Seznamka
Michal Černý
Autor: MUNI
V kontextu volby nového papeže – Lva XIV. – se jeví jako podstatné si uvědomit proměnu, kterou instituce papežství prošla, a to nejen za posledního papeže Františka, ale i za jeho předchůdců. Právě tato proměna ukazuje, že přenášení paralel historie a jmen může mít v mnoha ohledech omezený význam, že o papežství musíme v kontextu 21. století uvažovat nově.
Bezmocný papež
Papež byl tradičně vnímaný jako politická figura. V dějinách 20. století díky systému lateránských smluv z doby Pia XII. získal Vatikán specifické politické postavení v celém diplomatickém systému a současně došlo k novému spojení papežství jako úřadu biskupského a panovnického. Když Stalin klade (posměšně řečnickou) otázku, kolik má papež divizí, ukazuje myšlenkovou kategorii, která nebyla (až donedávna) nesmyslná. Nikoli v tom, že by papež disponoval vojenskou mocí – o tu přišel už vznikem italského státu –, ale politickou mocí ve světském ohledu nesporně ano. Protože v tradičním pojetí je politická moc provázána s mocí vojenskou, dává otázka Stalina v určitém ohledu smysl.
Celé dvacáté století můžeme hovořit o papežské diplomacii jako o výkonu určité politické moci papeže. Posledním papežem, který tuto ambici zřetelně měl a naplňoval, například silným tlakem na komunistické režimy, byl Jan Pavel II. Benedikt XVI. a po něm ještě jasněji František se k takovému pojetí už nepřiblížili a začali stavět politické pojetí papežství zásadně jinak – jako moc bezmocných. Papež má politickou moc v rovině solidarity s těmi nejslabšími, jako morální autorita, jako ten, kdo může vést dialog, kdo není svázán volbami a současně je silně kotvený v demokratických hodnotách. U Františka to bylo zřetelně vidět v nastolování témat ochrany životního prostředí, sociální spravedlnosti, migrace. Témat, ze kterých „Vatikán“ nic vlastního nemá – nejde o jeho politické zájmy, ale o určitou manifestaci lidskosti.
Toto výjimečné postavení ještě zdůraznil právě papež František, když do centra zájmu svého pontifikátu umístil synodální cestu, která snižuje význam centra a centrality v katolictví, boj proti klerikalismu jako zdroji moci. I transformace kongregací na dikasteria je procesem této eroze centrality a moci. Papežství se začalo chápat jako bezmocné, což mu ale vytvořilo prostor pro další dvě role, které zmíníme níže. Papežství se stává bezmocným nejen vůči politikům, ale svou decentralizací i vůči Božímu lidu, který se stává viditelnou podobou, středobodem církve.
Papež Lev XIV.
Autor: Mazur/cbcew.org.uk
Morální autorita
Papež opuštěním diskurzu moci přestal být tím, kdo prosazuje své politické zájmy, ale do centra své pozornosti mohl umístit morální autoritu. Nikoli ve smyslu laciného moralizování, ale autenticity – zřetelného provázání toho, co papežové žijí, a toho, co říkají. Tento důraz na autenticitu bez formální moci je signifikantním prvkem pro poslední papeže a lze očekávat, že v něm bude pokračovat i Lev XIV.
Církev v současném světě může hrát roli určité kotvy, kompasu, orientačního bodu, který umožňuje lidem vstoupit do prostoru jistoty přijetí a lásky. Jde o jistotu, která není Marxovým opiem lidstva, ale o jistotu, která je dána vztahem lásky Boha k člověku. Ovšem s rozměrem, který křesťanství očekává také – s rozměrem nejistoty. Mít jistotu znamená nemít víru, ale ideologii. Křesťanství se této formě své ideologizace – s různými úspěchy – brání nejpozději od počátku čtvrtého století.
