Seznamka
Milan Kundera
Autor: wikipedia.org
(I. Marcia) – Nepíšu životopis, poučné pojednání, ani žádnou literární analýzu – jak bych také mohl? Tolik mi ale vadí ryze česká vlastnost vřele respektovat jen bezpečně mrtvého klasika… Těší mě, že vynikající francouzský spisovatel Milan Kundera mezi námi stále je, přeji tomuto chlapovi, že dodnes tak skvěle vypadá. (Podívám-li se na Kunderovu fotografii, sám se nemohu dočkat, až mi také bude přes osmdesát… Leč nezapomínejme na Jk 4,15, na conditio Iacobea.) Začínám vést svůj vnitřní rozhovor s Milanem Kunderou. S teologem Milanem Kunderou.
*
(II. Lento appassionato) – Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoli zkoušky. Ale za co může život stát, je-li první zkouška už životem samým? Život se proto vždycky podobá skice. Ale ani „skica“ není přesné slovo, protože skica je vždycky náčrtem něčeho, přípravou na obraz, kdežto skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtem bez obrazu.
Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
*
(III. Allegro moderato) – Jako teologa definoval Milana Kunderu poprvé profesor Václav Černý. Roku 1968 zveřejnil neobvykle přejnou recenzi Sekyry Ludvíka Vaculíka a Kunderova Žertu. Trochu sarkasticky, ale v zásadě velmi vážně použil tradiční církevní typizaci a nazval Vaculíkův spisovatelský pohled postojem mystika, zatímco Kunderův postojem teologa. Přísný profesor Černý nešetřil obdivem ke Kunderově hluboké a bytostné racionalitě, schopnosti psychologické deskripce, k jeho znalosti lidské povahy, ale také k intelektuálnímu šarmu, s jakým Kundera v Žertu dovedl uchopit otázky bytí člověka ve světě jako takovém, otázky řádu i neřádu v lidskosti, lásce, dějinách i kosmu – zkrátka otázky tradičně teologické. „Na oba pány ateisty [Vaculíka a Kunderu – pozn. MF], ač jim to asi pod nos nešlo, jsme tedy použili náboženské typologie.“ (V. Černý) Pozdější Kunderovy knihy, psané česky i vzniklé později ve francouzštině, potvrzují, že Černému protentokrát bylo možné přiznat zase jiný tradiční status – byl prorokem… Snad každá z dalších knih Kunderových obsahuje řadu teologických bonmotů, narážek, aforismů, ale i mnohastránkových závažných úvah.
*
(IV. Andante) – Milan Kundera (*1929 v Brně), v raném mládí básník budovatelský (Poslední máj), pak básník vyzrálejší (Monology), ještě později literární teoretik a pedagog na FAMU (Umění románu), dramatik (Majitelé klíčů) a novelista (Směšné lásky), uvedl do svého románového debutu Žert (dokončen 1965, vyd. 1967) postavu českobratrského intelektuála Kostky.
Hlavní hrdina Žertu, vědec Ludvík, přijíždí nakrátko z Prahy do malého moravského města – podle reálií usuzuji na Strážnici –, aby tu uskutečnil pomstu na svém dávném nepříteli, někdejším komunistickém spolustraníkovi Zemánkovi. Ten způsobil v padesátých letech kvůli absurdnímu nedorozumění Ludvíkovo vyhození z partaje, z univerzity a na několik let i angažmá u „černých baronů“ v uhelných dolech. Dokonale vymyšlený a na první pohled i dokonale uskutečněný plán selže v základních předpokladech. („Všichni jsme napohled svobodnými aktéry, ale uniká nám, v jakém hrajeme dramatu,“ řekl kdysi maďarský filosof György Lukács.) Mstitel Ludvík se nakonec cítí nesmírně trapně, zneužitý a obehraný jakousi vyšší osudovou mocí.
Evangelík Kostka, někdejší Ludvíkův kolega, neodmítne Ludvíkovu žádost o pomoc při uskutečňování mstitelského scénáře, netají však svůj vnitřní odstup od Ludvíkova nesmířeného postoje. Věří, že odpustit nepříteli, dokonce i stále úspěšnému a nekajícímu se nepříteli, i takovému, který na léta poničil cizí život – že takové odpuštění je nejen svatější, ale i lidsky vzato prospěšnější než zloba.
Sám Kostka však není bytostí nekomplikovanou. Otazníky vzbuzuje například jeho pozitivní postoj k událostem v padesátých letech. Kostka věří ve smysl proměn, které se po Únoru ve společnosti odehrávají. Jeho přesvědčení je upřímné, není motivováno vypočítavou kolaborací – je ostatně později také do jisté míry perzekvován, což jeho postojem neotřese. Ryzí „hromádkovec“? Rád bych se při nějaké příležitosti zeptal pamětníků církevního života po roce 1948, do jaké míry by mohl být evangelický intelektuál Kostka typický, do jaké výjimečný. Ani profesor Černý ve své recenzi nesmlčel své pochybnosti o přesvědčivosti tohoto hrdiny Žertu.
