Seznamka
Detail – Duch svatý na obrazu Křest Krista od Andrea del Verrocchio a jeho žáka Leonarda da Vinci
Autor: Wikipedia.org
V současné poněkud normalizační atmosféře se lež stává standardem každodenního života. Nemyslím tím zatajenou, uchovanou osobní a intimní pravdu, která druhým nepatří, i kdyby ji na člověku loudili sebevíc. Tady má každý, člověka věřícího v Krista nevyjímaje, mravní povinnost tuto pravdu uchovat stůj co stůj. Vydávat se ze své duchovní či vztahové intimity proto, protože je to prostě v módě a protože bratři a sestry mezi sebou nemají mít tajemství, mi připadá zlotřilé. Nejsem žádný puritán, ale schází mi hlubší vědomí studu a duchovního a duševního soukromí.
Ve lži se dá žít, ale ne růst
To, co mám na mysli, je promyšlená, programová a instinktivní lež, jež se stává pramenem a ukazatelem úspěšného života, který vyzrál nade všemi a nade vším: nad sebou, nad druhými, nad společností, nad systémem, nad církví, nad otázkami svědomí a srdce a nakonec i nad Bohem. Vždyť i jen drobné směrovky k pravdě, které nabízejí ti nejlepší z nejlepších – filosofové, teoložky, básníci, výtvarnice, učitelé a farářky různých církví – jsou zpravidla míjeny jako něco docela bezcenného. Dejte mi pokoj s pravdou! Pravdy se ještě nikdo nikdy nenajedl. Reynkovský typ člověka, který žije z Boha, z Pravdy a pro druhé, stále existuje. Jen o něm není tolik slyšet. Takoví lidé bývají málomluvní, tiší a rezervovaní. Řečeno s profesorkou Růženou Vackovou: „Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“ Člověk nemusí být nadmíru senzitivní, aby se v prostředí úředně posvěcené Fäkalsprache, lží, polopravd a ohýbané pravdy, přestal cítit dobře a svůj. V lepším případě se uzavře v relativním bezpečí nějaké mikrokomunity, kde si lidé ještě věří. V horším pak odejde do vnitřního exilu, z něhož už obvykle nebývá návratu.
TGM říkal o své ženě Charlottě, že nikdy nelhala. Nevím, jak sám Masaryk, ale mně se to povedlo v životě vícekrát. A mnohokrát jsem se za to také styděl. Ta zraňující bolest lži vůči nejbližším asi nevymizí nikdy. Právě tady prosím Boha o odpuštění, neboť ti moji blízcí, kteří už nežijí, se v mé víře již radují v božím království, laskavě pozorujíce, jak si vedu. A jak si vedu s pravdou.
Láska je nade všechnu lež
Možná jste to také zažili. Láska a skutečné přátelství působí na člověka očišťující silou. Považuji za jednu z nejkrásnějších věcí na světě, že láska a přátelství činí člověka lepším, citlivějším, věrným, cudným, o trochu lepším než včera a namířeným k hledání a uskutečňování pravdy. Tahle touha být lepší, laskavější a v hloubce toho slova čistší je mi odjakživa znamením opravdové lásky a citů, jež by v lidském životě neměly chybět. Je úžasné, jak láska dovede člověka zušlechtit, rozsvítit, pozvednout z úplného dna, dát mu naději a potřebu myslet prvně na toho druhého. Nemyslím si, jak praví jedna vulgární lidová moudrost, že kdo lže, ten taky krade. Prostou zkušeností lze tuhle rovnici rozvolnit, ne-li přímo vyloučit. Lidé, kteří lží vyzískali majetek nebo moc, vás však budou přesvědčovat, že jsou šťastní a že to, co je pravda, je jen dočasný a dokonale tvárný konstrukt, představa nebo dokonce věc na jedno použití. Tyhle univerzální pravdy typu – všichni kradou, všichni podvádí své partnery, všichni lžou (a je to normální) – jsou chorobným podceněním víry, naděje a lásky. Jedním si ale jistý jsem: ten, kdo úmyslně druhému lže, nemiluje. Paradox lži tkví právě tady: lží se lze domoci i těch největších lidských marností a být zdánlivě šťastný. Lež nám ale nikdy nezíská lásku a lásku vždycky zraní.
