Mariánská zbožnost je zatížena různými předsudky. Nejlépe to symbolizuje stržený mariánský sloup na Staroměstském náměstí, přestože sloup nebyl postaven na památku bitvy na Bílé hoře, ale až v roce 1650 z vděčnosti za záchranu Prahy před švédskými vojsky.
Začátkem listopadu odhalil kardinál Vlk repliku zničené sochy na provizorním místě u Týnského chrámu a jak řekl, bude dlouho trvat, než předsudky zmizí a socha bude moci být odhalena tam, kde kdysi stála. Mnohé z kritiky mariánské zbožnosti lze ale považovat za oprávněné.
Nekatolíkům jsou proti mysli procesí, jako bylo například říjnové putování sošky Panny Marie Fatimské po českých a moravských farnostech (sošku přivezli účastníci zářijové národní pouti do Fatimy v čele s arcibiskupem Graubnerem), nedostatek opory pro dogma o Neposkvrněném početí v biblické tradici či úvahy o novém dogmatu: Panně Marii jako Spoluvykupitelce.
Pro některé je návštěva Lurd, Fatimy či Medžugorje velkým osobním zážitkem a posilou na cestě víry, pro jiné je přehnaná mariánská úcta nepřijatelná a odvádějící od víry v Krista a v jeho jedinečnou cestu ke spáse. Mariánská zbožnost je stále jedním z kamenů úrazu na cestě k jednotě křesťanů.
Pro křesťany Panna Maria byla a je Bohorodičkou, které se prokazuje velká úcta, bolestná trpící matka pod křížem i prostá dívka z masa a kostí. Apokalypsa popisuje ženu oděnou sluncem, s měsícem pod nohami a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy, ženu které byla daná mocná orlí křídla, aby mohla uletět před drakem na poušť.
Je tento barvitý záznam popisem Nanebevzetí Panny Marie? Slavný teolog Hans-Urs von Balthasar o tom nepochybuje. Poušť je pro něho zaslíbená země, nebesa pro Marii i pro celou církev. Přibližme si v následujících odstavcích biblický pohled na Marii, katolická dogmata, protestantskou kritiku i pravoslavný pohled na Pannu Marii.
Biblický exkurs
Nic nevíme o Mariině narození ani o její smrti a téměř nic o jejím životě. Nejstarší místo Nového zákona (NZ) o Marii najdeme v listu Galatským 4,4 (r. 54-56). Toto je také jediná zmínka o Marii u apoštola Pavla. V prvních třech evangeliích se Marie objevuje proto, aby byl blíže určen Ježíš (Mk 6,3 / Mt 13,55). Nečteme zde, že by uznávala mesiášství svého syna. Vskutku Ježíš, jak se zdá, přerušil styky se svou rodinou a jinde než u svých si našel matku, bratry a sestry (Mk 3,31/ Mt 12,46 / L 8,19). Evangelium tak zachovává podání, podle něhož sám Ježíš poznal tvrdé roztržky, které může vyvolat přilnutí k Božímu království (sr. Mt 19,29 / L 14,26).
Ježíšova matka má důležitou úlohu ve zprávě o početí Spasitele z Ducha Svatého (Mt 1,18/ L 1,26) podle proroctví Iz 7,14. Největší pozornost z evangelistů věnuje událostem kolem Ježíšova narození Lukáš. Proto bývá nazýván mariologem NZ. Mariin chvalozpěv (L 1, 46-56) v Lukášově podání je textem, na kterém je v mnoha ohledech založena její pozdější úcta a blahoslavení.
Otázka, zda Marie měla či neměla jiné děti než Ježíše autory novozákonních knih nezajímá. Mluví se zde o bratřích a sestrách Páně (Mt 12,46 / 13,55) aniž by přitom bylo upřesněno, zda to byli jeho bratři a sestry či děti z případného prvního manželství Josefova, či zda to byli bratranci (příbuzenská označení byla v židovském světě velmi pružná). NZ nezná tedy výslovně pozdější tradici, že Ježíš byl Mariino jediné dítě.
Nic také neví o Nanebevzetí Panny Marie. Pouze ve 12. kapitole knihy Zjevení se mluví o těhotné ženě oděné sluncem, které byla dána mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště. Nový zákon mluví tedy o Marii poměrně střídmě.
Katolické učení o Panně Marii
Pokud jde o katolické učení o Marii, mají jen čtyři výroky povahu dogmatu:
Marie je Bohorodička (Theotokos)
Toto dogma definoval koncil efeský r. 431, ovšem v souvislosti christologické. Přijetí tohoto dogmatu bylo obrannou reakcí církve proti stoupencům konstantinopolského patriarchy Nestoria, představitele antiochejské školy, který vyvodil závěr, že Marie se nemá nazývat Bohorodičkou, nýbrž pouze Kristorodičkou (Christotokos ), neboť porodila pouze člověka Ježíše.
Spor se stále víc soustřeďoval na titul Theotokos, ale v pozadí byl problém christologický. K názorovému protikladu škol přistoupila rivalita obou patriarchů, alexandrijského a konstantinopolského. Přijetí dogmatu na koncilu v Efesu mělo tedy nešťastnou konfrontační předehru a důsledkem bylo založení nestoriánské církve. Současná teologická diskuse s nestoriány mnoho dřívějších sporu považuje za nepodstatné a překonatelné.
