Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
David Lodge napal knihu, která se jmenovala Kam až se může. Je o skupině mladých katolíků a sleduje jejich cestu přes složitá šedesátá léta dál, tedy v době, kdy na církev dolehly změny způsobené Druhým vatikánským koncilem. Takhle je to poněkud zjednodušené, šlo o změny, za které může přinejmenším polovina 19. století a neschopnost Prvního vatikánského koncilu všimnout si hlavních problémů doby. Koncil řešil zcela zbytečnou otázku papežského primátu a neomylnosti, místo aby se zabýval masovým ateismem. Dnes tedy některé věci církev řeší o sto let později než by měla.
Na západě šlo v 60. a 70. letech o bouřlivější vývoj, než tomu bylo u nás, protože jsme „díky“ komunistickému režimu byli izolovaní od světa a tak k nám nedolehlo nic. Také jsme možná byli zvyklejší přijímat ochotněji nápady „vrchnosti“, takže když přišlo nařízení, že má mše nějak vypadat, tak se to prostě provedlo. Němci měli za sebou mnohá léta uvažování o liturgii, u nás to tak silné nebylo, čest výjimkám. Vztah k tradiční liturgii nebyl možná tak silný, takže nebyl problém ji rychleji opustit.
Dnešní mladí tradicionalisté, kteří uctívají tridentskou mši (netuším, jestli většina z nich nastudovala prvních pět kapitol nějaké učebnice latiny, ovšem pro pasivní účast nemusí znát nic, pochopitelně), nechápou, co jsme my prožívali o generaci dříve. S myšlenkami koncilu jsme se seznamovali z knížek Křesťanské akademie v Římě, kde byla kromě textu i řada krásných fotografií koncilních otců doprovázených vtipnými popiskami. Myšlenky koncilu byly uvedeny v historickém i osobnostním kontextu.
Církvi nikdo nerozumí
Pro tradicionalisty je koncil úpadek, pro nás byl začátkem nového života. V 80. letech řekl kardinál König, že bez koncilu by byla církev dnes v trapné situaci. Měl pravdu. To by skutečně byla. Ne proto, že „pohoršení kříže“, abychom to řekli teologicky, je vždycky mimo kategorie módy a veřejného mínění, ale že církev skutečně potřebovala reagovat na změny, které ve společnosti v novověku proběhly. Nové víno se dává do nových měchů. A problémy moderní doby se neřeší kadidelnicí a exkomunikacemi. Církev ztratila srozumitelný jazyk.
Nedokázala zareagovat na vědecké objevy novověku, tedy velké zámořské objevy, které odhalily nové kultury a nová náboženství. Objevila se otázka náboženské plurality, s kterou církev zápasí dodnes. Jak můžeme odůvodnit, že naše náboženství je to pravé? Upřímně řečeno dodnes se to moc nepovedlo. Ohledně poněkud zmatených historických představ islámu je to snadné, ohledně buddhismu, který je starší než křesťanství, je to obtížné. Nejde o to, že by křesťanští myslitelé neměli dobré a logické argumenty. Jde o to, že stejně dobré mají i mnozí ostatní. Na každou otázku už je několik odpovědí.
Opět morálka
V posledních dnech se znovu objevilo téma morálky. Souvisí to s pražskou akcí pochodu Prague Pride a s tím, že v té samé době katolická farnost u Salvátora, kterou spravuje Tomáš Halík, chtěla uspořádat dvě akce. Vzbudilo to jistou nelibost kardinála Duky, který nakonec konání zakázal. Míra oficiálnosti zákazu není důležitá - zda šlo o zákaz, důrazné nedoporučení atd.
Halík je vůči církevním autoritám loajálnější než zdivočelí lefebvrovci (v širším a užším slova smyslu), které církev zajímá jen jako úzká cesta z jejich osobních úzkostí, módní salón či wellnes studio dodávající ty správné popěvky, vůně, textily a návody jak hýbat tělem. Jsou to lidé, kteří nedokáží vnitřně připustit, že Ježíš nevedl poslední večeři podle tridentského ritu. Ti lidovější a prostší si pak pomáhají zjeveními blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové z počátku 19. století, která viděla ledacos. Protože jako žena rozuměla i vyšívání, dozvíme se u ní ledacos i o oblečení svatých. Tak už to u takzvaných soukromých zjevení bývá. Ale jako zdroj seriózní liturgiky je třeba ji brát s rezervou.
Pokud jde o obřady, není to ještě tak vážné, jako když jde o to, co má člověk ve svém životě dělat.
Jsou dva druhy morálky, uzavřená a otevřená. Uzavřená znamená, že něco je povoleno a něco je zakázáno. Otevřená znamená, že, jak píše apoštol Pavel, všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. Tedy že nejde o seznam povolených a zakázaných činů, ale o to, jaký má jednání dopad. Ty dva přístupy jsou ovšem neslučitelná paradigmata. Přesto se mohou v praxi zastánci obou přístupů shodnout na některých jistotách, třeba že se nesmí mučit děti. Tam neplatí, že je to dovoleno a jen to „neprospívá“, to by bylo cynické zneužití jazyka.
Pak jsou ale hraniční oblasti, které se týkají třeba vlastnictví, sexuality, pravdomluvnosti, sociální spravedlnosti a podobně. Tam je použitelná jen situační etika (za našich dob proklínaná v hodinách morální teologie). V prvním století nemohl nikdo nic vědět o antikoncepci, jaderných zbraních, autorském právu, ohrožení životního prostředí či demokracii. O ničem z toho nebylo nic zjeveno, musíme o tom přemýšlet sami podle základních principů. To je ovšem právě to dobové a situační uvažování.
