Seznamka
Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur
Jeho skromnost a pokora z něj udělaly celosvětově populární osobnost. Ale uvnitř církve rozzuřily jeho reformy konzervativce a zažehly revoltu.
Papež František je jedním z nejnenáviděnějších mužů současného světa. Ti, kdo ho nesnášejí nejvíc, však nejsou ateisti nebo protestanti ani muslimové, ale někteří z jeho vlastních řad. Mimo církev je nesmírně populární jako osobnost téměř ostentativní skromnosti a pokory. Od okamžiku, kdy se kardinál Jorge Bergoglio stal v roce 2013 papežem, si jeho postoje získaly pozornost celého světa: nový papež řídil Fiata, sám si nosil vlastní tašku a platil své účty v hotelu. V souvislosti s homosexuály se ptal, „Co jsem já, abych je soudil?“, a myl nohy muslimským uprchlicím.
Ale uvnitř církve František vyprovokoval zuřivý odpor ze strany konzervativců, kteří se bojí, že tento nový duch rozdělí církev, a mohl by ji dokonce zničit. Toto léto mi jeden prominentní anglický kněz pravil: „Nemůžeme se dočkat, až umře. To, co říkáme v soukromí, se vůbec nedá zveřejnit. Kdykoli se potkají dva kněží, baví se o tom, jak strašný ten Bergoglio je... Je jako Caligula, kdyby měl koně, udělá z něj kardinála.“ A po deseti minutách nepřerušených stížností samozřejmě dodal: „Nic z toho nesmíte otisknout, jinak mě vyhodí.“
Tato kombinace nenávisti a strachu je mezi papežovými odpůrci rozšířená. František, první mimoevropský papež a první jezuita na tomto postu, byl zvolen jako člověk stojící mimo vatikánský establishment a čekalo se, že si zde udělá nepřátele. Ale nikdo nepředvídal, kolik jich bude. Jeho rychlé zřeknutí se vatikánské pompy, což se dotklo celé kurie, 3000 lidí, jimž měl vládnout, jeho podpora migrantů, útoky na globální kapitalismus až po – ze všeho nejvíc – jeho kroky k novému přezkoumání církevního učení kolem sexu, tím vším pohoršil reakcionáře a konzervativce. Soudě podle hlasujících osob na posledním celosvětovém setkání biskupů, téměř čtvrtina kolegia kardinálů – nejvyšších představitelů církve – se domnívá, že papež flirtuje s herezí.
Na lámání chleba přišlo v boji o jeho postoj k rozvedeným. František rozbil staletí, pokud ne tisíciletí trvající teorii a povzbudil katolické duchovní, aby podávali přijímání některým rozvedeným a znovu sezdaným párům, nebo rodinám, v nichž žijí nesezdaní rodiče. Jeho nepřátelé se ho snaží přimět k tomu, aby toto úsilí opustil a odvolal.
Jelikož to neudělal a místo toho potichu pokračoval, tváří v tvář narůstající nespokojenosti, připravují se nyní na bitvu. Loni jeden kardinál, krytý několika kolegy v důchodu, otevřel otázku jeho formálního nařčení z hereze – vědomého odmítnutí přijatého učení církve, hříchu, který se trestá exkomunikací. Minulý měsíc 62 nespokojených katolíků včetně jednoho biskupa na penzi a bývalého ředitele Vatikánské banky zveřejnilo otevřený dopis, jenž obviňuje Františka ze sedmi specifických bodů heretického učení.
Obvinit úřadujícího papeže z hereze je naprosto krajní možnost sporu v katolické církvi. Podle církevního učení se papež nemůže mýlit, když mluví o ústředních otázkách víry, takže pokud se mýlí, nemůže být papežem. Ovšem na druhou stranu, když se tento papež nemýlí, museli se mýlit všichni jeho předchůdci.
Otázka je zvláště jedovatá proto, že je téměř celá teoretická. V praxi je ve většině světa rozvedeným a znovusezdaným párům přijímání běžně podáváno. Papež František nepřichází s revolucí, ale úředním uznáním něčeho, co už dávno existuje, a dokonce by mohlo být zásadní pro přežití církve. Kdyby se pravidla aplikovala doslova, nikdo z těch, jejichž manželství nevydržela, by už nikdy neměl mít sex. To však není praktický způsob, jak zajistit, že budou vůbec nějaké další generace katolíků.
