Na dané téma bylo již skutečně napsáno mnoho. Dr. Salvetovi ovšem se podařilo v krátkém článku představit několik klíčových pojmů: odpovědnost, právo ženy na rozhodování o svém mateřství, postižení plodu, problém „nechtěných dětí“.

Nejvíce zavádějící je v této souvislosti slovo odpovědnost. Připomíná mi to newspeak, posouvání významu slov. Z původního výrazu označujícího projev lidské slušnosti, úcty k sobě samému i ke svému okolí, se snadno může stát nástroj manipulace. Anebo také dobrá výmluva pro neochotu něco obětovat. Život je dar a my za něj máme odpovědnost, od začátku až do konce. Odpovědnost v tom původním, nezmanipulovaném smyslu. Odpovědnost, která se nebojí nést následky. V této souvislosti si musím vzpomenout na P. Jiřího Reinsberga, který dokázal celý tento problém vyjádřit v „podobenství“: pilot vezme svého kamaráda do kokpitu, vznese se do výšky 5 000 m, načež prohlásí, že si výlet rozmyslel, a protože má právo svobodně rozhodovat o svém pilotování, jednoduše se z letadla katapultuje a svého přítele nechá jeho osudu…

Nechci být příliš osobní, nicméně reaguji přímo alergicky na rádoby odpovědný argument, že dítě musí být přivedeno do optimálních podmínek. Jak by se měly tyto „optimální podmínky“ definovat? Na to se ani odpovědět nedá, protože nelze vystihnout všechny okolnosti. Stačí se podívat do evangelií a přečíst si o dvou krajně neodpovědných matkách: o staré Alžbětě a mladé dívce Marii. Viděno očima dnešní většinové společnosti, byly by obě dvě úplně mimo: stárnoucí žena překvapená už naprosto nečekaným mateřstvím a dívenka s důvěrou přijímající poněkud nestandardní osud. A dovolím si ještě jednu osobní poznámku: i moje dítě se narodilo do ne zrovna ideálních podmínek, i já jsem slyšela připomínky, že „není vhodná doba“. Měla jsem – a mám – jedinou odpověď: tak zvaná vhodná doba na rodičovství není vlastně nikdy. Buď je maminka příliš mladá, nebo ještě studuje, pak třeba nemá zařízený byt, potom se pro změnu naskytne možnost výhodné stáže, zajímavé cesty, skvělé pozice v zaměstnání. Jak jde čas, je tady nutnost péče o stárnoucí rodiče, a už je možné se opět ohánět odpovědností, je tady i věk, jak by k tomu chudinka děťátko přišlo, aby mělo starou matku. Jak je zřejmé, je zde široký prostor pro manipulaci, jak ze strany jednotlivců, tak i většinové společnosti.

Už bylo sepsáno mnoho úvah, odkdy je lidský zárodek člověkem. Zda od okamžiku spojení dvou buněk, nebo až od chvíle, kdy se začnou dělit. V této fázi se někdy vývoj spontánně zastaví a dochází k nepozorovaným potratům. Ale tyto úvahy nemají valný význam. Mně bylo jasné od prvních dní, že nosím nový život a bez velkého přemýšlení jsem byla odhodlaná ho ochraňovat. Už tehdy to bylo moje dítě, které bych nedala za nic na světě. Byla to i výzva k řešení problematických podmínek, najednou jsem měla i sílu a odhodlání změnit celý svůj dosavadní životní styl.

Bůh po nás nežádá nemožné a ani církev nás netlačí k mučednictví. Jak známo, existuje tak zvaná vitální indikace k ukončení těhotenství – v případě, kdy je bezprostředně ohrožen život matky. Ovšem eliminace plodů s postižením je něco jiného - může znamenat časovanou bombu. Domyšleno do důsledků: podle jakých kritérií se má rozhodovat? Jaký druh a stupeň postižení je ještě „přípustný“? A kdo o tom rozhodne? Něco podobného praktikovali už staří Sparťané. A to je jen detail, že shazovali ze skály už narozené děti, oni ještě neznali prenatální diagnostiku.

Rozhodně nevolám „zpátky na stromy“, nejsem toho názoru, že křesťanští rodiče by měli přivést na svět tolik dětí, na kolik biologicky stačí a nebrat v úvahu možné postižení a případnou genetickou zátěž. Nebojuji proti genetickým poradnám a prenatální diagnostice. Ale nesmí fungovat jako nástroj nátlaku. Skláním se před rodiči, kteří dokážou přijmout i těžce postižené dítě, právě proto, že jsem byla něčeho takového ušetřena. Stačí, abych se podívala na svého syna a je mi jasné, že by byl zrovna tak moje dítě, i kdyby byl přišel na svět s nějakým handicapem.

Závažnější mi připadá problém nechtěných dětí, ať už jsou postižené nebo zdravé. Psychická deprivace v dětství napáchá těžké škody. Tady ovšem jde o nemoc celé společnosti, mateřství (a rodičovství vůbec) není považováno za nejvyšší hodnotu. Tady je možná jediná prevence: výchova k úctě k životu, aby každé dítě bylo považováno za Boží dar.

A co říci na závěr? Musíme si uvědomit, že být křesťanem v naší zemi znamená jít proti proudu. Ne se uzavírat do ghetta ani si hrát na elitní klub, ale hledat společné, všelidské hodnoty. A to je v první řadě úcta k životu.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autorka je lékařka