Seznamka
Útěk do Egypta, 1515
Autor: Vittore Carpaccio
S blížícími se Vánoci znovuožívají i vánoční legendy. A není nic špatného být s dětmi nebo vnuky u „jesliček“ a nechávat se společně s nimi okouzlit představami o Betlémě, hvězdě, pastýřích a mudrcích. S dětmi si můžeme užívat nabízeného vánočního kouzla - a nemusíme cítit potřebu do takových situací vstupovat s nějakou historicko-kritickou biblickou exegezí, která by lukášovské a matoušovské příběhy Ježíšova narození odkázala do sféry teologických vyjádření, jejichž historicita je (někdy až nápadně) nereálná.
Máme-li ovšem odvahu do vánočních příběhů vstoupit jako dospělí i jinými cestami, třeba objevíme svět, který nebude tak prvoplánově romantický a barvotiskový, ale jehož hlubiny nás dovedou k úžasu a popostrčí naši víru znovu o kousek k větší dospělosti.
Jedním z průvodců na takové pouti může být římskokatolický kněz a slavný novozákonní teolog Raymond Brown (1928–1998). Jeho zásluhy jsou třeba v tom, že spolu s dalšími SZ a NZ teology sestavil a vydal moderní římskokatolický biblický komentář (New Jerome Biblical Commentary). Brownovo uvažování pomohlo celkově proměnit krajinu biblického zkoumání druhé poloviny 20. století. Jeho zájem přitom nebyl jen „vědecký“, ale i výsostně osobní. V r. 1972 Brown vydal útlou knížečku „Panenské početí a tělesné vzkříšení Ježíše“ (The Virginal Conception and Bodily Resurrection of Jesus), jejíž název vystihuje otázky, které chtěl dále řešit nejen s „akademickým“ teologickým odstupem, ale které považoval za důležité i pro svou osobní víru. Výsledkem jeho úsilí byly dvě obsáhlé monografie vydané koncem devadesátých let „Narození Mesiáše“ a „Smrt Mesiáše“. Tyto knihy pojednávají o zmíněných dvou otázkách v celém jejich kontextu a slouží i dnes jako jakési standardní příručky. I díky Raymondu Brownovi tak dnes skutečně nemusíme považovat například „vraždění neviňátek“ (Mt 2, 16) za událost historie, ale za teologické vyjádření vztahující se k mojžíšovskému vyprávění o úmrtí prvorozených Egypťanů.
Nejsou ale náhledy R. Browna a s ním i převládající názory dnešní novozákonní exegeze, třeba ty, že se Ježíš asi nenarodil v Betlémě (a že o jeho narození a dětství vlastně nic nevíme), heretické, škodlivé nebo alespoň zbytečné? Dovolme si na chvíli zadržet své pochybnosti, či dokonce rozhořčení, a pojďme se zaposlouchat do příběhu, který nejen může být historicky realističtější, ale může nabídnout naší víře a naději lepší šance než rolničky a figurky andílků.
Tento příběh vystupuje především z Matoušova evangelia, ve kterém pisatel velmi zdůrazňuje, že Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem. Uvolňuji uzdu své fantazii a představuji si, jak na to, že Josef není Ježíšovým biologickým otcem, reagují ti, kteří Josefa a Marii znají - a přitom neslyší zpěv andělských chórů jako o pár desítek let později Lukáš, nebo nevidí anděly ve snu a mudrce z východu jako ještě později Matouš. Takoví lidé si museli nutně myslet o Marii, že je hříšnice, smilnice, která byla Josefovi nevěrná, když už patřili k sobě.
Představuji si, jak Marii v této situaci muselo být těžko. Čekal ji život v opovržení, život na okraji společnosti. Představuji si, jak také Josef vnímal Marii jako hříšnici, ale jak se nakonec ukázal jako člověk velkého srdce: díky svému milosrdenství dokázal Marii tento její hřích odpustit a přijmout ji k sobě. Ježíš pak díky Josefově milosrdnému odpuštění Marii mohl vyrůst v takříkajíc běžné rodině, nabýt přiměřeného vzdělání v židovských Písmech, slyšet o židovském Bohu atd. – prostě žít solidní „běžný život“, nikoli život společenského outsidera.
A jistě se tento „příběh o Josefově odpuštění Marii“ v Ježíšově rodině tu a tam opakovaně připomínal - a Ježíš mohl ve své rodině a na sobě samém okusit, jak mocná je síla milosrdenství, síla odpuštění. Ano, Josef byl jeho otec, milosrdný a odpouštějící, který díky své laskavosti nabídl Marii a Ježíšovi dobrou budoucnost.
Co se pak mohlo stát, když Ježíš uslyšel kázání Jana Křtitele o přicházejícím Božím království, o obrácení do odpuštění hříchů? Jestli si představy o Bohu formujeme do značné míry prostřednictvím našich lidských zkušeností, pak začínáme tušit příběh formování Ježíšova přesvědčení, že Bůh je Otec, že je milosrdný a odpouštějící - jako byl milosrdný a odpouštějící otec jeho rodiny Josef. Ježíšovi pak jeho životní zkušenost a zvěst Křtitele souzní a Ježíš se nechává strhnout k nové etapě svého života, ve které začíná milosrdného a odpouštějícího Otce hlásat, svědčit o něm.
Matouš i Lukáš náš příběh zasazují do Božího plánu, který Bůh zamýšlel pro židy i nežidy, pro lidi malé (pastýře) i ty nejmoudřejší (mágy z východu, námi přeznačené na „tři krále“). Jen si zde všimněme, že o Ježíšově dětství nepíše nic nejen Marek, ale vyhýbá se mu ve svém evangeliu i Jan, přestože jeho evangelium je jistě nejmladší ze všech.
Snad tedy matoušovské a lukášovské legendy Ježíšova dětství nestojí v jádru křesťanství, ale přesto nabízejí „lidskou“ cestu, jak Ježíš mohl uvidět svého Boha jako Otce milujícího a přijímajícího: Josef byl pro Ježíše otec, který přijal Ježíše za svého syna. Téměř si představuji, jak Josef malému Ježíšovi říká: „Ty jsi můj syn, milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ A Ježíš se v mé fantazii k Josefovi láskyplně přivine a řekne mu „abba“.
Nejspíš Ježíšovi jeho okolí neustále připomíná, že není Josefův syn (jak naznačuje třeba J 8,41). A umím si představit, že Ježíš to měl své matce Marii za zlé už proto, že takové připomínání opakovaně znepříjemňovalo jeho milovanému otci Josefovi život. Ale třeba Ježíš zakusil sílu Ducha odpuštění i na sobě, když uslyšel volání Jana Křtitele o odpuštění všeho – a dokázal odpustit i své matce.
Ježíš si pak u Jana Křtitele pro sebe jakoby mohl potvrdit, že milosrdenství a odpuštění hříchů je božské, že je tou neviditelnou osou, kolem které se točí dějiny tohoto Božího světa, že odpuštění je cílem dějin a v Božím království mají své konečné místo všichni, kdo uvěří, že je jim odpuštěno, a kteří sami odpouštějí a smiřují se s druhými.
Jestliže tedy v nejhlubších kořenech životního příběhu Ježíše z Nazaretu, ještě před jeho narozením, bylo velké milosrdné odpuštění (Josefovo odpuštění Marii), pak nenechejme o Vánocích tento příběh zapadnout. Hledejme v tomto čase odpuštění a smíření s těmi, se kterými smíření nejsme. V tomto duchu Vánoc pak právě naše josefovské milosrdenství jistě změní budoucnost těchto našich bližních do naděje a smyslu.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.