Františkovy uvážlivé reformy se ale jeho oponentům jeví jako ty, které ohrožují víru, že církev učí věčné pravdy. Pokud totiž katolická církev neučí věčné pravdy, jaký to pak má celé smysl? ptají se konzervativci. Bitva ohledně rozvodů a nových manželství ukázala na dva hluboce odlišné pohledy, nač je církev. Papežským znakem jsou dva zkřížené klíče. Představují ty, které měl Ježíš svěřit svatému Petrovi, a symbolizují moc svázat a rozvázat: vyhlásit, co je hřích a co je dovoleno. Ale která moc je důležitější a dnes urgentnější?
Současná krize je nejvážnější od dob, kdy liberální reformy v 60. letech podnítily jednu skupinu tvrdých konzervativců, aby se oddělila od církve. (Jejich vůdce, francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre, byl později exkomunikován.) Během posledních několika let konzervativní autoři opakovaně vyvolávali strašidlo schizmatu. V roce 2015 napsal americký novinář a katolický konvertita Ross Douthat článek pro časopis Atlantic s titulem „Rozbije papež František církev“? Blog anglického tradicionalisty Damiana Thompsona na stránkách Spectatoru hrozí, že „Papež František je teď ve válce s Vatikánem. Když vyhraje, církev se může rozpadnout“. Papežův pohled na rozvody a homosexualitu dovolil podle kazašského arcibiskupa „satanovu dýmu“, aby vstoupil do církve.
Katolická církev strávila většinu minulého století bojem proti sexuální reformě, podobně jako bojovala proti demokratickým revolucím v 19. století, a v tomto boji byla tlačena k obraně neudržitelně absolutistických pozic, v rámci nichž je zapovězena veškerá umělá antikoncepce, stejně jako sex mimo celoživotní manželství. František rozpoznal, že tak se ovšem současní lidé nechovají. Kněží to vědí, ale čeká se od nich, že se budou tvářit, že nikoli. Oficiální nauka nemůže být zpochybněna, ale taktéž nemůže být uposlechnuta. Něco se musí stát, ale když tomu tak bude, výsledná exploze může církev rozbít.
Zcela adekvátně tomu se někdy hořké zášti uvnitř církve – buď kvůli klimatickým změnám, migraci nebo kapitalismu – spojily v gigantickém sporu ohledně implikace jediné poznámky pod čarou ve Františkově dokumentu Amoris laetitia. Ten je shrnutím současných debat o rozvodu a v této poznámce činí zjevně přívětivou pobídku, že rozvedení a znovusezdaní mohou někdy přistoupit k přijímání.
S více než miliardou následovníků je katolická církev největší globální organizací, jakou kdy svět spatřil, a mnoho jejích stoupenců je rozvedených, nebo jsou nesezdanými rodiči. Aby mohla církev působit po celém světě, je závislá na dobrovolné práci. Když běžní věřící přestanou věřit tomu, co dělají, celé dílo zkolabuje. František to ví. Když nesladí teorii a praxi, církev se může masově vyprázdnit. Jeho protivníci také věří, že církev čelí krizi, ale jejich recept je opačný. Pro ně je propast mezi teorií a praxí přesně to, co dává církvi smysl a váhu. Kdyby vše, co církev nabízí, bylo k dostání i bez ní, pak se určitě zhroutí, domnívají se Františkovi oponenti.
Když byl František v roce 2013 zvolen, toto nikdo nepředvídal. Jedním z důvodů, proč byl vybrán svými spolukardinály, byla touha skoncovat se zkostnatělým byrokratickým aparátem ve Vatikánu. Tento úkol byl dlouho opožděný. Kardinál Bergoglio z Buenos Aires byl zvolen jako někdo stojící relativně mimo, se schopností odstranit některé překážky v samém centru církve. Tento úkol se brzy střetl s ještě prudším sporem v církvi, který je obvykle popisován v termínech boje mezi „liberály“, jako je František, a „konzervativci“, jako jsou jeho protivníci. Jde však o kluzkou a zavádějící klasifikaci.
Centrální spor je mezi katolíky, kteří věří, že církev by se měla nastavit program pro svět, a těmi, kdo se naopak domnívají, že svět musí vytvářet program pro církev. To jsou ideální typy: ve skutečném světě bude každý katolík kombinací obou orientací, nicméně ve většině z nich bude jeden přístup převažovat.