Otázky však vzbuzují i jiné Kostkovy postoje – osobní, etické, autenticita jeho náboženské motivace. Otázky, které si ostatně Kostka až s mučivou protestantskou naléhavostí sám připouští. Nezahlédáme Boží vedení a neslyšíme Boží hlas jen za našimi ryze lidskými přáními? Nezakrýváme odvoláváním na Boží vůli naše příliš lidské útěky od vart ne zcela ztracených? Kdy víme, že slyšíme vedení Páně, kdy slyšíme místo něho jenom sami sebe? „Ó Bože, je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi tou změtí nejasných hlasů!“ (Kostka)
Pravdy evangelíka Kostky komplikují pravdy férového a vnitřně rovněž poctivého mstitele Ludvíka a naopak a navzájem – a jejich hlediska zase relativizují pravdy jiných postav románu… „I ve skepsi je nutno jít až na konec,“ řekl Kundera po vydání Žertu. „Skepse neproměňuje svět v nicotu. Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám.“ Theologus dixit.
*
(V. Menuetto scherzando) – Když se Milan Kundera na hradě Valdštejně roku 1965 podruhé ženil, snad všichni jeho přátelé považovali tento krok donchuánského bohéma za krátkodobý Žert. Ženichovým svědkem byl scénárista Vojtěch Jestřáb, Kunderovi fyzicky dokonale podobný. Ve chvíli, kdy se oddávající úředník kamsi obrátil, snad k úředním lejstrům, si při obřadu ženich se svým svědkem-dvojníkem mlčky vyměnili místa. Kundera se takto „převlékl“ za svědka sňatku Jestřába, zatímco svědek Jestřáb za ženicha Kunderu. Okolostojící přátelé hru nepokazili, nevěsta Věra také ne, úřední „ano“ si řekli skutečná nevěsta s Jestřábem ženicha jenom imitujícím. Nepravý svědek Jestřáb pak bez mrknutí oka podepsal v oddacím listu, co viděl a slyšel. Milan Kundera proto s paní Věrou dodnes ironizují, jestli jsou vlastně skutečnými manželi. Ať je to jakkoliv, Milan Kundera dodnes lpí na ženě svého života tak, že i během Věřina krátkého odchodu za nákupem stojí u okna a čeká, dokud se nevrátí.
*
(VI. Furioso amoroso, ma non troppo) – Nejeden ze čtenářů se pozastavuje nad tím, proč je v Kunderových knihách tolik vypjaté sexuality. Zdá se jí být skutečně i na současnou dobu příliš – tím spíše, že milostné scény v Kunderových románech nepředstavují tupou pornografii, ale jsou plné přesných pozorování, dokonalého jazykového vyjádření stavů, které obvykle neumíme vyslovit, inteligentní analýzy, filosofického i teologického (!) přesahu. Koneckonců i lásky – ne vždy, ale také. Zkrátka, jde o nezpochybnitelné umění.
Řekněme tu s veškerou opatrností dvojí. – Zaprvé, na rozdíl od pornografů není Kundera optimistou ani radostným kýčovitým požitkářem. Jak nepřekvapí při jeho skepsi, tělesná láska je Kunderovi zejména palčivým problémem, otázkou. Projevy tělesné lásky a samotná tělesnost ukazují daleko spíše smutek lidské existence, lidskou křehkost, bezbrannost, pošetilost. Dopovězme to za Kunderu: lidskou hříšnost. Naplněná a čistá láska je v Kunderových příbězích vzácná a je možná jen jako altruistické přivinutí bídy druhého, bídy partnera do vlastní náruče. „Dva budou jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,5-6) – tato ideální perspektiva naprosto není v Kunderových textech popřena, jak o tom svědčí na prvním místě vztah Tomáše a Terezy z Nesnesitelné lehkosti bytí. Její nesnadnost však spisovatel nezastírá.