Ježíš nikdy nelhal
Ježíš na otázky svých učedníků nikdy neodpovídá lží. Uvádí je a samozřejmě také nás do své Pravdy postupně, jazykem a obrazy, jimž bychom měli rozumět. Jeho Pravda vůči nejbližším a světu graduje. Čeká na naše otevření a na to, až kdokoli z nás připraví příhodné místo, do něhož se Pravda božího Slova může jedině vtělit. Tuhle inkarnaci Pravdy poznali lidé ve vězení, v největších těžkostech a nouzích svého života, na dohled smrti, na perifériích i v nejhorších nálevnách kdesi v přítmí. Nejde tu o kvalitu prostředí, ale o lidské srdce. I boží Pravda paradoxně působí určitý druh bolesti. Když se lidské srdce čistí od nánosů přivlastněných iluzí, lží a zlozvyků, zažije – i kdyby jen v jedné vteřině, než ho zaplaví útěcha božího miluji tě – bolest z uvědomění, že ve lži nikdy nelze přitakat evangeliu sebehalasnějším amen. Pravdu rozepjatých rukou (horizontála), které člověk pozvedá k Bohu, protne Bůh svojí vertikálou. Vznikne tu, ve znamení kříže, skutečná osa života, která v Pravdě, jejíž druhé jméno je Láska, staví člověka na nohy a dává mu pocítit to, co jednou přijde a co již v Duchu, jenž naštěstí vane, kudy chce, přichází.
Nikolaj Berďajev a paradox lži
Ruský filosof a teolog Nikolaj Berďajev (1874–1948), jehož dílo, tak jako práce ostatních ruských exulantů z doby bolševické revoluce, nemá v současné Rusi a postkomunistických zemích na růžích ustláno, napsal v roce 1939 zajímavou esej s názvem Paradox lži. Berďajev si je vědom, že lžou jak lidé, kteří jsou notorickými lháři, tak i ti, kteří jsou obvykle pravdomluvní. Oba mají ke lži své důvody. Ke lži, která je hříchem a neřestí, je shovívavý. Tady je možná ještě náprava a vzkříšení. Známe to všichni. Ta nejhorší lež s těmi nejstrašnějšími důsledky, jíž obyčejně pro blaho svých blízkých podlehne i člověk jinak mravně silný, je podle něho takzvaná společenská lež, přijímaná jako povinnost. Pod obrovským tlakem se chválí politika třebas za to, že se ve jménu nejsprostších idejí vraždí nevinní a tvoří tzv. nový svět. Tleská se, huláká, slovy dnešních dní – lajkuje. Nic, čemu bychom nerozuměli. Při první příležitosti se bude zase lhát, že Plzeň osvobodila Rudá armáda a že v Sovětském svazu vynalezli ony pověstné betonové lodě...
Nejsprostší lži vítězí ve volbách
Vzedmutí českého extrémismu, fašismu a komunismu je alarmující a všímá si ho celý svět. Lže se o nebezpečí pocházejícím od těch, kteří nejsou my a kteří jsou „jiní. Lže se o neexistujících uprchlících, o těch, co nám prý ujídají ze společného koláče (lidé v nouzi a senioři), i o tom, co to vlastně znamená, že se co nevidět „bude dělat pořádek“. V jedné z teplických základních škol chtěla řada mých spoluobčanů dělat pořádek pistolemi, granáty, plynem. Na obranu těch milých, usměvavých, hodných děcek se ozvalo jen pár statečných; jim patří velké díky. Zaregistrovali jste, že by do Teplic přijeli alespoň někteří čeští a moravští hierarchové a dali jasně najevo, že tohle se prostě nesmí? Lež už nevadí a pravda hrstky učitelek a malých capartů, kteří chtějí hezky žít a něco se naučit, je k smíchu. Jde se dělat pořádek „po našem“ a nadto se píšou děkovné dopisy, že spolu s fašisty a komunisty nás přes pár rozdílů spojují určité hodnoty. Kluci, kteří se nechtějí zabrušovat do základních společenských, filosofických a politických otázek, se možná brzy stanou oficiálními vyhazovači, kteří budou před vstupem do kostela třídit ze dveří ty, kteří do boží Pravdy, božího Slova a svátostí vkládají doposud všechnu svoji naději. Nejsou to paradoxy? Jsou. Pravda je pro někoho živá voda, pro jiného zas největší možné nebezpečí.