František je velmi čistým příkladem „vnějšího směřování“ církve nebo extravertního katolicismu, zvláště když jej srovnáme s jeho bezprostředními předchůdci. Jeho odpůrci jsou oněmi introverty. Mnozí byli v prvé řadě přitahováni církví, jež je vzdálená od zájmů světa. Překvapivý počet nejprominentnějších introvertů tvoří konvertiti z amerického protestantismu, někteří pohánění mělkostí intelektuálních zdrojů, v nichž byli vychováni, ale mnohem víc přesvědčením, že liberální protestantství umírá právě proto, že už nenabízí žádnou alternativu společnosti kolem sebe. Chtějí tajemství a romantiku, ne sterilní selský rozum nebo konvenční moudra. Žádné náboženství nemůže kvést bez takových impulzů.
Stejně tak se ale žádné náboženství nemůže stavět cele proti světu. Na počátku 60. let otevřelo shromáždění biskupů ze všech částí církve, známé jako II. vatikánský koncil, „okna do světa“, slovy papeže Jana XXIII., který odstartoval tento pohyb, ale zemřel předtím, než práce skončily.
Koncil odmítl antisemitismus, objal demokracii, přijal univerzální práva člověka a masivně odstranil latinskou mši. Především poslední čin introverty ohromil. Například spisovatel Evelyn Waugh se už po tomto rozhodnutí nikdy neúčastnil mše v angličtině. Pro lidi jako on byly skvostné bohoslužebné rituály – celebrované knězem zády k lidu, pronášené plně v latině, tváří k Bohu na oltáři – skutečným srdcem církve, oknem do věčnosti, otevíraným během každého slavení. Rituál byl v nějaké podobě pro církev centrální od jejího založení.
Symbolická změna daná novou liturgií – výměna introvertního kněze vzhlížejícího k Bohu na oltáři za extravertní osobu stojící čelem ke shromáždění lidu – byla ohromná. Někteří konzervativci se s touto novou orientací stále nesmířili, mezi nimi i guinejský kardinál Robert Sarah, který je introverty tipován za možného nástupce papeže Františka, a americký kardinál Raymond Burke, který se ukázal být Františkovým nejveřejnějším odpůrcem. Podle anglické katolické novinářky Margaret Hebblethwaitové, vášnivé stoupenkyně papeže Františka, není současná krize ničím jiným než „znovu přicházejícím II. vatikánským koncilem“.
„Musíme být přijímající a vítající vše, co je lidské,“ řekl loni Sarah na vatikánském shromáždění, když odmítal papežovy návrhy, „ale co přichází od Zlého, nemůže a nesmí být přijato. Nemůžete spojit Krista a Ďábla! Co byly pro 20. století nacismus, fašismus a komunismus, jsou dnes na Západě homosexuální a potratové ideologie a islámský fundamentalismus.“
V letech bezprostředně následujících koncil odložily řeholnice hábity, kněží objevili ženy (více než 100 000 jich opustilo kněžství a oženilo se) a teologové odhodili okovy introvertní teologie. Po 150 letech odporu vůči vnějšímu světu a jeho odsuzování se do něj církev zapojila ve všech rovinách, až se introvertům zdálo, že se celá její stavba obrátí v trosky.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons
Návštěvnost kostelů v západním světě střemhlav spadla, jak se ostatně dělo i u jiných vyznání. Ve Spojených státech chodilo v roce 1965 do kostela pravidelně 55 % katolíků, v roce 2000 jen 22 %. V roce 1965 bylo v Americe pokřtěno 1,3 milionu katolických dětí, v roce 2016 jen 670 000. Zda jde o příčinu, nebo souvztažnost je tématem bouřlivých debat. Introverti z toho viní opuštění věčných pravd a tradiční praxe, extraverti mají za to, že se církev nezměnila dostatečně nebo dost rychle.
V roce 1966 se papežská komise tvořená 69 členy, z toho 7 kardinály a 13 lékaři, mezi nimiž byli i laici a dokonce nějaké ženy, jednoznačně vyjádřila proti odsouzení umělé antikoncepce, ale papež Pavel VI. v roce 1968 jejich postoj odmítl. Nemohl připustit, že by se jeho předchůdci mýlili a že měli pravdu protestanti. Pro generaci katolíků se tato debata stala symbolem odporu ke změně. V rozvojových zemích byla katolická církev masivně převálcována mohutným letničním revivalem, jenž nabízel jak šoumenství, tak místo pro laiky, a dokonce ženy.