A dále: Kundera patří k pamětníkům a současníkům různých nepěkných politických systémů. Pokud ukazuje lidskou bytost křehkou, tělesnou, rozpolcenou, nakloněnou zlému, dychtící a ve svém dychtění narážející, dobře ví, že falešně optimistické režimy toužící po jednotě lidských myslí si tuto dimenzi lidskosti nepřipouštějí rády. Totalitarismy zprava i zleva se pečlivě snaží vytěsňovat ponětí, že člověk touží, tráví, zvrací, miluje a také se směje svým pitomostem, aby nemusel brečet. Bytost, která ví o lidském sklonu k chybování a počítá s tělesností, se nestává zrovna snadnou kořistí nacismů, komunismů, fanatismů, technokracií…
*
(VII. Grave melancolico) – Otázka viny. Věřte, nevěřte. Právě v okamžiku, kdy jsem v říjnu 2008 své přítelkyni předával v jistém motorestu u Liberce dárek k narozeninám, italské vydání Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění (české neseženete), ozvalo se ze zapnuté televize u baru ve zprávách spisovatelovo jméno. Právě toho dne vypukla známá aféra s udáním antikomunistického odbojáře Dvořáčka roku 1950. V tom okamžiku jsem se cítil Kunderou napsán.
Několik málo měsíců předtím jsem přečetl jiný Kunderův román, Život je jinde. I ten titul je snad ještě kunderovštější než u jiných opusů… Knihu sice napsal a vydal autor ještě česky, ale české vydání od Škvoreckých z Toronta (1971) je prakticky nedostupné. I já knihu mohl poznat jen jako La Vie est ailleurs (vyd. Gallimard, Paris 1976). Vzhledem k tomu, že jsem byl jedním z mála Čechů, kteří tento román četli, nebylo téměř možné se s kýmkoli rozdělit o pocit absurdního, ryze kunderovského déjà vu. – V hořce výsměšném románu, který Kundera ostatně označuje jako svůj „nejvíce autobiografický“, vystupuje mladý stalinistický Básník. (Jiné jméno nemá.) Tento původně nadějný ctitel surrealismu se po únorovém převratu nadšeně připojí k budování nových poměrů a stane se daleko spíše pěšákem mocenského aparátu než skutečným umělcem. Jiné umělce, ne dosti uvědomělé, naopak pomáhá umlčovat. Když se Básník od své naivní milé dělnického původu dozví, že její bratr chystá útěk na Západ, jako oddaný komunista a beze všech vnitřních pochybností ho udá. Autor svého nesympatického hrdinu, zjevné alter ego, nechá pak neslavně zemřít umrznutím na zamčeném balkóně během večírku.
Jistě, Život je jinde má charakter zpovědi a příběh s letcem Dvořáčkem se skutečně odehrál, jak o tom svědčí i jiné archiválie. Odehrál se podobně, ne úplně stejně jako v románu. Zdá se, že Kundera (člen KSČ v období 1948-52, 1957-70) v paranoidním ovzduší začátku padesátých let oznámil podezřelého Dvořáčka zejména z obav, že by se sám mohl stát obětí provokace. Některé osobní zvláštnosti Milana Kundery, které se původně daly připisovat uměleckému vrtochu – extrémní odmítání publicity, světa médií a moderních komunikací, neobvykle důsledné přetrhání vazeb na české poměry, mlčenlivost, plachost, introvertní chování, návštěvy Prahy inkognito – najednou získaly tragické dopovězení. – „Protož nesuďte nic před časem, až by přišel Pán, kterýž i osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí. A tehdáž bude míti chválu jeden každý od Boha,“ připomněl by možná Kostka z Žertu. (1K 4,5)
*
(VIII. Finale. Allegro moderato) – Ale kdybych se s Mistrem mohl setkat sám a tento zmoudřelý teolog by na to měl třeba i náladu, pozval bych ho k četbě jistého cynika a skeptika, ke kterému M. K. určitě nemá zrovna nejdál. Mám na mysli Kazatele.
„Čas hledat a čas ztrácet; čas uchovávat a čas odhazovat.“ (Kaz 3,6) – „A vím, že pro člověka není štěstí, leda v rozkoši a blahobytu v průběhu života.“ (3,12) – „Kdo ví, zda dech člověka stoupá vzhůru a zda dech člověka klesá dolů k zemi?“ (3,21)
A odpovědí Mistrovou v této rozmarné míčové hře, odpovědí, dopovědí nebo něžně ironickým souhlasem, by asi byl závěr Kunderovy hry Jakub a jeho pán.
JAKUB: Chci tedy, abyste mě vedl… vpřed.
PÁN (upadne do rozpaků a rozhlíží se kolem): No jo. Ale kde to je?
JAKUB: Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva. Vpřed – to je všude.
PÁN (otáčí se dokola): Všude?
JAKUB (opisuje velikým gestem kruh): Kam se podíváte, všude je samé vpřed.
PÁN (melancholicky): Ale to je báječné. (Otáčí se kolem dokola.)
JAKUB (se stejnou melancholií): Ano, pane, taky se mi to líbí.
PÁN (po kratší hře, smutně): Nuže, Jakube, vpřed!
(Odcházejí šikmo dozadu. OPONA.)
