Seznamka
Ilustrační foto: "vánoční atmosféra" může být jednoduše vyprázdněna
Autor: Facebook.com
A tak jsem si znovu řekl, že ty letošní budou jiné a více duchovní. A ejhle, nevím, kdo přede mnou to řekl, nebo napsal, člověk míní - osud mění. Byla poslední adventní neděle a já musel volat záchranku pro mou mamku, se kterou to přestalo vypadat dobře, a jak už to v mém sci-fi životě bývá, za půl dne jsem do té samé nemocnice musel dorazit já. „Vám se tu u nás nějak líbí!" přivítala mě ošetřující lékařka, mající službu už od rána, a která přijímala moji mamku. Než jsem stihl odpovědět, zmizela mi v ordinaci. No, nelíbilo se mi tam. Po příchodu do čekárny, kam jsem se dovlekl, mě sestra upozornila, že kromě kartičky zdravotní pojišťovny a občanky ještě musím zaplatit registrační poplatek. Teplota mi vylezla skoro ke 40°C, bolel mě doslova celý člověk a její pronikavý kontraalt mě bodal do celého těla. Na ten registrační poplatek jsem opravdu zapomněl. No, tak si prosím Vás počkejte, jestli přijdete na řadu v sedm nebo jedenáct nevím, máme toho docela hodně." „Zas jeden co nezaplatil“, zaslechl jsem ještě sestru jak říká kolegyni, než se za ní zavřely dveře. Chvílemi jsem spal, v duchu se modlil, minuty se vlekly nekonečně, a do čekárny přivezli chlapíka jako horu, nešlo neslyšet komunikaci mezi zdravotníky: „Ahoj, jojo, doklady u sebe má, zase přebral, tenhle měsíc už potřetí, ale furt nemá cestovní pojištění...“ A tak jsem pozoroval, jak se sestřičky a vzápětí i paní doktorka rojí u společensky unaveného spolubratra cizince, jak jsem pochopil „štamgasta“. Volají jeho paní, trpělivě snášejí jeho zvukové a taneční pohyby, následný striptýz, za který by se nemusela stydět ani umělkyně burlesky. A po vyšetření mu bylo dopřáno taxi domů, které mu zařídili hoši z městské policie.
No, třeba měl nějaký zvláštní registrační poplatek, pomyslel jsem si. Závistivě a nekřesťansky.
„No, tak pojďte dál, ale zítra až půjdete za maminkou na návštěvu, tak registrační poplatek zaplaťte, co mám s Váma dělat.“ A tak jsem se dočkal i já. Ošetření a léků na zápal plic. A bez odvozu sanitou. Tak trochu absurdně jsem si připadal.
Náboženství bylo na mě nějak moc
A už tu byly Vánoce. Na Štědrý den jsem šel pro Betlémské světlo a po dlouhé době na mši. Bylo mi zima, jesličky se mi nelíbily, hřímání kněze z kazatelny o 6. Božím přikázání jsem po pěti minutách přestal vnímat, jak na tom byli vánoční návštěvníci kostela nevím, ale při závěrečném požehnání nás bylo v kostele podstatně méně. Tak snad si s Betlémským světlem domů přinesu trochu toho světla pro duši, když se to nějak pořád nedaří, pomyslel jsem si. Vzápětí jsem zjistil, že se víc těším na večerní program v televizi a štědrovečerní večeři.
A protože bydlím v domě křesťanského sboru ČCE, šel jsem na bohoslužbu. Říkal jsem si, že Duch svatý vane tam, kam sám chce, tak kdo ví, třeba se mě ta křesťanská vánoční atmosféra konečně dotkne. Nedotkla. Kázání jsem prospal, zpívat se mi nechtělo, sousedka na židli za mnou zpívala falešně, dětem rodiče dali panenky na hraní, aby se při bohoslužbě nenudily, čtení z proroka Izajáše jsem slyšel už tolikrát... Co to se mnou pořád je? Už jsem si v duchu nadával. A tak jsem se dal do řeči se sousedy, o věcem lidských, ty Boží jsme měli za sebou, a najednou mi bylo dobře. Absurdně. A nekřesťansky.
Růženec jsem se večer do ruky ani vzít nenamáhal. Toho náboženství na mě bylo najednou nějak moc, přišlo mi abstraktní a absurdní. Z hodin katechismu jsem si pamatoval, že by se člověk měl trpělivě více namáhat a snažit, více se modlit. No, měl by. Lehko se řekne, těžko splní. Otevřel jsem si svůj oblíbený týdeník a čtu - James Madison University ve Virginii zakázala veřejný zpěv koled, aby nejitřila city muslimských spolubratří. Základní škola u Milána prý zrušila žákovský koncert vánočních písní, aby se muslimské děti necítily vyloučeně. Janovský kněz zrušil jesličky, prý ze solidarity k muslimům a na protest proti islamofobům. Starostové obcí v Itálii zakazují jesličky, muslimům přitom nevadí... Absurdistán, to bylo to slovo, co mě znovu napadlo.
Poslední „pozápaluplicní“ cigáro aneb je fajn, že žiju v Čechách a ne v Absurdistánu
Noviny jsem zaklapnul. Ráno jsem si s mamkou zapálil naše už opravdu poslední „pozápaluplicní“ cigáro. A tak mě napadlo, že se zajdeme podívat na jesličky spolu. Jesličky a celý Betlém byly pořád ty samé, já také. Ale najednou jsem je viděl jinýma očima a říkal jsem si, že je přeci jen fajn, že žiju v Čechách a ne v Absurdistánu. A tak moje letošní Vánoce nakonec byly opravdu jiné a můžu říci upřímně - Chvála Bohu. A až přijdu po Novém roce do práce, docela se těším na svoje žáky, až mi budou žvatlat o tom, co kdo dostal pod stromeček, u koho hořelo, komu z rodiny zaskočila rybí kost atd. Poslouchám to každý rok, ale najednou se na to opravdu moc těším. A jestli tím budu pohoršovat něčí city, nebo se bude cítit „méně integrován“ rád mu zaplatím letenku do Absurdistánu. Protože já pořád bydlím v Čechách.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora, mezititulky redakční. Autor je vychovatel - speciální pedagog