Introverti slavili svou pomstu volbou papeže (dnes svatého) Jana Pavla II. v roce 1978. Jeho polská církev se definovala svou opozicí vůči světu a jeho moci již od dob, kdy si nacismus a komunismus rozdělily zemi v roce 1939. Jan Pavel II. byl muž nesmírné energie, vůle a dramatických gest. Byl také hluboce konzervativní ve věci sexuální morálky a jako kardinál připravil intelektuální ospravedlnění zákazu kontroly početí. Od okamžiku zvolení začal přetvářet církev ke svému obrazu. Když jí nemohl předat svou vlastní dynamiku a vůli, zdálo se, že ji může alespoň očistit od extravertních tendencí a znovu ji ustavit jako skálu proti proudům sekulárního světa.
Katolický novinář Ross Douthat byl jedním z několika lidí v introvertní části, kdo byl připraven veřejně mluvit o probíhajícím konfliktu. Jako mladý muž patřil ke konvertitům přivedeným do církve Janem Pavlem II. Dnes říká: „V církvi může být nepořádek, ale důležitou věcí je, že centrum je solidní a že věci je vždy možné z centra znovu vybudovat. V katolicismu jde o to, že má člověk v centru záruku kontinuity a díky tomu naději na znovuobnovení katolického pořádku.“
Jan Pavel II. si dával pozor, aby nikdy nezpochybnil slova II. vatikánského koncilu, ale pracoval na tom, aby je zbavil extravertního ducha. Vyžadoval od kléru a teologů striktní disciplínu. Co nejvíc ztížil kněžím možnost opustit službu a oženit se. Spojencem mu v tom byla Kongregace pro nauku víry (KNV), kdysi známá jako Svaté officium. KNV je institucionálně nejintrovertnější ze všech vatikánských dikasterií (jak se jim říká od dob římské říše; je to detail, který ukazuje váhu institucionální zkušenosti a neměnnosti – když bylo toto označení dobré pro Konstantina, proč je měnit?).
Pro KNV je axiomatické, že rolí církve je učit svět, nikoli se učit od něj. Má dlouhou historii trestání teologů, kteří s ní nesouhlasili: bylo jim zakázáno publikovat nebo byli vyhozeni z katolických univerzit.
Brzy po zvolení Jana Pavla II. vydala KNV instrukci Donum veritatis (Dar pravdy), dokument, který vysvětluje, že všichni katolíci musejí praktikovat „podřízení vůle a intelektu“ papežskému učení, dokonce i když není neomylné. Teologové sice mohou nesouhlasit a mohou svůj nesouhlas sdělit svým představeným, ale nesmějí tak činit veřejně. To bylo užito jako hrozby a občas jako zbraně proti komukoli podezřelému z toho, že patří k liberální opozici. František ostatně otočil tyto síly proti těm, kdo byli jejich nejvášnivějšími zastánci. Všichni katoličtí kněží, biskupové a dokonce kardinálové slouží papeži a mohou být v kterýkoli okamžik vyhozeni. Konzervativcům to bylo za Františka dáno jasně poznat, když propustil minimálně tři teology z KNV. Jezuita požaduje disciplínu.
V roce 2013, krátce po svém zvolení, zatímco ještě plul na vlně téměř univerzálního nadšení z jasnosti a jednoduchosti svých gest – přestěhoval se do několika skromně zařízených pokojů ve vatikánském přízemí místo do skvostných apartmánů obývaných jeho předchůdci –, papež František odstranil malé řeholní uskupení oddané sloužení latinské mše.
Bratři františkáni Neposkvrněné Panny Marie, skupina asi 600 členů (mužů a žen), začali být vyšetřováni komisí už v červnu 2012 za papeže Benedikta. Byli obviněni z kombinace stále extrémnější pravicové politiky a oddanosti latinské mši. (Tento koktejl, často viditelný vedle projevů nenávisti k „liberalismu“, se šíří on-line kanály ve Spojených státech a Velké Británii, jak o tom svědčí např. blog Daily Telegraph Holy Smoke, redigovaný Damianem Thompsonem.)