Starobylé mýty odhalují pravdu. Ty nové ničí člověka
Jsou lidé, kteří ve své bigotní orientaci chápou starověké mýty jako výmysly a lži. Berďajev nesouhlasí. I sebefantastičtější mýtické příběhy vyrostly z „kolektivního podvědomí tvořivosti“ a v jejich základu byl vždycky přítomný „určitý druh reality“ a tedy pravdy. Mýty jsou prostě krásné, inspirující a jsou v nás vepsány mnohem hlouběji, než si umíme a chceme připustit. Oproti tomu současné mýty jsou podle ruského filosofa vědomě uspořádané lži. Zatímco starobylé mýty orientovaly člověka kolem objektu lásky, erótu i nenávisti, a dávaly mu tak možnost nacházet duchovní harmonii, moderní mýty tohle neumí. Jsou vesměs negativní, zhoubné a sázející výhradně na to, co je v člověku slabého, bolavého a zlého. O jakých mýtech dnes slýcháte vy? Jistě byste jich dokázali vyjmenovat desítky. Mýty o tom, že se na nás valí muslimské armády. Mýty o tom, že Evropská unie pohltí národní státy. Mýty o chemtrails a očkování. Mýty o zlé Americe a hodném putinovském Rusku. Mýty o tom, že čím víc pracujete, tím víc si vyděláte. Mýty o zhoubném vlivu genderu, „homosexualismu“ a environmentalismu. Mýty o zednářských lóžích řídících svět popeláře Johna z New Yorku i důchodkyně paní Sedmikráskové z Dolní Lhoty nad Popelkou. Mýty o komunistickém papeži, jehož kdosi vyslal, aby definitivně potopil církev. Kde se jeden mýtus vyčerpá, objeví se hned dva další. Lež má úžasné schopnosti klonování.
Vzpomínám si při té příležitosti na rozhlasový rozhovor s předním českým religionistou Milanem Balabánem, v němž říkal, že těžce nese, jak moderní společnost (a část viny nese i vzdělávací systém) už nerozumí mýtům, příběhům, pohádkám, které odkrývají smysl lidského života a metafyzického přesahu. V takovém světě už prý nechce žít. Nedivím se mu.
Lež jako pilíř totalitních režimů
To nejdůležitější z Berďajevova prorockého textu je konstatování, že lež je pilířem všech totalitních režimů. Stává se posvátnou povinností a v jistém ohledu má až náboženský ráz. Podle Berďajeva nesejde na tom, jedná-li se o lži fašistické nebo marxistické propagandy. Jde o jednu a tutéž lež. „Cokoliv“, říká Berďajev, „co je řečeno o rasovém nebo třídním nepřátelství, je lež.“ „Nepřítel“, dodává – a zde bychom měli my, lidé současné doby a české společnosti a církví zpozornět – „je fikce nezbytná pro podporu entusiasmu, pro ospravedlnění moci, pro růst moci“. Nepřipomíná vám to něco? Seznamy neexistujících nepřátel: dříve občani ze Západu, vždy Romové, lidé bez práce a na okraji společnosti, příležitostně penzisté, nemocní, „kavárenští povaleči“, intelektuálové (na které musíme dřít), cyklisti, lidé jiných zvyků, kultur a náboženství, dnes ponejvíce muslimové. Pro Berďajeva je Kristem zjevená pravda fundamentální ctností, která vždycky dráždí autoritářské, oligarchické a megalomanské režimy. Ve lži totiž člověk přestává rozeznávat realitu od představ. A Ježíš, to je živá realita všech realit a zároveň obraz, který se nikdy neokouká. Právě kreativní představivost, o níž pojednávají velké mýty, může být cestou k poznání pravdy. Velké eticky nosné příběhy minulosti jsou uzdravující a pro naši duši naprosto potřebné. Oproti tomu je totalita instantním umíráním: smrtí pravdy, spravedlnosti a svobody. I přesto je pro mnoho lidí přitažlivá.
Bůh je personální
Prvním z kroků věřícího křesťana je podle Berďajeva „přestat lhát před sebou samým a před Bohem“, třebaže poznaná pravda může, jak bylo řečeno výše, působit dočasné utrpení. Zjevená Pravda navíc není v pravém slova smyslu mýtem. Nejde v ní o tradovaná vyprávění dávné minulosti, jejichž věrná nápodoba může člověku pomoci zvítězit nad zlem právě tak, jako se to povedlo mýtickému hrdinovi. Křesťanský vztah k Bohu je personální. Nic se neopakuje, nemusí. Bůh je živý, stálé tady a stálé teď. Ne Pravda položená na stole jako talíř, ale věčný proud komunikující, útěšné Lásky. Ta nežádá žádné oběti, žádné rekovské výkony a boje, ale prosí člověka, aby okamžik co okamžik svěřoval Bohu, svou prací, svými slovy, svým životem – své věřím. Víra se nikdy nespojí se lží.
