Seznamka
Leonardo Boff
Autor: Flickr.com
Leonardo Boff, známý představitel brazilské teologie osvobození, chce dojít smíření s emeritním papežem Benediktem XVI., Josephem Ratzingerem. V rozhovoru ohledně jeho 90. narozenin, které připadají na Velikonoční neděli, řekl Boff německé katolické tisková agentuře KNA v Riu: „Je stále čestný a to je důvod, proč si ho vážím.“ Když už se setkal s papežem Františkem, který ho pozval, „pak bych chtěl také obejmout kardinála Ratzingera, papeže Benedikta XVI., aby došlo k jakémusi smíření. Boff mu přeje, aby „nadále žil a přemýšlel a dále vydával svědectví víře“.
Zprávu přinesla agentura Kathpress.
Boff měl blízký vztah se svým mentorem Josephem Ratzingerem jako student. Nicméně počátkem 80. let mu pak Ratzinger, který vedl římskou kongregaci pro záležitosti víry, dal zákaz vyučovat. Po procesu se oba nikdy znovu nesetkali. Boff říká: „Čas od času mě kritizoval, ale to byly teologické otázky.“ Navzdory všemu, Ratzinger si „vždy si zachovával svou eleganci a spravedlnost.“
Boff přeje emeritnímu papeži k jeho 90. narozeninám „zdraví, jasnost mysli, a aby byl vždy svědkem věrnosti při službě církvi a pro lidstvo.“ Doufá, že Benedikt XVI. bude svého nástupce Františka stále podporovat, „jak to vždy dělal“.
V rozhovoru Boff popsal proměnlivé fáze svého vztahu s Josephem Ratzingerem. „V první fázi to byl velmi známý a velmi inteligentní profesor,“ řekl Boff. „Byl to vždycky skvělý člověk a jako student v Mnichově jsem byl na řadě jeho přednášek.“ Později oba společně pracovali v teologickém časopise „Concilium“. Během dne spolu často hovořili o teologii a o situaci v Latinské Americe. „Byli jsme skutečně spřáteleni. Ratzinger dokonce našel vydavatele pro Boffovu disertační práci, kterou nikdo nechtěl publikovat, a také přispěl na náklady na tisk.
K zákazu vyučovat od Kongregace pro víru říká: „Musel jsem sedět na stejné stolici, na jaké seděl na dříve Galileo Galilei (1564-1642) a Giordano Bruno (1548-1600), byl to kanonický, právní a doktrinální proces.“
Ratzingerova kritika směřovala proti Boffově knize Církev: Charisma a moc. „Ratzinger shledal, že můj způsob psaní je více protestantský než katolický.“ „Nešlo o odlišnou doktrínu, ale o příliš kritický postoj a kritiku vůči interní církevní praxi.“
Boffova kritika byla skutečně ostrá. V knize přirovnal vedení církve ke Komunistické straně SSSR. Viděl tam podobné zatuhnutí struktur. Popisoval, jak probíhají procesy ohledně podezření z nedostatku pravověrnosti. Začíná to tím, že někdo je vyšetřován a neví o tom. Boff se také bránil obvinění, že teologie osvobození hlásá třídní boj. Tvrdil, že teologové nemohou za to, že ten boj prostě skutečně existuje.
Situace byla v 80. letech skutečně vyhrocená. Byla to tak doba, kdy byl Jan Pavel II. fotografován s generálem Pinochetem na balkoně a s Fidelem Castrem, a byl zavražděn arcibiskup Romero.
Boff říká, že si Ratzingera vždycky cenil jako osobu a jako teologa. Když byl později Ratzinger na jeho osobu tázán, řekl o Boffovi, že je to „zbožný teolog, a jednoho dne se vrátí k dobrému církevnímu učení“.
Když jsme v 80. letech četli u nás Leonardo Boffa a další teology osvobození, nebylo to kvůli nějaké sympatii k marxismu, ale protože se tito lidé vymezovali vůči apolitičnosti církve. Pro nás to tehdy znamenalo, že jsme se kriticky dívali na apolitičnost církve v komunistickém Československu, kde žádný politický život nebyl možný a nebyla také žádná možnost tehdejší režim oficiálně kritizovat. Byla to doba „mírových kněží“, kteří dělali kompars na sedánkách totalitního režimu výměnou za osobní výhody, nebo ze strachu, většinou asi z obou důvodů. Společenský rozměr křesťanství byl zcela zredukován, včetně toho, čemu Boff říkal „politika s malým p.“ (Politika s velkým P je politika stranická. O té se už u nás nedalo uvažovat vůbec.)
Kritika vůči Boffovi ze strany jeho odpůrců směřovala k tomu, že jeho pojetí politiky je romantické. Na tom je hodně pravdy. Určitý idealistický diskurs ovšem k jazyku teologa patří, aspoň tak to vnímám. Proroci se občas vyjadřují jazykem, jaký by nepoužil Michael Novak, katolický autor knihy Duch demokratického kapitalismu. Všechny knihy ovšem musíme číst selektivně a kriticky, což se týká i Boffa samotného. Tito lidé vystudovali na Západě a pak se vrátili domů. To, co se někdy považuje za originální přínos Třetího světa, je ve skutečnosti myšlenkové dílo západních univerzit, které byly někdy vedeny levicovým duchem 60. let. Číst někoho znamená podtrhávat i škrtat zároveň, a je to nikdy nekončící práce.
Dnes se objevila módní nálepka „neomarxismu“. Většinou se tím označuje všechno, co je protiliberální, nebo naopak krajně byrokratické. Neznamená to nic. Většinou se tím myslí nějaká kombinace resentimentu z trockistického mládí, který s sebou nese představu, že společnost je třeba dovést k zářným zítřkům, i kdyby lidé nechtěli. Také sebeklam, že dokonalá byrokracie vyřeší všechny problémy. Společnost by si samozřejmě potřebovala nějaké změny, stejně ta je pravda, že dobrý byrokracie umí někdy lidem i ulehčit život, protože je aspoň jasné, co se po kom chce. Tím se celý život ale nevyčerpává. To, co platí pro stát a nadnárodní celky, týká se i církve. Také ona spojuje idealismus s mohutnou byrokracií. V tom pro nás byl Leonardo Boff inspirací, aniž bychom ignorovali, že mnozí lidé, třeba v Nikaraguy, zašli dost daleko a opatrnost byla na místě.
Jestli se někdy Benedikt XVI. setká s Boffem, to nevíme. Potkal se už s Hansem Küngem. Spolu byli kdysi významnými poradci na koncilu. Každé takové setkání dává naději, že církev je víc než organizace a byrokracie.