Po zprávě komise v červnu 2013 tato Františkova reakce šokovala skalní konzervativce. Zakázal jejich latinské mše na veřejnosti a zavřel jejich seminář. Bylo jim sice dovoleno vzdělávat nové kněze, ale nikoli je oddělovat od zbytku církve. Co je hlavní, učinil tak přímo, aniž by celá záležitost prošla vnitřním vatikánským soudním systémem, který tehdy řídil kardinál Burke. Následujícího roku František odstranil Burka z jeho mocného místa u vatikánského soudu. Tím si z něj udělal zavilého nepřítele.
Burke, mohutný Američan v krajkové říze a (při formálních příležitostech) ceremoniální purpurové vlečce dlouhé tak, že je třeba pážete, aby nosil její konec, byl jedním z nejnápadnějších reakcionářů ve Vatikánu. Svým chováním a učením reprezentuje dlouhou tradici amerických bílých etnických katolických lobbistů těžké váhy. Jeho ideálem je hieratická, patriarchální a opevněná (protože obležená) církev s latinskou mší, k níž se zdálo, že církev Jana Pavla II. a Benedikta pomalu směřuje – dokud František nezačal se svým dílem.
Burkova kombinace antikomunismu, etnické pýchy a nenávisti k feminismu živila nástup prominentních pravicových laických osobností ve Státech, od Pata Buchanana přes Billyho O’Reillyho a Steva Bannona, vedle méně známých katolických intelektuálů, jako je Michael Novak, který neúnavně podněcoval Američany k válce na Blízkém východě a republikánskému rozumění volnému trhu.
Byl to kardinál Burke, kdo pozval Steva Bannona, tehdy hybatele Breitbart News (americký krajně pravicový internetový portál, pozn. překl.), aby v roce 2014 oslovil ve videopřenosu z Kalifornie konferenci ve Vatikánu. Bannonův proslov byl apokalyptický, nekoherentní a historicky excentrický. Ale zjevná zde byla důrazná připomínka jeho volání po svaté válce: druhá světová válka byla vedena mezi „západními židokřesťany a ateisty“, nyní je civilizace „v počáteční fázi globální války proti islámskému fašismu... velmi brutálního a krvavého konfliktu... který kompletně odstraní vše, co jsme vybudovali za posledních 2000 či 2500 let... když lidé v této místnosti, papež v církvi, nebudou... bojovat za naši víru proti tomuto novému barbarství, které začíná.“
Všechno v tomto projevu bylo odsouzením papeže Františka. Vždyť jeho první oficiální cesta mimo Řím v roce 2013 vedla na ostrov Lampedusa, který se stal cílem desítek tisíc zoufalých migrantů ze severní Afriky. Stejně jako oba jeho předchůdci je silně proti válkám na Blízkém východě, ačkoli Vatikán vyslovil váhavou podporu zničení Islámského státu. Je proti trestu smrti. Oškliví si a zatracuje americký kapitalismus. Poté, co vyjádřil svou podporu migrantům a homosexuálům, jeho první velké politické poselství v úřadě byla encyklika Evangelii gaudium adresovaná celé církvi, která striktně odsoudila důsledky globálních trhů.
„V tomto kontextu někteří dosud hájí tzv. trickle-down theories (teorie o prokapávání bohatství od bohatých k chudým), které předpokládají, že každý ekonomický růst způsobený volným trhem může sám o sobě vést ve světě k větší rovnosti a sociální integraci. Tento názor, který fakta nikdy nepotvrdila, vyjadřuje slepou a naivní důvěru v dobrotu těch, kteří disponují ekonomickou mocí, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Jenže vyloučení stále čekají...“
František je především na straně imigrantů – nebo emigrantů, jak je vidí –, vyhnaných z jejich domovů nezměrně chamtivým a ničivým kapitalismem, který dal do pohybu katastrofickou změnu klimatu. To je otázka, která je ve Spojených státech spojená s rasismem a hluboce zpolitizovaná. Evangelikálové, kteří volili Trumpa a jeho zeď na hranicích s Mexikem, jsou převážně běloši. Stejné je i vedení americké katolické církve. Ale laici jsou asi ze třetiny Hispánci a jejich podíl roste. Minulý měsíc Bannon v rozhovoru pro 60 Minut na CBS tvrdil, že američtí biskupové jsou pro masovou migraci jen proto, že udržuje jejich diecéze v chodu – ačkoli by to ani ten nejpravicovější biskup nikdy neřekl veřejně.
