Seznamka
Pavla Holíková
Autor: Archiv autorky
První apoštolská exhortace papeže Lea Dilexi te byla očekávaná s napětím, protože se počítá s tím, že přinese programové prohlášení nového papeže. Podle novinářů papež Leo navazuje svým textem na dlouhou tradici sociálních encyklik Jana XXIII. (Mater et magistra), Pavla VI. (Populorum progressio), Jana Pavla II., Benedikta XVI. (Caritas in Veritate) a papeže Františka, jehož rozpracovaný text Leo převzal, doplnil a dokončil.
Každý nástupce svatého Petra chce navázat na předchozí pontifikát, i kdyby to následně dějiny vyhodnotily jinak; patří to ke společenskému bontonu. Každý papež, Lea nevyjímaje, ve svém programu zmiňuje palčivé bolesti své doby. Všichni považují za svůj úkol zastávat se chudých. Papež Leo volá po změně mentality a respektování důstojnosti každého člověka už dnes, nikoliv až zítra. (The dignity of every human person must be respected today, not tomorrow, Dilexi te, čl. 92).
Mezi skutečnostmi, které si podle Dilexi te zaslouží zvýšenou pozornost, mě zaujala zmínka o rovné důstojnosti a rovných právech žen. Exhortace výslovně říká: „Organizace společností na celém světě zdaleka neodráží jasně fakt, že ženy mají stejnou důstojnost a stejná práva jako muži. Označujeme tutéž věc svými slovy, avšak naše rozhodnutí a realita vypráví jiný příběh.” (The organization of societies worldwide is still far from reflecting clearly that women possess the same dignity and identical rights as men. We say one thing with our words, but our decisions and reality tell another story, Dilexi te, čl. 12).
Nemohu se zbavit dojmu, že Leo XIV. zde použil novinářskou rétoriku v takovém rozsahu, že si ani neuvědomuje, jakou revoluci by on sám musel zahájit, aby jeho slova měla váhu. Opravdu mají ženy a muži rovnou důstojnost? Skutečně mají mít ženy rovná práva jako muži? I v církvi? Neplatí pro samotného papeže jeho vlastní slova o tom, že hlásáme svými ústy něco, co realita popírá?
Církevní právo rovnost mužů a žen nezná a otevřeně se hlásí k jejich nerovnosti, jakkoliv to chceme zdůvodňovat jinakostí. Magisterium se tuto nerovnost snaží různě obhájit či obejít tvrzením, že ženy mají stejnou důstojnost, pouze jiná práva. Jako žena si však kladu otázku, jak se tedy má rovná důstojnost projevit, ne-li rovnými právy? Známe to všechny od dětství, kdy nám stokrát vysvětlovali, že to či ono žena nesmí. Církevní autority na tom trvají dodnes. Vysvětit ženu na kněze je zločin - patrně ještě horší, než znásilnit nezletilého nebo přivést děvče do jiného stavu.
Papež Leo připomíná, že „dvojnásob chudé jsou ty ženy, které musejí snášet vyloučení, špatné zacházení a násilí, neboť takové jsou méně schopné hájit svoje práva.” (Doubly poor are those women who endure situations of exclusion, mistreatment and violence, since they are frequently less able to defend their rights, Dilexi te, čl. 12). Neplatí toto právě v církvi, kde rozhodovací procesy jsou systémově v rukou mužů a které často zachází se ženami podle vzorců tradovaných po staletí? A zdaleka nejde jen o klérus, jak by se mohlo zdát. Muži laici na tom nejsou reálně stejně jako ženy. Ačkoliv se nepodílejí na rozhodnutích kleriků, mentalita těch, kdo rozhodují, zvýhodňuje zase muže a často podvědomě nebo i vědomě staví na dávno vyvrácených předsudcích o tom, že ženy jsou méně racionální, jsou přecitlivělé a hysterické, na dobovém obyčeji, že mají být mužům podřízené (a ti zase mají právo ženy pro jejich neposlušnost trestat). Této mentalitě až donedávna stačilo odvolání na úctyhodnou a starobylou tradici církve a nic dalšího nebylo potřeba. Dnes si sice více kleriků uvědomuje nezbytnost určitých změn, ale přesto se dál rádi odvolávají na bohulibou tradici (nebo spíš omluvu) „církev myslí ve staletích” nebo na knihu Kazatel, že „všechno má svůj čas”. Jenže ten čas - hraje pro ně.
