Myslíte, že česká společnost má jezuity stále spojené s Koniášovou žhářskou praxí, jak to satiricky vykreslil ve svém deníku zesnulý páter Reinsberg? 

Než odpovím, dovolím si začít osobní zkušeností. Když jsem před dvanácti lety oznámil rodičům, že chci vstoupit k jezuitům, mamince se div nepodlomila kolena. Hned se jí totiž vybavilo, že byla ještě jako školou povinná na filmu, v kterém jistý bezohledný jezuita v okovaných botách šlápl na ruku malé hrající si holčičce, když se vydával na jednu ze svých žhářských výprav. Přestože je to už více než padesát let, tento obraz jí bezpečně uvízl v paměti. Dlouho trvalo, než na jezuity změnila názor.

Nerad bych zobecňoval, ale mám za to, že většina lidí má asi jezuity stále spojené především s tímto klišé, které nastolil Alois Jirásek ve svém historickém románu Temno a pak velmi sugestivně natočil režisér Steklý ve stejnojmenné filmové adaptaci z roku 1950. Komunistická propaganda toho zručně využila, a tak se stejné klišé dále vesele vtloukalo do hlav dětí v hodinách historie. Díky téhle masáži jen tak ze společnosti nevymizí. Naštěstí však dnes přibývá historiků, kteří se snaží působení jezuitů u nás hodnotit objektivně a bez předsudků.

Koniáš šlape po knihách

Ilustrace z knihy P.Jiřího Reinsberga - Moje archa úmluvy. Vybrané kapitoly byly, krátce po smrti autora, v zimě 2004, publikovány i v Magazínu ChristNet.eu.

Nechci samozřejmě přestřelky Antonína Koniáše bagatelizovat. Knihy opravdu ničil, ostatně i mnozí jeho tehdejší jezuitští spolubratři ho kritizovali za přílišnou horlivost. Ale na jeho obhajobu je třeba říct, že ve většině případů šlo o brakovou literaturu, knihy navíc nepálil, někdy jen začerňoval určité pasáže nebo vytrhával listy, které považoval za mravně nepřijatelné. Vždy navíc zanechával aspoň jeden exemplář v knihovně. Sám byl zručným spisovatelem, a tak zabrané knihy někdy „nahrazoval“ vlastní produkcí, kterou si dnes literární kritika cení. Nechci samozřejmě jeho chyby zlehčovat a bezvýhradně jeho působení chválit. Ale bylo by stejně tak prvoplánové z naší dnešní pozice tehdejší náboženskou angažovanost jednotlivců a skupin jedním kritickým slovem shodit ze stolu. Samozřejmě. Dnes by už nikdo nic podobného jako Koniáš nedělal. Ale musíme také na druhou stranu dodat, že nejsměšněji zněly výtky na adresu „jezovitů“ jako „českých knih hubitelů lítých“ z úst komunistické garnitury. Je dobře připomenout, že při Akci K, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950, kdy byly násilně zlikvidovány všechny mužské kláštery u nás, byly spolu s nimi zničeny i bohaté knihovny, vzácné tisky, rukopisy a jiné umělecké památky nedozírné hodnoty. Českým komunistům se tak během jediného dne, či spíše noci, podařilo zničit několikanásobně více knih než jezuitům během 450 let působení u nás. Komunistické ničení knih u nás v padesátých letech nemá v civilizovaném světě obdoby.

29. nástupcem zakladatele Ignáce z Loyoly v čele největšího katolického řádu se stal španělský jezuita P. Adolfo Nicolás. Byl zvolen v sobotu 19. ledna během zasedání 35. generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova. Tajné volbě 217 volitelů z celého světa předcházely čtyřI dny modliteb a soukromých debat (tzv. murmuratio). Mohl byste pro ChristNet komentovat volbu nového generálního přestaveného? Co přinese nový generál jezuitskému řádu?

Nového generála osobně neznám, ale všichni, kteří se s ním dosud setkali nebo s ním dříve spolupracovali, ho charakterizují jako usměvavého, noblesního a kultivovaného člověka se smyslem pro humor a velmi rozvinutou schopností orientovat se ve složitých situacích. Má bohaté zkušenosti s týmovou prací a vedením lidí. Jeho výhodou je i to, že je velmi dobře jazykově vybavený a kromě své rodné španělštiny ovládá i japonštinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu. Je také osobou multikulturní, pochází sice z Evropy, ale větší část svého života strávil v Asii. Určitým překvapením pro mnoho nezávislých pozorovatelů však je fakt, že nový generál je jen o devět let mladší než jeho osmdesátiletý předchůdce, který rezignoval právě kvůli pokročilému věku. Vnucuje se myšlenka, že je sázkou na jistotu, volbou na přechodné období a že od něho nelze očekávat velké změny či reformy, ale spíše udržení současného statu quo. Ale takový povrchní dojem už nejednou selhal. Tak mnozí komentovali zvolení „dobrého papeže“ Jana XXIII., který ale nečekaným svoláním Druhého vatikánského koncilu zásadně ovlivnil směřování Katolické církve. Adolfo Nicolás zatím svůj program nikde neprezentoval, ale mnohé jistě vyplyne z dalších jednání 35. generální kongregace, tedy zasedání nejvyššího jezuitského grémia, které stále probíhá ve Věčném městě.