Když Trump poprvé oznámil, že postaví zeď, aby zadržel migranty, František nebyl daleko od toho, aby popřel, že by tento kandidát mohl být křesťanem. Ve Františkově představě toho, co je nebezpečím pro rodiny, nejsou transgenderové toalety tím největším problémem, jak tvrdí někteří kulturní bojovníci. Co ničí rodiny, napsal, je ekonomický systém, který kvůli hledání práce rozděluje miliony chudých rodin.
Stejně jako František odstranil starosvětské vyznavače latinské mše, začal širokou ofenzivu proti staré gardě ve Vatikánu. Pět dní po svém zvolení v roce 2013 si zavolal honduraského kardinála Óscara Roderígueze Maradiagu a oznámil mu, že bude koordinátor skupiny devíti kardinálů z celého světa, jejichž posláním bude vyčistit toto místo. Všichni byli vybráni pro svou energii a proto, že v minulosti byli s Vatikánem na kordy. Všude mimo Řím to bylo vnímáno jako populární krok.
Jan Pavel II. strávil poslední desetiletí svého života nesmírně ochromený Parkinsonovou chorobou a energii, která mu zůstala, rozhodně nemrhal na byrokratické boje. Kurie, jak se vatikánská byrokracie nazývá, rostla k větší moci, stagnaci a korupci. Velmi málo se dělo proti biskupům, kteří kryli zneužívání dětí kněžími. Vatikánská banka byla nechvalně známá službami, které nabízela k praní špinavých peněz. Proces svatořečení – něco, co za Jana Pavla II. narostlo do dosud neslýchané míry – se stal nesmírně drahou záležitostí. (Italský novinář Gianluigi Nuzzi odhadoval, že kanonizace stojí 500 000 euro na hlavu.) Samotné finance Vatikánu byly v naprosto strašném stavu. František sám o tom mluvil jako o „proudu korupce“ v kurii.
Papež František na svatopetrském náměstí
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Prohnilý stav kurie byl široce znám, ale nikdy se o tom nehovořilo na veřejnosti. Po devíti měsících v úřadu řekl František jedné skupině řeholnic, že „v kurii jsou také svatí lidé, skutečně, jsou tu i svatí lidé“ – příznačný je jeho předpoklad, že pro audienci jeptišek bude toto zjištění šokující.
František prohlásil, že kurie „vidí a hledá zájmy Vatikánu, jež jsou stále z většiny jen dočasnými zájmy. Vatikánocentrický pohled zanedbává svět kolem nás. Nesdílím tento pohled a udělám vše, co mohu, abych to změnil.“ Italským novinám La Repubblica řekl: „Hlavy církve byly často narcistní a lichotili jim nebo je rozněcovali jejich dvořané. Dvůr je lepra papežství.“
„Papež nikdy neřekl nic hezkého o kněžích,“ říká kněz, který se nemůže dočkat, až František zemře. „Je to antiklerikální jezuita. Pamatuji si to ze 70. let. Tehdy říkali: Neříkej mi otče, ale Gerry. – Takové kecy – a my, faráři zadupaní do země, cítíme, jak nám řezají větev, na které sedíme.“
V prosinci 2015 pronesl František tradiční promluvu ke kurii a nebral si servítky. Obvinil ji z arogance, „spirituálního Alzheimera“, „pokrytectví, které je typické pro průměrnost, a z nastupující spirituální vyprázdněnosti, kterou nemohou vyplnit akademické hodnosti“, stejně jako z prázdného materialismu a závislosti na pomluvách a nactiutrhačství – nic z toho byste od šéfa na firemní party opravdu slyšet nechtěli.
Nyní, po čtyřech letech jeho pontifikátu se zdá, že pasivní rezistence Vatikánu triumfuje nad Františkovou energií. V únoru tohoto roku se v ulicích Říma přes noc objevily plakáty s otázkou „Františku, kde je tvé milosrdenství?“, útočící na něj kvůli jeho zacházení s kardinálem Burkem. To mohlo přijít pouze od nespokojenců z Vatikánu a jde o jasný příznak zatvrzelého odmítání postoupit moc nebo privilegia reformátorům.
