Ode dne svého křtu se již přes dvacet let potýkám se snahou vmanipulovat mě do tradiční katolické zbožnosti, která mi je absolutně cizí. Nejen proto, že jsem v ní nevyrostla, ale také proto, že ve Skutcích apoštolů čtu o něčem jiném.
Nemyslím, že popsanou situaci zavinili hlavně kněží spolupracující s StB. Aktivních a horlivých spolupracovníků z řad kněžstva, kteří za odměnu nebo z jiných důvodů udávali, nebylo snad tolik, aby vyvolali takovou krizi. Mnohem více se ztotožňuji s druhou uvedenou příčinou - že chybí hluboce vzdělaní a lidsky zralí kněží.

Právě od nich se odvíjí kvalita křesťanského života, vzájemná komunikace, dialog a také vztahy k lidem v nouzi. V běžném farní provozu se vůbec nepočítá s těmi, kdo se octli v nějaké kritické situaci. Kříž a utrpení nemá ve farním systému místo. Na farách se zpívá, jásá, tančí, výlety a sportovní akce střídají přednášky, ale člověk v krizi nemá kam jít, komu se svěřit, s kým mluvit. Pokud někdo přepadne přes farní palubu, posádka to ani nezaregistruje, záchranný člun není spuštěn, nikdo nehodí tonoucímu aspoň záchrannou vestu. Jenže právě takové anonymní prostředí, kde se jednotlivci se svými životními příběhy a osobními dramaty propadají do farního podzemí, bývá dobrou živnou půdou pro různé pomluvy, nepravdivá nařčení, subjektivní postřehy, překrucování faktů a bagatelizaci těžkých životních situací.

Protože dnes již existuje celá řada kontaktních kanálů, nelze se v tomto směru na nic vymlouvat. Přesto komunikace příliš nefunguje. Život a podoba místní církevní obce se týká všech, většina věřících však nemá možnost se k něčemu vyjádřit, jsou vmanipulovaní do role mlčících a pasivních. Potom ale nevím, na základě čeho si mají vytvořit osobní vztah k církvi nebo farní obci, jestliže chybí základní styčné body. Pokud někdo vysloví odlišný pohled nebo názor, stane se problematickým a podezřelým. Místo o tématu se začne diskutovat o jeho osobě, jestli není citově nevyrovnaný nebo příliš negativní, doporučí se mu méně mluvit, více se modlit a meditovat. Téma je elegantně smeteno pod koberec. Nevím, jaké jsou zkušenosti s fungováním farních rad na různých místech. U nás jedná FR již roky pouze za zavřenými dveřmi. Nikde jsem se nedočetla nic o tématech a výsledcích jednání, dodnes jsem nespatřila ani seznam členů FR. Nebudu popisovat, jak jsem dopadla, když jsem si dovolila na tento nedostatek upozornit. Denně se přesvědčuji, že církev přehlíží životní zkušenosti střední generace, její odbornost, vzdělání, schopnosti a hřivny. Křesťané působící uprostřed světa, kam již stín kostela a fary nedopadá, jako kdyby ani neexistovali. Následování Krista a nasazení pro Boží království se hodnotí podle vazby ke kostelu a faře, nikoliv podle spojení s Kristem a intenzity služby. Za totality mnoho kněží působilo v pracovním procesu, stáli zaměstnaným lidem velmi blízko, rozuměli jejich každodennímu životu. Většina současných kněží se o svět práce příliš nezajímá. Jiní naopak vystupují, jako kdyby příslušný obor, který neznají ani z vrtulníku, sami vystudovali a denně v něm pracovali. Člověk očekává, že se budou pokorně ptát, a nestačí žasnout, co vše se o svém oboru a práci od nich dozví. O komplikovaných situacích na pracovištích, zvláště o přetěžování zaměstnanců na úkor jejich volného času a zdravotního stavu, nemá smysl s nimi mluvit, protože termín mobbing, v sekulárním prostředí tak často skloňovaný, většině duchovních nic neříká.

Diskutuje se také o pastoraci mládeže. Mám dost postřehů a zkušeností, ne však z romantických večerů na faře, kdy farář za mihotavého plamínku svíček podbarveném brnkáním do kytarových strun s úžasem, dojetím a se slzami v očích naslouchá vznešeným ideálům několika pubescentů a adolescentů, přesvědčen o jejich výjimečnosti a mimořádnosti. Moje zkušenosti vycházející z drsné všední reality jsou mnohem prozaičtější. Učím několik odborných předmětů, po výuce trávím hodiny nad přípravami a opravou písemek, končívám v pozdních večerních hodinách. Studenti rádi zkouší, co vyučující, již tak velmi přetížený, ještě vydrží. Pokud se jim nějak znelíbí, začnou chrlit rozhořčené stížnosti na jeho nekvalitní výuku. Nadřízeným nezbývá než stížnost prověřit, protože jinak hrozí, že studenti si budou stěžovat na ještě vyšší místa, že škola ignoruje jejich připomínky. Díky takovým nejasným stížnostem jsem už absolvovala několik kontrol vždy stejným závěrem, že moje hodiny jsou na vysoké odborné i didaktické úrovni a víc už dělat nemohu. Stížnosti se čas od času opakují, stěžovatelé však nedokázali ani jednou srozumitelně vysvětlit, o co jim jde.

Proč o tom ale píši.

Nedomnívám se, že by zrovna mládež neměla v církvi prostor k seberealizaci a vyjadřování svých názorů. Církevní představitelé naslouchají mládeži dostatečně, často i na úkor vzdělanějších a zkušenějších skupin věřících, ti jsou mimo hru. Jenže díky tomu má církev k dispozici jen subjektivní a jednostranný pohled nezralých jedinců, jimž se pak přizpůsobuje zpětně pastorační postup. Na zkušenosti učitelů, vychovatelů a pedagogických pracovníků se nikdo neptá. Tito lidé, kteří s mládeží denně pracují a někdy prožívají těžké chvíle, nemají v církvi žádné duchovní zázemí ani podporu. Pastorace jako taková je nerovnoměrně rozvržená a postrádá kontinuitu. Nikdo nezůstane mladý věčně, každý člověk s normálním osobním vývojem se časem zbavuje černobílého vidění. Po vstupu do středního věku a do světa práce rychle pochopí, že skutečný život je o něčem jiném než romantické snění s kytarou a s farářem, že u svíček se příjemně medituje o mnoha ideálech, avšak realizace jediného z těchto ideálů ve všedním životě je už obtížnější. Zvláště když se mu přestane dostávat zázemí, uznání a podpory ze strany církve, jak byl dosud zvyklý. Povrchní romantická víra těžko přežije srážku s šedivou realitou, natož s životními tragédiemi. Takže odchod střední generace z církve pokračuje.

Autorka je spolupracovnicí Magazínu ChristNet.eu.Nadpis redakční.