Boha a jeho Slovo nelze infikovat lží
„Víra ve vítězství nad lží předpokládá víru v existenci moci postavené nad světem, moci Pravdy nad světem, tj. Boha.“ I kdyby byl celý svět „infikován lží“, je tu stále ještě Pravda, na kterou je možné se spolehnout. „Osobní svědomí“, vyvozuje Berďajev, „definuje náš vztah k této Nejvyšší Pravdě, nejde však pouze o svědomí izolované od ostatních lidí; jedná se o svědomí prostoupené smyslem duchovního bratrství lidí, o sounáležitost v Pravdě, nikoli ve lži.“ V otázce, co je to Pravda, se můžeme plně spolehnout na Kristovo vyznání: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Život pozemského Ježíše, rozprostřený do let jeho dětství, dospívání a dospělosti, stejně jako události Kříže a Vzkříšení, nám poskytují nejlepší orientaci v tom, co a jak dělat. Jak bylo řečeno na úvod: v lásce nelze lhát a ve lži nelze toužit po lásce a milovat. Podle Jana (8,44) je ďábel otcem lži, lhářem je ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus (1J 2,22) a kdo se před druhými honosí svou bezhříšností, a tedy svatostí (1J 1,8–10). Nové lidství, které jsme na sebe vzali křtem, by mělo být charakteristické nutkavou potřebou „spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,24). Lež nemá pro člověka v ponoření do Kristovy smrti žádný smysl. (Ef 4,25).
Jsem spolu s Václavem Havlem přesvědčený o tom, co napsal ve svém slavném eseji Politika a svědomí, že „...zrušit zkrátka Boha a zahrát si na něj – každý takový pokus se musí člověku vymstít.“ Nesejde příliš na tom, jestli je to věda, která podle Havla „zabíjí Boha a usedá na jeho uprázdněný trůn“. Dosaďte za vědu cokoli, čím si člověk usurpuje právo nad druhými včetně přírody a zařaďte mezi to i extrémní formy křesťanské spirituality, která se v bezprecedentním nakládání s pravdou podobá totalitním režimům, které chtěly pokrýt celý rozsah lidského života v jednoduchých definicích a paragrafech. Nechci chodit na bohoslužby vyzbrojen arzenálem pouček. Jdu tam slyšet boží Slovo a Pravdu, s níž se nechci minout.
Tvrdost lidských srdcí
Vždycky jsem si kladl otázku nad tvrdostí lidských srdcí a zvláště těch, kteří se cítí být povoláni a vyvoleni k péči o druhé. Ptal jsem se nepřeberného množství inteligentních a moudrých lidí, přečetl o tom stohy knih a modlil se nad tím úmyslem celé dny a celé noci. Nejsem na konci svého poznání, ale myslím si, že za tvrdostí těchto srdcí stojí to, že nebyly nikdy laskavě, něžně milovány a že se samy neodhodlaly milovat, objímat, dát se milovat a dát se sevřít v náručí milovaného. Lidé nedomilovaní, nedomazlení, nedohýčkaní. Tam, kde je láska pouze osobním zájmem naroubovaným na osobní zájem druhého, nemůže vznikout nic velkého. Občas se objeví v ulicích někdo s cedulí obejmutí zdarma. Ten, kdo překoná ostych, bývá obvykle zasažen útěšnou vlnou emocí. Někteří lidé se mi svěřili, že po léta nebyli v manželství obejmuti. Chyběly jim doteky, intimita, haptický projev komunikace. Bylo jim opakováno, že manželství se nevyčerpává v podružnostech, jakými jsou láska, intimita, svoboda, komunikace těla, přátelství... Hlavní je spolu vydržet do smrti. I dva cizí lidé pod jednou střechou, připomínající obrazy z Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu, to nějak doklepat musí. Samota působí totéž. Lze v ní pohodlně milovat celé světadíly, ale nejde v ní milovat toho, kdo vedle vás není, kdo vás nedrží za ruce a neobjímá. Když se dva nemilují, budou se sobě svěřovat se svojí pravdou? Nemyslím si.
Můj Bůh není Bohem lži
Vždy jsem pociťoval za katedrou nebo u oltáře ostych. Kromě tisíců chyb, které jsem udělal, jsem ale nemohl jediné: studentům křesťanských škol a posluchačům lhát. Lhát o tom, že Bůh, o němž jim vyprávím, je týmž bohem, jehož zvěstují někteří moji bratři v kněžské službě a legie krajně smýšlejících laiků bez ohledu na jejich formální vzdělání. Ne, můj Bůh je jiný.
Myslím si, že prožitek milujícího a milovaného by mohl obrousit tvrdost některých srdcí a pomoci v rozlišování, že boží Pravda je úžasná, věčná, občerstvující idea a nikoliv ideologie. Moje církev a můj Bůh nemá s myšlenkami komunistů a fašistů nic společného. Řečeno s křesťanským teologem Dietrichem Bonhoefferem, jenž byl 9. dubna r. 1945 pro svůj zápas proti zlu zavražděn v koncentračním táboře Flossenbürg: „Mlčení tváří v tvář zlu je samo zlo.“ „Jediný jest na světě všelék proti zlu a bolesti, a to jest láska.“, napsal Karel Čapek. Souhlasili byste s ním?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