Jaké má pravomoci?
V jezuitském řádu je osoba generálního představeného klíčová. Má rozhodující slovo při zakládání nových řeholních domů, komunit či škol. Jmenuje rektory a vyšší představené.

Jaké jsou dnes hlavní oblasti působení jezuitů jak v zahraničí, tak u nás?
Škála činností jednotlivých jezuitů je velmi široká. Jezuité mají podle svého hesla dělat cokoli, co je v daném místě a v dané době potřebné „k větší Boží slávě“. Existují však aktivity, které jsou pro jezuity typické a tradiční. Patří k nim na prvním místě dávání duchovních cvičení a misijní činnost. Působí ale také ve vzdělávání, vědě a kultuře. Dnes se také výrazně angažují v dialogu s jinými církvemi a náboženstvími. A neměli bychom asi zapomenout ani na jejich sociální a mediální činnost.

Pověstná je poslušnost jezuitů vůči papeži. Přesto, jak píše komentátor v britském časopise The Tablet, není to s onou poslušností dnes až tak jasné.
Článek v Tabletu je samozřejmě trochu novinářsky "vyhrocený", ale jeho základní tvrzení lze podepsat. O tom, co kardinál Franc Rodé doslova řekl, se ostatně čtenáři ChristNetu mohou více dozvědět na stránkách českých jezuitů, kde je k dispozici český překlad inkriminované promluvy, a to v plném znění.
Co k tomu říci? Rozklíčovat tuto zdánlivě konfliktní situaci nelze několika stručnými frázemi. Osobně se totiž domnívám, že do jisté míry jde o jakýsi střet dvou koncepcí poslušnosti vůči představeným. Jezuitům se často připisuje první koncepce, poslušnost "jako mrtvola" (sicut cadaver), tedy poslušnost bez projevů vlastní vůle, úsudku a tužeb. Ignác z Loyoly skutečně formulaci "jako mrtvola" použil, i když si ji vlastně vypůjčil ze starších řeholních pravidel a z kontextu ostatních spisů, ale z jeho života vyplývá, že ji chápal především jako expresivní výraz a metaforu. Bylo by tedy chybou ji brát doslova. Dodnes se nám zachovaly jeho instrukce, ve kterých Ignác radí, aby podřízený, když v modlitbě dojde k přesvědčení, že ho Duch svatý vede k něčemu jinému, než kam ho představený posílá, měl by (ba dokonce musí) si o tom s představeným otevřeně promluvit. Na prvním místě je samozřejmě poslušnost Boží vůli. Ta se pak hledá v dialogu podřízený-představený.
A tady se dostáváme k druhé koncepci poslušnosti. Podřízený se podřizuje přání představeného, ale nejdříve vstupuje se svým představeným do dialogu, aby spolu s ním hledal Boží vůli. K tomu je důležitá i schopnost "duchovního rozlišování", jak o tom píše Jan ve své epištole: "Nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy" (1Jan 4,1). Ignác duchovnímu rozlišování (discretio spirituum) věnoval velkou část svého spisu Duchovní cvičení.
Tak se stalo, že řada vážených intelektuálů z jezuitského řádu veřejně prezentovala některé postoje, které mohly vyvolat zdání, že jsou jezuité v opozici vůči katolické hierarchii. Ve skutečnosti jde jen o výzvu k dialogu, abychom stále lépe mohli "rozlišovat duchy" v tomto světě a pak lépe sloužit lidem duchem evangelia.

Jan Regner (1974) vstoupil v roce 1995 k jezuitům. V letech 1997-2000 studoval filozofii v Krakově. Od června do srpna 1999 byl na studijním pobytu na Loyola University v New Orleans. Od srpna 2000 do září 2001 pracoval jako redaktor v české sekci Vatikánského rozhlasu. Od září 2001 do června 2002 dále spolupracoval s českou redakcí, především v rámci cyklu vzdělávacích pořadů Víra a rozum a jako webmaster internetových stránek RadioVaticana.cz. V letech 2001-2005 studoval teologii na římské Gregoriánské univerzitě. Od června 2004 do dubna 2007 působil v Praze při kostele sv. Ignáce. V roce 2006 zastával fukci odpovědného redaktora bulletinu Jezuité. V tomtéž roce obhájil na KTF UK diplomovou práci o relevanci Lonerganovy epistemologie pro metodu v teologii. Nyní pokračuje v postgraduálním studiu fundamentální teologie ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 2005 je redaktorem internetových stránek českých jezuitů. Domovské stránky: www.sweb.cz/regnerjan/

Další část rozhovoru je věnována především vztahu jezuitů a umění - http://www.christnet.eu/magazin/clanek.asp?clanek=3000