Seznamka
Je to zvláštní: i naši předkové vstávali v adventu časně ráno, v oné hodině mezi psem a vlkem, kdy noc předává vládu dni. Jenomže na rozdíl ode mě jejich adventní dny nezačínaly poklusem na nádraží, nýbrž ranní mariánskou mší, zvanou roráty - podle svého začátku: Rorate coeli de super - rosu dejte nebesa shůry.
V dětství jsem o tom nic nevěděla. Ze svých prvních let si ale vzpomínám na tajemno těch krátkých dní a dlouhých nocí, v čekání na Ježíška mi prosinec připadal snad nekonečný - v předškolním věku i jeden měsíc znamená pořádný kus života. A tehdy jsem poprvé slyšela, snad od babičky: nebesa vypravují slávu Boží a musela jsem s tím jen souhlasit - vždyť právě jen adventní slunce dokáže ráno i večer rozlít po nebi červánky jako víno, taková kouzla umí jedině prosincová obloha… Jak šel čas, moje okouzlení vzalo za své, ty předvánoční týdny bývaly plné shonu, nebesa už nevypravovala slávu Boží, zato naše uštvané mámy vzdychaly, jak nestíhají.
Díky tomu, že rodiče se dlouho bránili televizi, ležela jsem v těch zimních večerech v knihách, přečetla jsem snad všechno, co jsem v tátově knihovně objevila, a tak mě napadlo, jak to asi lidé stíhali dřív, že jim stálo za to tak časně vstát a jít do kostela na roráty. Objevila jsem nejen Jindřicha Šimona Baara, ale i pověsti ze staré Plzně, ty původní, literárně neupravené, takže poněkud hororové. Splývalo mi to všechno v jedno – tajemná tma, ty záhadné boráty, staré zvyky, pověry a pranostiky. Moje dny doma a ve škole byly tak zoufale obyčejné a přišlo mi líto, že moderní doba odnesla veškeré tajemno. Jenomže zdání klame – novodobé pověsti a mýty, tedy to, čemu dnes říkáme městské legendy, tehdy ještě nebyly sebrány, teprve čekaly na svého Karla Jaromíra Erbena. Mýtů kolem nás bylo a je plno; čestné místo mezi černou sanitkou, škvorem v uchu a stopujícím přízrakem zaujímá fatální zima v kostele. To byl prvotřídní strašák mého dospívání. Měl mě odradit od zájmu o varhany. Na své otázky, proč se nikdo neděsí zimy třeba na stadiónu, jsem nikdy nedostala odpověď. Tehdy mi došlo, že tady nejde o zimu jako takovou. Že jde o mýtus. Naši předkové, brodící se sněhem v prosincovém ránu, se pořádně oblékli. Nic jiného jim nezbývalo. Tehdy nebylo možné kostel nějakým způsobem zateplit. Není známo, že by houfně hynuli na nemoci z podchlazení.
Po babičce nám zůstal doma zpěvník Karla Farského, a tak jsem nakonec objevila smysl rorátů díky písni, která by možná nedostala církevní imprimatur: „…Ó přijdi, přijdi, roso shůry a napoj zemi žíznivou, ať prosta jsouce tuhé kůry vyprahlá srdce oživnou…Ó přijď již sám, náš milý Pane a navštiv svoji vinici, a dílo svoje požehnané svou mocnou chraniž pravicí, ať celý svět to zjevně vidí, že ono z tebe je a ne z lidí…“. Tiše jsem si ji notovala v aule, která kdysi bývala kaplí, pomohla mi, aby mě nepřeválcoval paralyzující strach; rodiče totiž dostali anonymní upozornění na moje nevhodné zájmy a ředitel gymnázia si se mnou pohrával jako kočka s myší…
Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, jaký poklad máme v rorátech. A že původně nešlo jen o dobu adventní, ale o celoroční ranní mariánské votivní mše, které zavedl Karel IV. s Arnoštem z Pardubic. A naši kališničtí předkové se snažili jít ve své víře do hloubky, obraceli se k Panně Marii a odkázali nám jedinečnou liturgicko-hudební ranní adventní mše. Ani o chorálu jsem dlouho nevěděla prakticky nic, netušila jsem, odkud se vzaly ty zvláštní melodie, které v adventních nedělích rozeznívaly Týnský chrám. Ejhle, Hospodin přijde, Mnozí spravedliví proroci, Anděl k Panně poslán jest…
V pokoncilní liturgii se v adventu klade důraz na očekávání příchodu Pána, nejen do jesliček (Krista čtvero příští, Písmo svaté jistí, nejprvnější v těle, druhé v duši celé…). Proto se už nedá praktikovat rorátní mše každý den, po celý advent. A navíc by to bylo obtížné i pro nároky dnešního života. Vážně si neumím představit, jak bych skloubila ranní mši se svým dojížděním a službami. Ale určitě by stálo za to najít si chvilku v té tajemné tmě nad ránem, kdy už se dá tušit svítání a v modlitbě se zamysleli nad tím, odkud a kam jdeme a jak přivítáme našeho Pána.
Foto:archiv redakce
