Jak jsem už zdůraznila jinde, osobní zkušenosti mě zajímají víc než nějaké údaje kdesi na papíře v šuplíku biskupského úřadu. Povolání k zasvěcenému životu jsem cítila již od své konverze před dvaceti lety. Jenom nevím, jestli překážky, s nimiž jsem se setkala, lze považovat za běžné a normální. Dlouho jsem si nevěděla rady se zdánlivým rozporem - stejnou silou jako Bůh mě přitahoval i svět. Když jsem se doslechla o možnosti zasvěcení ve světě, tehdejší duchovní správce mi odmítl dát doporučení, protože o takovém způsobu zasvěceného života nikdy neslyšel. Mohla jsem mu to snadno doložit z církevních dokumentů, ale dohadování s tímto knězem mě už unavovalo, navíc se mi naskytla možnost vstoupit do sekulární společnosti, kde žádné papír s razítkem farního úřadu nevyžadovali.

Jako duchovní doprovázející mi přidělili mnohem starší ženu, matku několika dětí a několikanásobnou babičku. Byla velmi razantní, energická, zaměřená prakticky - termíny jako intuice, kreativita, intelekt ji přímo dráždily.Vzhledem k tomu, že jsem introvert s intelektuálními a uměleckými sklony, nebyla to příliš šťastná kombinace. Před vstupem do společenství jsem dlouho uvažovala, jestli moje osobnostní zaměření nebude překážkou soužití s takovou komunitou. Avšak ve stanovách bylo jasně napsáno, že formace se přizpůsobuje nadání a životní situaci členek a různost jejich mentalit má sloužit k vzájemnému obohacení. Nakonec jsem došla k závěru, že umělecké hřivny přece nemohou v zasvěceném životě nijak vadit a společenství by se mělo z takto nadaných členů radovat. Bohužel, doprovázející sestra považovala moje nadání za irelevantní a vrhla se energicky na mou "převýchovu" s úmyslem přeorientovat mě na praktické věci.Výsledkem bylo zhoršení mého zdravotního stavu.

Duchovní vedení je nutné, zvláště v případě zasvěcených osob. Pokud však žijí ve světě, musí se rozhodovat jako ostatní podle momentální situace a možností. Problém nastává, když doprovázející není schopna přijmout, jestliže se svěřená rozhodne jinak, než jí doporučila, a dává najevo dotčenost. Doprovázená pak prožívá dvojnásobný stres, nejen z konkrétní situace, ale i z reakce doprovázející sestry. Zdrojem nedorozumění může být také velmi široce pojatá spiritualita, zahrnující jak kontemplativní, tak aktivní aspekt. Můžete trávit většinu času modlitbou, četbou, studiem, tvorbou, nebo se naopak celé dny angažovat v církevních či sekulárních organizacích. Při nedostatečné komunikaci však hrozí, že se vaše představy octnou v rozporu s představami a očekáváním společnosti, která může vaši činnost interpretovat negativně. Bylo by vhodné, kdyby se obě strany sešly a v modlitbě a dialogu si ujasnily, k jakému způsobu života Bůh dotyčnou volá.

Jiným problémem se mohou stát nereálná očekávání jak ze strany společenství a církve, tak sekulárního okolí. Řeholníci pracují maximálně několik hodin, většinu času žijí svou spiritualitu. Zasvěcený člověk působící ve světě musí pracovat osm deset hodin denně, dojíždět na vzdálené pracoviště nebo do kostela na opačném konci města, nakupovat, běhat po úřadech, stát ve frontách. Musí si doplňovat vzdělání ve svém oboru, absolvovat různá školení. Církev očekává, že bude vynikajícím odborníkem, pracovitým zaměstnancem a ještě se bude maximálně angažovat ve své farnosti. Přijde mi zvláštní, že od pastoračních asistentů a církevních zaměstnanců nikdo nečeká, že budou chodit na brigády do firem nebo se vzdělávat v nějakém jiném oboru. Pokud by někdo byl schopen udržet tak vysoké tempo a plnit perfektně všechny duchovní i pracovní povinnosti, bude to jen hromadění výkonů, ale osobní vztah s Bohem se z toho vytratí.

Další problém představuje žití celibátu uprostřed světa, bez ochranných zdí kláštera. Okolí vás bombarduje dotazy na váš intimní život a kdy už si najdete partnera, kněží mají na vás ironické poznámky, dávají najevo pochybnosti a kromě normálních mužů kolem vás krouží různí psychopati, podivíni a agresoři. Občas jsem musela volit únikovou strategii a jistou uzavřenost, nejen abych obstála po duchovní stránce, ale i z bezpečnostních důvodů. Toužím sice po zasvěceném životě, ale o mučednické palmě nesním. Doufala jsem, že mi moje starší zkušenější sestry poradí, jak tento problém řešit, a dočkala jsem se nepochopení. Co se dalo čekat od vdov, které prožily většinu života pod ochranou manžela a v jejich nynějším věku je muži už neohrožují. Zůstává však otázka, nakolik je možná koexistence vdov a celibátních osob v těchto společnostech a zda je žádoucí, aby vdova duchovně vedla celibátní osobu nebo naopak.

Můj tříletý zápas o duchovní povolání skončil neslavně - přišlo mi písemné vyrozumění, že jsem propuštěna z důvodů nedostatečné horlivosti v modlitebním a duchovním životě a neuspokojivé spolupráce s okolím. Nyní už několik let klepu na jiné dveře, které však zůstávají zavřené z jakýchsi záhadných administrativních důvodů, vůči nimž je bezmocný i Duch svatý. Slyšela jsem, že strategie zavřených dveří se někdy používá, aby se prokázala pravost povolání. Nevím, nakolik to je vhodná strategie u zájemců středního věku, kteří mají za sebou mnoho zápasů a čas pracuje proti nim.

Uzavírám úryvkem z knihy Pro tebe, Bože můj, tančím. Její autorkou je umělkyně, které nebylo umožněno spojit umělecký talent se zasvěceným životem. "Svůj duchovní boj budu muset vést holýma rukama. Bez ochranných struktur, snad i bez prostředků? Bezpochyby sama. Přitom protivník neexistuje. Bojuji proti nikomu. Nebojuji dokonce ani pro nějakou ideu, tím méně za nějaké zájmy. Bojuji za jediného: za Krista."

Autorka vystudovala teologii. Vyučuje na zdravotnické škole.