Tato bitva, stejně jako všechny ostatní, byla pochopitelně zastíněna bojem týkajícím se sexuální morálky. Zápas o rozvody a nové sňatky se zaměřuje na dvě věci. Zaprvé, že učení katolické církve se nezměnilo poslední dva tisíce let – manželství je navždy a je nerozlučitelné. To je zcela jasné. Ale jasná je i druhá věc: katolíci se rozvádějí a znovu sezdávají přibližně stejně jako ostatní zástupci populace, a když se tak děje, nevidí na svém počínání nic neodpustitelného. Takže kostely západního světa jsou plné rozvedených a znovu sezdaných párů, které přijímají eucharistii jako všichni ostatní, ačkoli oni, stejně jako jejich kněží, vědí naprosto přesně, že to není dovoleno.
Bohatí a mocní vždy využívali zadní vrátka. Když se chtěli zbavit manželky a znovu se oženit, dobrý právník našel cestu, jak dokázat neplatnost prvního sňatku, že šlo o něco, do čeho se nevstoupilo v duchu, jaký církev požaduje, takže mohl být vymazán ze zápisu, v církevním žargonu zneplatněn. Tak to bylo aplikováno především na konzervativce – Stevu Bannonovi se podařilo rozvést se se všemi třemi svými ženami. Ale možná největší současný skandál představuje Newt Gingrich, který vedl republikánské převzetí moci v Kongresu v 90. letech a od té doby se z něj stal Trumpův spojenec. Gingrich se rozešel se svou první ženou, když se léčila s rakovinou, a přestože pak byl ženatý se svou druhou ženou, udržoval osmiletý poměr s Callistou Bisek, oddanou katoličkou, než si ji vzal v kostele. A právě ona se má stát Trumpovou velvyslankyní ve Vatikánu.
Učení o novém sňatku po rozvodu není jedinou věcí, kde katolická sexuální nauka popírá realitu, jak ji vnímají laici, ale je nejničivější. Odmítnutí umělé antikoncepce je tam, kde je to legální, všemi ignorováno. Nepřátelství vůči homosexuálům je podkopáváno obecným vědomím toho, že velká část kněží na západě je homosexuální, a někteří z nich jsou vzornými celibátníky. Odmítnutí potratů není tématem v zemích, kde jsou potraty dovolené, a v žádném případě nejde o výsadu katolické církve. Ale odmítnutí uznání dalších manželství, pokud manželé neslíbí, že nebudou mít sex, zvýrazňuje absurditu kasty celibátníků regulujících život žen.
V roce 2015 a 2016 svolal František dvě velké konference (neboli synody) biskupů z celého světa, aby toto vše probrali. Věděl, že se nepohne z místa bez širší shody. Sám zůstal zticha a jen povzbudil biskupy, aby se sami přeli. Brzy ale bylo zřejmé, že podporuje podstatné uvolnění kázně kolem přijímání znovu sezdaných. Ačkoli jde o to, co se tak jako tak děje v praxi, je těžké pro člověka mimo církev porozumět vášním, které to vzbuzuje.
„Na čem mi záleží, je teorie,“ řekl anglický kněz, který přiznal svou nenávist k Františkovi. „V mé farnosti je mnoho rozvedených a znovu sezdaných párů, ale mnozí z nich, když slyšeli, že první partner zemřel, spěchali, aby dosáhli církevní svatby. Znám řadu homosexuálů, kteří dělají mnoho věcí, které jsou špatné, a vědí, že by neměli. Jsme všichni hříšníci. Ale musíme držet intelektuální integritu katolické víry.“
S tímto nastavením platí, že to, že svět odmítá vaše učení, vlastně dokazuje, že je správné. „Katolická církev má být kontrakulturou vůči sexuální revoluci,“ říká Ross Douthat. „Katolická církev je posledním místem na Západě, kde se říká, že rozvod je špatný.“
Pro Františka a jeho podporovatele je toto vše nedůležité. František říká, že církev má být polní nemocnice nebo stanice první pomoci. Rozvedení lidé nepotřebují slyšet, že je to špatně. Potřebují se zotavit a znovu smířit své životy. Církev má stát při nich a ukázat milosrdenství.
Na prvním biskupském synodu v roce 2015 šlo pořád o menšinový názor. Byl připraven liberální dokument, který byl ale většinou odmítnut. O rok později byli konzervativci v jasné menšině, ač velmi rezolutní. František sám napsal shrnutí tohoto rozvažování v Amoris laeticia. Je to dlouhý, reflektivní a pečlivě nejednoznačný dokument. Dynamit je zakopán v poznámce 351 kapitoly 8 a sehrál důležitou roli v následujících napětích.
