Kostel jako výzva a šance

Studánky Václava Ciglera v pražském kostele Nejsv. Salvátora v roce 2009
Autor: Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze / Michal Motyčka

Křesťané kostely nutně nepotřebují, ale …

Bez kostelů se křesťané mohou dobře obejít. Ukazují to první staletí po Kristu, kdy se věřící scházeli po soukromých domech a kdy později používali ke shromažďování a slavení eucharistie světské druhy staveb, jako byly například baziliky. A ukazují to také zkušenosti ze všech období, kdy křesťané trpěli pronásledováním. Nutno však také hned dodat, že se neméně jasně ve 20. století ukázalo, že když se křesťané příliš rychle z vlastní iniciativy zbaví svých historických staveb, jak ukazuje zkušenost např. z Holandska, ve prospěch sociálních projektů a do sebe uzavřeného života malých aktivních skupin, tak se nutně nedostavuje kvalitní pomalý růst. Naopak se tím paradoxně může jen urychlit proces vykořeňování, ztráty identity celého křesťanského společenství. A nejen jeho. Kostel, jak se ve svých mnoha podobách vyprofiloval v naší společnosti, přece jen je také nepřehlédnutelnou provokativní otázkou (či vykřičníkem?) po smyslu a cíli života, existenciální otázkou, která se v různých fázích života dotkne každého.

Kostel není muzeum!

V pražské arcidiecézi se za posledních skoro pětadvacet let událo opravdu mnoho dobrého. Hodně kostelů se podařilo zachránit a opravit. Na několika místech mnohá farní či řeholní společenství naplnila novým křesťanským životem desítky starých doslova ruin. Nicméně je nutné si přiznat, že přece jen tu a tam zápasíme i s otázkou, jak opravené kostely, v mnoha případech krásné památky naší kultury, adekvátně a aktivně používat. Kostel jako místo bohoslužby, místo vrstvení paměti je mnohem víc než muzeum naší minulosti. Nesmíme podlehnout plíživé muzealizaci, pocitu ustrnulé nedotknutelnosti každého starého či staršího předmětu. Otevírá se před námi možnost znovu objevit jak úctu a hluboké porozumění pro dochované liturgické vybavení, tak ale i schopnost dynamicky kostely rozehrát v závislosti na konkrétní liturgické době, svátku či dané události. Dříve se staré retábly otevíraly a zavíraly, obrazy a sochy se měnily, a dokonce na dlouhá období postu zakrývaly. Proč bychom nemohli z této tradice více a důsledněji čerpat? Proč by měl být kostel například při každé bohoslužbě nasvícený stejně? Nemohla by se „výzdoba“ kostelů během roku více měnit? Nebojme se větších paraliturgických a uměleckých intervencí a kulturních programů. Proč na čas během Velikonoc nepostavit do středu kostela veliký kříž, podobně jako se ještě tu a tam staví o Vánocích veliké betlémy? Proč víc nedůvěřovat dočasným, ale promyšleným úpravám?

Nový oltář a úprava liturgického prostoru v klášterním kostele Nejsv. Trojice ve Slaném
Autor: Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze / Petr Neubert

Obnova liturgické krajiny starých kostelů jako hlavní úkol dneška

Kostely neplní jen funkci bohoslužebnou. Jsou to „existenciální prostory“, místa mezních slavností v životě člověka, ale i místa pravidelného setkávání lidí. To, že i dnes mají kostely veliký městotvorný sociální potenciál, si uvědomují mnozí představitelé samosprávy. Na mnoha místech je evidentní, že by město či vesnice byly i kulturně a společensky významně chudší, kdyby tu neexistovalo společenství aktivních křesťanů, kdyby v sídle neměli faráře, či kdyby se řeholní komunita rozhodla náhle přestěhovat jinam. Jako nezpochybnitelné příklady tohoto oživujícího charakteru můžeme uvést klášter karmelitánů ve Slaném, který je výraznou institucí s širokým společenským dopadem. Taktéž například farnost na Dobříši se svým novým pastoračním centrem či farnosti v Řevnicích či v Českém Brodě a mnohde jinde rozvinuly široké pole působení a aktivit. S tímto hlubším uchopením přirozené role starého křesťanského kostela souvisí úkol, který já osobně považuji dnes za nejdůležitější a nejakutnější. Je to úkol, který se dotýká samotného jádra stavby kostela, a tím není nic menšího než obnova liturgické krajiny starých kostelů. Záměrně neříkám „liturgická úprava“, jako by šlo jen o to všude nějak umístit nový oltář a ambon, jak se mnohde schematicky a příliš zjednodušeně vykládá požadavek Druhého vatikánského koncilu na aktivní účast všech věřících při bohoslužbě. Jde spíše o to pozorně naslouchat jak požadavkům liturgické obnovy, tak ale i plně pochopit přednosti a krásu starého prostoru.