Když Bauman popisuje tekutou modernitu současnosti, říká, že lidé opouštějí formální autority a instituce, nemají k nim důvěru. Z toho vyvozuje, že se upínají k autoritám nového typu, které jsou spojené s určitým příběhem, lidskou kvalitou, sympatií. To může vést k uctívání celebrit na jedné straně nebo charismatických vůdců na straně druhé. Papežství ale ve svém moderním založení nabízí ještě jednu podobu – podobu autenticity, která je autoritou.
Autoritou formální, která se ale vzdala diskurzu moci a potřeby ovládat. Svým souladem života a řeči, gest a znamení, manifestací konkrétních hodnot vytváří určitou novou formu autority, která může být stavitelem mostů, aktérem dialogu. Právě proto, že v sobě spojuje bezmoc (a tedy absenci vlastní politické agendy) a morální autenticitu.
Spirituální osobnost
Mohli bychom říci, že žijeme v době, která poptává spiritualitu – seriózní i volnočasová média se věnují objevení vděčnosti, schopnosti přijetí svého života, meditaci, vlivu lásky a solidarity na spokojený život, dovednosti reflexe a žití tady a teď. Tedy určitým elementům, ze kterých může spiritualita vycházet.
Jestliže Rahner říkal, že křesťan bude buď mystikem, nebo nebude vůbec, neměl na mysli nutně náboženské extáze, ale určitou duchovní hloubku, která může dát životu smysl. Zatímco výše akcentovaná bezmoc a morálka mohou být dost dobře žity i nenábožensky, spiritualita, tak jak je spojená s papežstvím, nikoliv.
U Benedikta XVI. jsme mohli vidět určitou formu akademické intelektuálně náročné spirituality racionality, spojené s velkou osobní pokorou ústící až v rezignaci na úřad. Františkovy encykliky a celá teologie jeho úřadu jsou zřetelně neseny ignaciánskou spiritualitou rozlišování a františkánskými akcenty na chudobu, přírodu, solidaritu, absenci moci. Lev XIV. už ve své první řeči z balkonu svatopetrské baziliky zřetelně odkazoval k augustiniánské spiritualitě. Jestliže papež může nastolovat určitou agendu, pak je to agenda spirituální. Je viditelným znamením (silně provázaným s mediálním dohledem či zájmem) toho, jak může být určitá spiritualita žitá. Duchovní styl papežů se silně přenáší do celé společnosti, stává se způsobem její proměny.
Volba posledních tří papežů jako „osobností spirituality“ není náhodná – ukazuje, že to, co církev potřebuje, je její mystická a spirituální dimenze, která by měla být manifestována žitou vírou papeže. Církev potřebuje hloubku víry, potřebuje být místem, které nabídne – ve světě, v němž se zdá být stále méně dobré vůle a chuti k dialogu (jak říká Bělohradský) – prostor pro meditaci, modlitbu, formaci. Bez moci a povrchnosti – proto tento spirituální důraz může přijít až s bezmocným papežstvím, papežstvím morální autenticity, která je kultivována spiritualitou, aby se nestala autoritářskou, vůdcovskou.
Závěrem
Tyto posuny již pravděpodobně není možné vrátit zpět. Jsou plodem cesty, na kterou církev vyrazila s Benediktem XVI. a na něj v tomto ohledu zřetelně navazujícím Františkem. Mohli bychom říci, že ve 21. století nemusí volba papeže nikoho zajímat – a přesto se ke komínu nad Sixtinskou kaplí upínaly zraky celého světa. Tajemství a určitá rituálnost a stabilita procesu volby ukazují, že o papežství je živý zájem, právě z důvodů, které jsme výše pojmenovali. Bude jistě zajímavé sledovat, k jakým akcentům a posunům přistoupí papež Lev.
Tyto posuny nejsou jen otázkou papežství, ale ukazují, kam se křesťanství jako sociální fenomén posouvá – možná bez ohledu na to, zda je katolické, evangelické nebo jiné – k odstupu (svobodě) od moci, k autenticitě a spiritualitě. Ve spojení těchto změn je pak možné mluvit o hodnotách, které nebudou vyprázdněnou frází, ale žitým a zduchovnělým projevem života.