Poznámka se vztahuje k oddílu, který má smysl citovat jak pro to, co říká, tak jak to říká. Co tvrdí, je jasné: někteří lidé žijící ve druhém manželství (nebo civilním vztahu) „mohou žít v milosti Boží, mohou milovat mohou také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve“.
Dokonce i ona poznámka, která říká, že takové páry mohou dostat přijímání, když předtím vyznaly své hříchy, přistupuje k tématu opatrně: „V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou.“ Tudíž, „kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra“. Rovněž „poznamenávám, že eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých“.
František dodává: „Věříme-li, že všechno je bílé nebo černé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu.“
Je to tato kratičká pasáž, která sjednotila všechny rebely proti jeho autoritě. Nikdo nekonzultoval s laiky, co si o tom myslí, a na každý pád není jejich názor pro stranu introvertů jakkoli zajímavý. Ale mezi biskupy, mezi čtvrtinou až třetinou z nich trvá pasivní rezistence ke změnám a malá menšina tak dělá aktivně.
Vůdcem této frakce je Františkův hlavní nepřítel, kardinál Burke. Nejprve vyhozen ze své pozice na Vatikánském dvoře a poté z liturgické komise, skončil jako patron Maltézského řádu – charitativního díla řízeného starými evropskými katolickými aristokraty. Na podzim 2016 vyhodil hlavu řádu za to, že údajně dovoloval řeholnicím rozdávat kondomy v Barmě. To je něco, co v rozvojovém světě dělají řeholnice celkem běžně, aby ochránily zranitelné ženy. Vyhozený muž se obrátil na papeže.
Výsledkem bylo, že jej papež znovu ustavil do jeho funkce, z níž ho Burke sesadil, a určil jiného muže, aby převzal většinu Burkových povinností. To byl trest za Burkeho dost nepravdivá tvrzení, že papež byl v původním sporu na jeho straně.
Mezitím Burke otevřel novou frontovou linii, která postoupila co nejblíž k obvinění papeže z hereze. Spolu se třemi jinými kardinály, dva z nichž už zemřeli, vypracoval Burke seznam čtyř otázek, které měly určit, zda Amoris laetitia zpochybňuje předchozí učení církve, či nikoli. Ten byl poslán jako formální dopis Františkovi, který jej ignoroval. Poté, co byl propuštěn, Burke seznam otázek zveřejnil a uvedl, že je připraven vydat formální prohlášení, že je papež heretik, pokud Burkemu uspokojivě neodpoví.
Samozřejmě že Amoris laetitia představuje ve vztahu k předchozímu učení zlom. Je příkladem toho, jak se církev učí ze zkušeností. Ale právě to je pro konzervativce těžké přijmout: v dějinách se takové erupce učení děly jen během zvratů, jednou za staletí. Tato se udála jen 60 let po posledním výbuchu extraverze v souvislosti s II. vatikánským koncilem a jen 16 let poté, co Jan Pavel II. potvrdil staré pevné směřování.
„Co to znamená pro papeže, že odporuje předchozímu papeži?“ ptá se Douthat. „Je pozoruhodné, jak blízko šel František ke sporu se svými bezprostředními předchůdci. Bylo to teprve před 30 lety, kdy Jan Pavel II. vyznačil ve Veritatis splendor linii, jíž, jak se zdá, Amoris laetitia odporuje.“
Papež František rozhodně oponuje muži, jehož sám prohlásil za svatého. To ho ale zjevně netrápí. Jeho smrtelnost však může. Čím více František mění směřování svých předchůdců, tím snadnější bude pro jeho nástupce, aby změnil to jeho. Ačkoli se i katolické učení mění, spoléhá svou silou na iluzi, že nikoli. Nohy mohou pod klerikou tančit, ale ornát se nesmí pohnout. To nicméně také znamená, že změny, jež se udály, mohou být odvolány bez jakýchkoli oficiálních kroků. Tak ostatně Jan Pavel II. zatlačil zpět II. vatikánský koncil.
Aby církev zajistila, že Františkovy změny potrvají, bude je muset přijmout. To je otázka, na niž nelze odpovědět za jeho života. Je mu dnes 80 a má jen jednu plíci. Jeho protivníci se mohou modlit za jeho smrt, ale nikdo neví, jestli se jeho následník bude pokoušet mu odporovat – a na této otázce nyní závisí budoucnost katolické církve.
Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.
