I odborně fundovaného čtenáře asi na první pohled zaujme seznam nejlepších filmů ke 100. výročí kinematografie, který vydala ve Vatikánu Papežská rada pro sdělovací prostředky. Mnohem známější je ne zcela šťastný starý seznam zakázaných knih, ale že by Církev svatá přistoupila ke kultuře právě opačně a vyzdvihla díla hodná shlédnutí, to je potěšitelná skutečnost. Navíc si dovedu představit, jak asi nadskočí leckdo fundamentalisticky založený, když zjistí, že vatikánští představitelé rozlišují mezi jednotlivými díly autorů, kteří by normálně pravověrnému katolíkovi zpěnili krev. Takže neváhají mezi nejlepší filmy zařadit tu dílo Buňuela, tu Pasoliniho, ale i Feliniho a Chaplina.
Rozhovor s profesorem římské Gregoriany jezuitou Whitem o spiritualitě v kinematografii je výtečným východiskem celého čísla Salve. Pochopitelně se nemůže nedotknout Gibsonova filmu, stejně jako další přispěvatel, Di Noia z Kongregace pro nauku víry, který celý rozhovor věnuje jen a jen tomuto filmu.
Zajímavým dokladem je i přepis diskuse z Polska, kde na toto téma debatovali jak katolíci, tak Židé. Suchánkův zápas o filmové zpodobení Krista jde na celý problém z teoretičtějšího hlediska. Kardinál Špidlík píše o Tarkovském , jehož fenomén přibližuje i autor dalšího článku „Tajemství za stříbrným plátnem“, Pavel Kopeček. S nadhledem sobě vlastním píše o problematice filmu i náš bývalý řádový generál T. Radcliffe pod titulkem „Jurský park a Poslední večeře“.
Čtenáři nezbývá, než litovat, že statě tak chytrých, lidských a vtipných církevních představitelů nečte každý den. „O dracích a meditaci nad slovem aneb Tolkien filolog a spisovatel“ – to je zamyšlení K. Lukavské na téma slovo a obraz. M. Tobolková píše o „Proměnách pašijí v Hořicích na Šumavě“, což je vlastně část její diplomové práce. Celé nové číslo Salve je doplněno jako vždy o recenze zajímavých knih.