Kvalita novostaveb

Po roce 1989 nastala komplikovaná situace, kontinuita křesťanského života byla v minulých letech zpřetrhána, a to včetně liturgického a architektonického tázání po tom, jak by měl vypadat současný kostel. Přesto se podařilo nečekané, některá pražská sídliště dostala nové kostely a celá pastorační centra, která bytostně roky postrádala (Nové Butovice, Strašnice, Chodov, Kbely). I mimo Prahu byla postavena nová komunitní centra, která vyzařují daleko do svého okolí (Dobříš, Uhlířské Janovice). To jsou jednoznačně veliké úspěchy. Přiznejme si ale, že se zatím nepodařilo navázat na vysokou uměleckou kvalitu sakrálních staveb, jakou tu máme dochovanou z minulosti (např. Gočárův kostel sv. Václava či Plečnikův kostel Nejsv. Srdce Páně). Protože je potřeba nových kostelů téměř naplněná, nelze očekávat v budoucnosti mnoho novostaveb, o to víc by se u těch několika málo projektů, co nás ještě čekají, mělo dbát v první řadě na vysokou kvalitu jak urbanistického, tak architektonického, ale i liturgického návrhu. Je nutné ještě více vytříbit celý proces, jak nejvyšší mety dosáhnout, jak ji rozpoznat a zprostředkovat. Novostavbu totiž nestavíme jen pro nás, či pro tři sta čtyři sta lidí, kteří se za úspěch nového kostela upřímně a poctivě modlí, ale stavíme ji pro celé budoucí generace, a to nejen věřících.

Introdukce – Jaromír Novotný, umělecká intervence během letošní postní doby v akademickém kostele Nejsv. Salvátora
Autor: Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze / Petr Neubert

Opuštěné kostely

V souvislosti s úpadkem venkova a demografickým vývojem kombinovaným s častou lhostejností a nekulturností i dnes stojíme před nezvratnou skutečností, že ne pro všechny kostely najdeme adekvátní bohoslužebné využití a především dostatečné ekonomické zázemí, abychom je zachránili. Ale ani tam, kde se situace zdá být beznadějná a není žádného výhledu, že by se na té či oné vesnici podařilo obnovit křesťanský život, není nutné propadat beznaději, ale spíš povzbudit místní lidi, aby se sami rozhodli, jak a co s „nepotřebnými“ kostely vlastně dělat, a třeba našli i vhodnou novou funkci.

Sám jsem osobně zažil, že se v jedné vesničce nedaleko Prahy nedávno záchrany kostela ujali místní „nevěřící“, díky hlasu komunistického zastupitele se dokonce povedlo přesvědčit zbytek místního zastupitelstva. Kostel má dnes zcela novou fasádu, opravená je věž i střecha. Pan starosta a místní spolupracují při Noci kostelů a hledají další možnosti, jak stavbu v centru obce naplnit životem. Bude se to zdát k výše řečené výzvě po hledání širšího „využití“ kostelů paradoxní, ale rád bych na závěr vyzdvihl skutečnost, že kostely nemusí být vždy naplněny aktivitou a aktivismem. Už Le Corbusier říkal, že kostel je ta nejvíce svobodná stavba, kde je její funkce redukována jen na výsostnou službu Bohu. Svůj smysl má, i když je prázdná, nebo poskytne přístřeší jedinému člověku, aby se mohl poklonit Tomu, který je mu bližší než on sám sobě a zároveň ho nekonečně přesahuje. Buďme zvláště u složitých případů trpěliví a udělejme jen to nejnutnější, co je v našich silách.

Text vyšel v červnovém čísle zpravodaje pražské arcidiecéze.