Maria je trvalá panna (semper virgo)
Byla jí před porodem, při porodu a zůstala jí i po porodu. Formule byla vyhlášená r. 649 na koncilu lateránském. Údaj, že Ježíš nebyl jediným dítětem Mariiným (např. Mk 6,3) řeší katolické učení vysvětlením, že u Ježíšových sourozenců šlo buďto o bratrance nebo děti z prvního Josefova manželství.
Panenství Mariinu byl připsán záslužný dosah. To znamená, že před semitským způsobem biblického myšlení byla dána přednost myšlení určenému řeckým dualismem. Panenství Mariino je zdůrazněno hlavně proto, aby bylo vyjádřeno, že Marie je zcela nová, a tedy schopná být ve službě velkého obnovení, které přichází v Ježíši.
Dogma o Neposkvrněném početí (Immaculata conceptio)
Dogma o Neposkvrněném početí Marie v životě její matky Anny (tedy nikoli o neposkvrněném početí Ježíše, jak se někdy věřící chybně domnívají!) bylo vyhlášeno papežem Piem IX. r. 1854. Vyjadřuje, že Maria - v předjímce úkolu, který jí bude svěřen: přivést na svět Spasitele - byla vyznamenána unikátní milostí: narodila se již bez poskvrny dědičného hříchu.
Toto je důležité, protože Neposkvrněným početím není míněn akt, jímž byla Maria svými rodiči zplozena. Jde o to, že od prvního okamžiku života byla bez dědičného hříchu. Tuto milost dostává od Boha jako dar. Dogma se prosazovalo těžce, bez opory biblické tradice, proti odporu teologů z dominikánského tábora, kteří tvrdili že Maria měla sice schopnost zdržet se hříchů konkrétních (peccata actualia), nebyla však svobodná od hříchu dědičného.
Při vyhlášení dogmatu se vycházelo z pojmu prvotního hříchu, pojatého spíše mravně než právně, a tak se dospělo k myšlence, že Panna Marie, aby se mohla stát matkou jednorozeného Božího Syna, byla už od lůna matčina zázračně zproštěna hříšného otroctví. To je učení o Neposkvrněném početí Panny, které je příliš často zaměňováno s panenským početím Ježíše. Myšlenka početí Ježíše s dědičným hříchem nepřišla spisovatelům NZ na mysl.
Dogma o nanebevzetí (ascensio)
Nanebevzetí Mariino po její smrti bylo jako dogma vyhlášeno papežem Piem XII v r. 1950. Názor, že matka Kristova byla po své smrti vzata do nebe, postrádá jasnou biblickou oporu a spočívá jen na zmínce ve Zjevení o bezejmenné ženě a na poměrně pozdních legendách a apokryfech, jejichž četba byla v církvi i zakazována.
Lidové rozšíření mariánské zbožnosti
V lidové zbožnosti působily motivy úcty a vděčnosti dětí vůči matce, ochrana a bezpečí, jež matka ztělesňuje, rytířskost mužů vůči ženě, důvěrná oddanost nešťastných žen vůči moudré přítelkyni - to vše, promítnuto do náboženské roviny, sehrálo také roli při rozšíření mariánské úcty v církevním lidu.
Zázračné události byly někdy chápány jako potvrzení určité formy zbožnosti i vyhlášených dogmat. Například zjevení v Lurdech z r. 1858 byla vykládána jako potvrzení dogmatu o Neposkvrněném početí z roku 1854. Současné proudy v církvi nahrávají jak mariánské zbožnosti, tak i snahám "vrátit Marii na zem", jak to vyjádřil židovský myslitel Šalom ben Chorin. Chápat ji jako prostou dívku Mirjam. Důležité pro sblížení křesťanů je doporučení v dokumentech II. vatikánského koncilu, které zároveň vybízí k úctě k blahoslavené Panně, ale i varuje před nesprávným přeháněním.
Přehnaná úloha Marie v katolické teologii a zbožnosti byla a je jádrem kritiky zejména ze strany protestantské, zvlášť když mnohé prvky tzv. lidové zbožnosti sdílí i mnozí kněží a dokonce i současný papež.
Protestantská kritika a pravoslavný pohled na Marii jsou tématy pokračování tohoto článku.
Použitá literatura:
1. Biblický slovník, J.J von Almen, Kalich,Praha 1991
2. Biblický slovník, A. Novotný, Kalich -ČBS Praha 1992
3. Teologie Agapé, J. Zvěřina , Scriptum,Praha 1994
4. Křesťanstvo, P.Filipi,CDK, Brno 1991
5. Belgický katechismus (Dar víry), Zvon,Praha 1994
6. Dokumenty II. Vatikánského koncilu,Zvon,Praha 1995
7. Malé církevní dějiny, A. Francen,Zvon,Praha 1995
8. Holandský katechismus (Zvěstování víry), Síť,Praha 1994
9. Redemptoris Mater, Encyklika Jana Pavla II. (1987), Zvon,Praha 1995
10. Hans-Urs von Balthasar –Maria, Scriptum, Praha 1993