Možná jsme se konečně odvážili veřejně přiznat, že je nepřijatelné dbát o „dobré jméno církve” víc než o oběti násilí, ale stále platí, že oběť: žena, nezletilý, zranitelný dospělý (většinou žena) se mnohem hůř dovolává svých práv než příslušník kléru. Na základě vědecky podložených poznatků už víme, že oběti zneužívání promlouvají až po letech, v průměru dvou desetiletích, a přesto jsme schopní donekonečna omílat výmluvu, že církev myslí ve staletích. Jenže jednotlivec, žena, dítě nemá tolik času. Každá minuta života je pro ně drahá.
Nejabsurdnější důvody pro vyloučení žen často vycházejí od žen samotných, včetně fyziologického nesmyslu o nezpůsobilosti žen k úřadu z důvodu ženského cyklu. Ty to ovšem opakují po mužích. Když se žena hlásí o službu v církvi, je jí podsouváno, že se chce zviditelňovat (muži se asi zviditelňovat nechtějí), jde jí o moc (muži to dělají z čistého altruismu) nebo to není potřeba, protože mužů je tu dost. Soustavným tlakem v tomto směru, který snad ještě zesílil od doby, kdy byla ženám dovolena účast na laických službách (2021), bývá zpravidla docíleno toho, že ženy o laické služby nijak zvlášť neusilují, protože předem tuší dehonestující poznámky nebo přímo odmítnutí. Nebo se ho alespoň obávají. Buď zůstávají v lavicích, nebo přistoupí na hru, kterou s nimi hraje duchovní správce a privilegovaní ministranti: Můžeš přece v církvi dělat něco jiného. Smíš ministrovat, když tu nikdo jiný nebude. Můžeš být pověřená akolytskou službou, ale ne při mši. Kde je ta rovná důstojnost?
Od deklarace rovné důstojnosti k její samozřejmosti je velmi dlouhá cesta, a právě na ní je nezbytná změna mentality. Jak u mužů, tak u žen. Existuje celá škála způsobů, jak dát ženě pocítit, že její důstojnost je někde jinde, než by ji ona sama chtěla mít. O důstojnosti ženy totiž zase rozhodují muži a jejich reakce na projevený nesouhlas by vydaly na sbírku dehonestujících výroků. Výroky z kazatelny (včetně těch nedůstojných) mohou být proneseny veřejně a vážně, zatímco ženy se proti nim mohou vymezit zpravidla samy a v soukromí a s velkou pravděpodobností mohou počítat s reakcí v mnoha variantách ve smyslu „ano, ano, přesně tak jsem to myslel, ale vy jste to špatně pochopila”. Pokud ta reakce nebude výrazně horší. Znám řadu vynikajících kněží a mám dobré zkušenosti se zpětnou vazbou. Ale silová převaha je v církvi na straně nositelů moci, a to ženy nejsou.
Jsem přesvědčená, že důstojnost ženy jde ruku v ruce se skutečnou rovností. Dokud zůstanou v platnosti omezení daná pohlavím, dokud žena v církvi bude mentálně méněcenná, iracionální a hysterická (případně příliš důstojná na to, abychom ji někam pustili), dokud se nezbavíme mentálních vzorců „necháme v církvi všechno tak, jak to bylo vždycky”, „držme se toho, co se osvědčilo”, “lidi ve farnosti by to nepřijali”, “ohrozilo by to jednotu církve”, „raději se nebudu o nic hlásit, stejně se najde důvod, proč to nejde”, „kanonické právo to sice připouští, ale nechme ženy, ať si to samy vybojují”, jsou slova o důstojnosti ženy jen lákavým PR církevní instituce. Víme sice, že eucharistie je vrcholem slavení, ale také máme zkušenost, že žena při tomto slavení takřka není vidět ani slyšet. Četná ujištění o důstojnosti ženy mi připomínají reklamní leták nabízející zboží označené štítkem „super cena”, ale my víme, že stejná cena tam byla i před týdnem.
Podstatnou podmínkou pro změnu mentality je poznání, že rovnost mužů a žen v církvi neznamená omezení výsostného prostoru mužů. Nejde o konkurenci, ale o spolupráci. Nejde o boj mezi konzervativci a progresisty, ale o vývoj. Nejde o to přenechat ženám služby, o které pánové z nějakého důvodu nemají zájem. Nemáme strach z krize, nemáme strach o jednotu, nebojíme se rozhádané farnosti, o to, že by změny směrem k rovnosti lidé nepřijali. Se zdravými vztahy a úctou se komplikovaná cesta k rovnosti dá ustát. Jednotu nesrovnatelně víc narušuje deklarovaná nerovnost.
Zájem o rovnou důstojnost a rovná práva žen by měl vycházet z instituce samotné a biskupové především by měli být těmi, kdo o ně budou dbát. Rovnost všech pokřtěných je totiž výhodná pro všechny.
