V čem je hlavní rozdíl mezi protestantskými církvemi a katolickou církví. Samozřejmě víme, že protestanté neuznávají úctu ke svatým, k Panně Marii, svátosti a je toho určitě ještě víc. Dá se rozdíl shrnout nějak obecněji?

Snad úplně na začátek bude dobré připomenout, že existuje několik křesťanských tradic, které se dohromady označují za protestantské. Základní rozdělení je na církve reformační a církve reformované. Klasickým příkladem reformačních církví jsou církve luterské tradice, tedy takové, kterým šlo při jejich vzniku o reformu katolické církve. Církve reformované potom dobře reprezentuje například tradice kalvinistická, jde o církve, které se od svého vzniku prezentovaly jako nová, reformovaná církev. V rámci této odpovědi můžeme potom stav odlišnosti nebo blízkosti popsat ve třech stupních.

1. Shoda: Vzhledem k tomu, že v obou těchto směrech je zachována víra v Trojjediného Boha, a v návaznosti na to svátost křtu, je možné oba směry v širším smyslu slova nazývat křesťanské církve. Dnes už panuje shoda i v základní otázce, kvůli které schizma vzniklo, a to v učení o ospravedlnění, ale o tom níže.

2. Částečná shoda: I protestantské církve zachovávají v nějaké podobě prakticky všechny svátosti, ale ne všechno za svátosti považují, tak jak je tomu u křtu. Z katolického hlediska je to problematické například u svátosti svěcení. Kvůli způsobu ordinace duchovních ztratily protestantské církve apoštolskou sukcesi. Je ovšem třeba říci, že v době Luthera nebyl v Německu snad ani jediný vysvěcený katolický biskup, který by mohl přejít k protestantismu. Němečtí biskupové byli totiž jmenováni, ale nepřijali svěcení, aby se nemuseli vzdát výsad, které jako šlechtici měli, tak vlastně vznikla absence sukcese u luterských církví náhodou. V některých částech Evropy (Skandinávie) ale k protestantismu biskupové přistoupili, a faráři tak sukcesi mají.

3. Odlišná stanoviska: Luther byl univerzitní biblista a augustiniánský mnich, který dokonce zastával pozici představeného pro více klášterů. Při studiu Bible, sv. Augustina a z praxe klášterního života došel k tomu, že tehdejší způsob bádání v teologii zakryl některé věci, které on viděl jako důležité. Konfrontoval tehdejší praxi kupování odpustků s naukou sv. Pavla v listě Římanům: Bůh dává milost jedině jako dar, nejde si ji zasloužit tím, že jednám dobře. Dobré skutky jsou až plodem milosti, kterou dá Bůh. To pochopitelně nebyla nějak problematická teze a Luther by ji zřejmě dokázal uhájit nebýt dvou věcí: jednak Luther předložil své teze k disputacím, ale doba vrcholných scholastických disputací byla již pryč, jednak zřejmě jako biblista neznal tak dokonale učení sv. Tomáše Akvinského, kterým by mohl (při znalostech teologa-dogmatika) velmi dobře argumentovat. Dílčí okolností potom byla zřejmě i jeho povaha, díky které neváhal vyjádřit své osobní emoce i na papír. Nicméně základní problém, otázka ospravedlnění, byl nedávno již vyřešen: Platí, že lidé jsou ospravedlněni jedině svou vírou v Boha a že pravá víra se projevuje dobrými skutky. U Eucharistie se celý problém točí především kolem víry v přítomnost Krista. Reformační církve to chápou většinou tak, že přítomnost trvá jen po dobu bohoslužby, reformované církve tak, že jde jen o připomínku. Z katolického hlediska je i reformační přístup relativní, právě proto, že duchovní nemají apoštolskou sukcesi.

Odlišnosti zmiňované ve svém dotazu jsou v kontextu celého problému velmi dílčí. Víra v to, kdo je svatý a kdo není svatý, není ústředním bodem katolické víry. Víra ve svaté je obsažena v Credu, a to tak, že církev věří, že je její část tvořená svatými u Boha. Úcta ke svatým se potom liší v různých ritech i místních církvích.

První mariánská dogmata se týkají především Krista, Nanebevzetí Panny Marie má po 2. vatikánském koncilu silný eklesiologický akcent a dogma o Neposkvrněném početí vlastně potvrzuje výše citovanou shodu v nauce o milosti (viz můj článek na toto téma zde). Z toho tedy plyne naděje, že úcta k Panně Marii by mohla být pro protestantskou stranu i přijatelná. Ovšem některé lidové formy úcty k Panně Marii, které mají často problematický charakter, před nímž varoval už Pavel VI., zde nezvažuji, jde o princip.

Z tohoto povšechného přehledu plyne, že zas až tolik rozdílů možná není, ale pro budoucí jednotu se ještě musí na mnohém pracovat. Děkan ETF prof. Filipi právě to chápe jako pravý ekumenismus. V tom, co je vyřešené, je jednota, můžeme říci communio, které se v praxi u nás dobře projevuje například při pastorační práci ve věznicích a armádě, v přístupu k církevním humanitárním organizacím ap. Ekumenické snažení o jednotu má hledat řešení problematických bodů. Nyní se zdá, že po otázce ospravedlnění je na řadě otázka přítomnosti Krista v eucharistii a problematika předávání apoštolské sukcese. Tyto dva problémy můžeme nyní chápat jako základní rozdíly mezi katolickou církví a protestanty.

Doporučená literatura:
O. H. Pesch, Cesty k Lutherovi
H. Schütte, Ekumenický katechismus
P. Filipi, Církev s církve

I vy můžete poslat dotaz, na který vám odpovíme v Magazínu ChristNet.eu