Pravidla a to ostatní
Nakolik je konkrétní jednání dáno pravidlem a nakolik i situací, kontextem a smyslem?
Abychom nemluvili jen o sexu, kde často debaty končí, řešili jsme kdysi problém z knihy od japonského autora Šusaku Endó Mlčení. Má člověk odvolat víru, když tím zachrání před umučením své bližní? (Nechali by je žít a už nemučili, to byla ta zápletka.) Náš učitel morálky v 80. letech a pozdější biskup tvrdil, že víra se nesmí odvolat nikdy. Jeho názor jsem příliš nesdílel. Nezdálo se mi, že by Ježíš chtěl takovou krutost.
Tolik k té situační etice, která není tak plochá, jak si někteří myslí. Plochá je spíš příkazová morálka. Ta je ovšem v církvi dnes (oficiálně, ne v praxi) dominantní a stává se někdy nástrojem nakládání břemen, kterých se hlasatelé nemusí dotknout ani prstem.
Klasický přístup zná tři prameny morálnosti: 1. skutek sám o sobě, 2. cíl skutku, 3. okolnosti skutku. A jak zaznělo v jedné debatě: „Platí zásada, že objektivně špatný skutek nelze učinit nijak dobrým. Maximálně se mění přičitatelnost. Jednoduché, avšak v praxi náročné ve vzájemné skladbě.“
Dobré a špatné skutky
Psychologicky rozumíme tomu, že špatné nemůžeme prohlásit za dobré. Problém je jen v tom, že u některých skutků je za špatné (a ani dobré) nemůžeme vyhlásit s definitivní platností. Proč? Právě proto, že záleží na kontextu. Lhát je podle takového pojetí objektivně špatné, zbytek je otázka „přičitatelnosti“, tedy jestli víme, co děláme, nebo to víme svobodně. Ale to je příliš primitivní rozlišení. Pokud neřeknu gestapu, kterým směrem běželi partyzáni, a budu tvrdit opak, není to nemorální. Pokud neřeknu smrtelně nemocnému člověku diagnózu hned, ale řeknu mu ji v lepší situaci, není to lež. Pokud popřu známému, že vím o nevěře partnera, protože si myslím, že to způsobí katastrofu, za kterou nemohu nést odpovědnost, není to lež. Nejde o to, že lžu, ale mohu být subjektivně omluven, ale o to, že používat pojmy dobrý a špatný skutek je tu úplně mimo.
Ještě patrnější je to v oblasti, kde mísí vztahy, biologie a etika. Třeba v případě oblíbené antikoncepce. Tady by měl rozhodovat úmysl a potom zdravotní hledisko, to je všechno. Cokoli nad to je hodně umělá konstrukce, umělejší než umělá antikoncepce sama. Pojem „přirozené plánování rodičovství“, přirozeného na něm není nic, z antropologického hlediska mluvit o lidské přirozenosti vede často k nesmyslům. Transplantace srdce, očkování, léky proti bolesti, to všechno jsou prostředky, které člověk svým rozumem vytvořil pro své potřeby. Když už si chceme hrát s pojmy, k přirozenosti člověka patří, že vytváří nové věci, které nikdy nebyly. Hormonální antikoncepce je stejně přirozená jako cokoli jiného. Pokud někomu vadí, že neroste na stromech, je to jeho problém, ale neměl by ubližovat lidem.
Je legrační, jak ohledně pilulek někdo dokáže argumentovat „přirozeností“ a když jde o homosexuály, kteří se tak narodili, tak je to nepřirozené.
Nejde o správné věty
Morálka nejsou správné věty o tom, jak se musím a nesmím chovat. Morální jednání je takové, jaké (ano, i z dlouhodobého hlediska, kterým je délka lidského života) vede k tomu, že život svůj a druhých úmyslně nezničím. Které nevede k destrukci a sebedestrukci, fyzické, psychologické a sociální.
Pokud se někdo chce odvolat na církevní autoritu, která přece některé věci jasně stanovila, je mi líto, ale dokazování autoritou není dokazování. Je to nanejvýš pomocný argument, že se opíráme a zkušenost a tradici. Opírat se o ni v případě, že autorita lpí na zásadách, které byly stanoveny někdy v dobách kmenové společnosti podle tehdejších představ, je pomýlené. Důležitá je také legitimita autority. Někdo si to těžko bude chtít přiznat, ale autorita ohledně moci a nauky je v církvi dána v posledku tím, že autorita sama o sobě říká, že ji má. Klasický důkaz kruhem. Pokouší se sice argumentovat různými výroky z Písma (jehož rozsah ovšem sama definovala) a z tradice (kam patří to, s čím souhlasila), ale to je pořád to samé. Je to pravda, protože jsme to vždycky učili. A ještě to ani není často pravda.
Je to marné, naše poznání je výslednicí poznání a zkušenosti jednotlivců a komunit, kteří své poznání a zkušenosti porovnávají s tímtéž u jiných jedinců a komunit. Všechno ostatní je založeno na vodě.
Pokud má někdo pocit, že situační etika stojí na vodě, tak nikoli. Má dost přesné a přísné pravidlo. Jednej tak, jak bys chtěl, aby jednali všichni, nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě. Je na tom něco nejasného?
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
