích může pouze ten, kdo spadl z Marsu na Zemi včera po půlnoci.
Čeká nás další – řečeno s Janem Zábranou – desetiletí posranosti života?
Stačí se zeptat rodičů nebo prarodičů, co se dělo bezprostředně před a po nástupu obou totalit 20. století. A nemáme-li se koho zeptat, přečtěme si něco z tisíců příběhů odvážných žen a mužů, kteří se instinktivně postavili nacismu a komunismu, a to i kvůli tomu, že je k tomu vedlo jejich srdce, jejich víra a jejich svědomí. Společnost, pro kterou nemá pravda, spravedlnost a demokratické hodnoty valnou cenu, se brzy obrátí k církvím a bude se jich ptát, na čí straně stojí. A budou-li chtít církve dostát tomu, co přijaly od Boha k opatrování, budou muset bez váhání říct, že stojí na straně evangelia, demokracie, na straně slabých, ostrakizovaných a pronásledovaných. Že stojí na straně těch, kteří se stali a bohužel znovu stanou obětními beránky nelidské politiky a nelidských vztahů – lidé na okraji, lidé bolaví, nemocní, hledající sami sebe, lidé slabí a v nejhlubším slova smyslu – lidé „jiní“, které by část občanů (tak jako tomu bylo za bolševika) zase ráda viděla zavřené v klecích. Že stojí na straně těch, proti kterým se vymezují některé politické strany už docela bez servítků.
Co si budu před volbami připomínat já? Třeba členy vlastní rodiny, kteří se dokázali postavit zlu. Budu si připomínat řadu vynikajících lidí, které jsem měl možnost potkat a jejich prostřednictvím růst a zrát, kteří zasvětili život tomu, abychom my nemuseli žít ve lži a hanbě. Zdá se, že jsme to my, kteří dnešní osmdesátníky a devadesátníky uvrhají do hanby třeba tím, jak a koho volí, nebo že k volbám – ať protestně, nebo z nudy – nechodí. Na co volby? Pivo je taky fajn.
Ježíš u voleb. Ježíš demokrat, komunista nebo fašista?
Italský teolog českého původu Vladimír Boublík říkal svým studentům na Lateránské univerzitě, ať se v rozhodujících chvílích svého života ptají, co by na jejich místě dělal Ježíš. Co by v nadcházejících volbách dělal váš Ježíš? Ježíš, kterého jste vyčetli z evangelií, kterého znáte skrze své křestní znamení, kterého přijímáte ve svátostech, kterého máte za svého kamaráda, přítele, parťáka, kterého vidíte ve svém bližním a svých dětech, a kterého pokládáte za jedinou bytost, která vás nikdy nenechala na holičkách? Co by dělal? Volil by komunisty, kteří mají napříč světem na svědomí stovky miliónů mrtvých a kteří se snažili zničit církve a religiozitu jako takovou? Volil by fašisty, kteří na tom nejsou o moc lépe a kteří dnes za pěkné peníze prodávají strach a s ním iluzi, že za všechno špatné mohou ti druzí? Volil by populisty všeho druhu, kteří – na rozdíl od Krista, jenž je Slovo – nedají dohromady souvislou holou větu a kteří slíbí a udělají pouze to, za co jim dav zatleská? A co udělají v Česku působící církve? Zůstanou zase neutrální, pasivní, nezúčastněné, anebo se obrátí na obyvatele s prosbou, aby uvážili svoji volbu a nepodléhali – tak, jak se to stalo mnoha křesťanům – dojmům, propagandě i vyloženým konspiracím a lžím?
Pravda osvobozuje. Osvobozuje naše vlastní životy, naše vztahy, naše konání. Osvobozuje od iluzí, od strachu, od zbabělosti pojmenovat věci pravými jmény. Všechny ty řeči o pár procentech křiklounů, kteří stejně nic nezmůžou, byly lopotně živenou lží, které šli naproti i někteří křesťanští komentátoři a glosátoři veřejného dění. O důvodech, proč to dělali, se lze jen dohadovat. Bohužel tímto svým vybičovaným optimismem, který míjel pravdu obloukem, udělali medvědí službu společnosti i církvím, které v ní působí. Není hanba ani slabost si přiznat, jak hluboko vězíme v problémech, které tuhle zemi činí pro mnoho lidí neobyvatelnou. S Kristem lze jít do jakýchkoliv bojů, ať dopadnou jakkoli. Držíme-li se lemu Kristova roucha, držíme se Pravdy a Naděje. Nic jiného není potřeba. Ani při volbách naší budoucnosti.
Nedovolil bych si jako teolog hrát na city a dopouštět se duchovní manipulace – to nechám jiným. O jedno bych ale své bratry a sestry prosil: zeptejte se svého Ježíše, co by dělal na vašem místě. A podívejte se dobře na své děti a vnoučata. Někteří z vás vidí jediný smysl života právě v dětech a rodině. I o ty se bude v těchto volbách hrát. O jejich budoucnost a o jejich duši. Církev přežije i další společenský kolaps. Každého z nás se ale jednou bude Pán ptát, jestli jsme nemohli udělat víc...
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
