Obviňuji!

Ludwik Wiśniewski OP
Autor: Wikipedia.org

V Polsku umírá křesťanství. Vyvrací je horliví členové církve. Biskupové mlčí, bohužel.

Před několika měsíci jsem napsal téměř stovce polských biskupů dopis, ve kterém jsem se pokoušel definovat bezprostřední úkoly stojící před polskou církví (text dopisu byl otištěn v Tygodniku Powszechnem 22/2017). Napsal jsem ho v přesvědčení, že je to už můj poslední příspěvek na téma situace v polské církvi. Mezitím jsem ale pochopil, že se drama jen prohlubuje.

Přímo před našima očima umírá v Polsku křesťanství. A není to důsledek liberální propagandy, zásahů zednářských kruhů nebo mezinárodního spiknutí. Křesťanství vyvracíme my sami, duchovní a nejhorlivější členové církve, vlastníma rukama a na vlastní přání.

Stále více lidí se přestává identifikovat s církví. Statistický institut katolické církve naposledy zaznamenal nejvyšší propad účastníků bohoslužeb za poslední roky. V roce 2016 tento počet propadl ve srovnání s rokem 2015 o víc než 3 % a představuje 36,7 % – nejméně v celých poválečných dějinách Polska.

Co se stalo? Uvedli jsme do svého náboženství prvek, který je rozbíjí – nepřátelství. Jsme jím nejen nakaženi, ale přivykli jsme mu: stalo se do určité míry dokonce naším poznávacím znamením. A kde je nepřátelství, tam zavládne mezi lidmi nenávist – nepřítele je přece třeba zničit. Je tedy možné na něho plivat, zesměšňovat ho, dupat po něm, je možné ho bezdůvodně odviňovat ze špatnosti, a dokonce zločinu, a zároveň se odvolávat na evangelium, tvářit se jako obránce křesťanských hodnot a církve, konat poutě na Jasnou Horu, spínat svatě ruce k modlitbě a ukazovat v médiích rozmodlenou tvář. A přece to už není křesťanství, ale jeho parodie.

Antikatecheze o uprchlících

Ilustrací toho, jak silně nepřátelství prosáklo do našeho myšlení, je vztah k uprchlíkům a migrantům. Ještě před deseti lety bylo 70 % Poláků přesvědčeno, že i my, jelikož jsme sami byli utečenci a v jiných zemích nás přijímali s pochopením, máme povinnost ukázat pohostinnost utíkajícím před hrůzami války. Dnes je všechno obráceně: 63 % Poláků je proti přijímání uprchlíků. To je hmatatelný důsledek agresivní antikatecheze, kterou vedou politici podporovaní bohužel mnoha duchovními.

Nikdo netvrdí, že přijímání uprchlíků, zvláště pokud patří k jiné kultuře nebo náboženství, je jednoduché. Ale každý člověk, kterému bylo ublíženo a je zraněný, tedy i utečenec, má – jak připomíná papež František – „tvář Krista“. Zastánci uzavření hranic před cizáky hlásají, že brání křesťanskou civilizaci, náboženskou kulturu, ba dokonce evangelium samého Krista. „Člověk je cestou církve,“ učil náš svatý papež. Máme sloužit člověku. Každému. Podání ruky druhému, zvláště cizinci, je tou nejlepší obranou Krista a církve.

Ani se nechce věřit tomu, jak moc se nepřátelství uhnízdilo v hlavách polských katolíků. Před několika dny mi jeden známý, zasloužilý kněz, řekl: „Naštěstí naše vláda nevpustí ty divochy do Polska... To nejsou lidé, ale DIVOŠI...“

Vládcové dnešního Polska se obracejí k nejtemnějším koutům polské duše. Podařilo se jim „slepit obludu“ a vystrašit jí právě dvě třetiny Poláků, protože dobře vědí, že jim to může přinést vítězství ve volbách. Utečenci z Afriky a Blízkého východu – jak se vtlouká lidem do hlav – nejsou oběti násilí a lidé volající o pomoc, ale jen cyničtí mohamedáni, kteří budou ničit katolický národ a znásilňovat polské ženy. 

Samozřejmě, Biskupská konference navrhla zřízení „humanitárních koridorů“. Takové koridory existují i v jiných zemích, nezatěžují státní rozpočet a umožňují léčení pacientů v kritickém stavu, kteří nemohou spoléhat na pomoc v Sýrii. Ale naše vláda, složená z ministrů, kteří usedají v prvních řadách varšavské katedrály na měsíčních připomínkách smolenské katastrofy [letecké neštěstí, při kterém vedle mnoha dalších zemřel prezident Lech Kaczyński, pozn. překl.], odmítla tyto nabídky s tím – pokud jsem dobře rozuměl –, že jde o bezpečnostní riziko pro naši zemi. Větší pokrytectví si snad ani nelze představit.

Je třeba z plných plic zvolat: Polská politika vůči utečencům je hanebná! „Na hranicích Evropy, před očima civilizovaného světa hynou bezbranní lidé,“ prohlásil kardinál Kazimierz Nycz a my, aniž bychom jim podali ruku, škrtáme evangelium. Bratrské země z našeho evropského společenství, např. Řecko a Itálie, se potýkají s problémy migrantů, které k sobě přece nezvali, a Polsko boří solidaritu s nimi a čím dál víc se izoluje.

V takové situaci má každý krok význam, jako třeba návrh Janiny Ochojské [významná polská humanitární pracovnice, astronomka, pozn. překl.], který podpořili primas a předseda episkopátu, aby 14. ledna – ve světový den migrantů – sloužili kněží mši za utečence.

Mnoho věřících, kteří mají starost o církev, touží po tom, aby naši kněží dokázali vládcům, že sice uznávají právo demokraticky zvolených představitelů státu, aby vedli vnitřní a vnější politiku, ale zároveň jsou jakožto pastýři církve zavázáni k tomu, aby „posuzovali z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky... (Gaudium et spes, 76). Proto pastýři polské církve s celou odpovědností svědčí o tom, že postoj vlády k utečencům je neevangelijní a nekřesťanský. V souvislosti s tím prosím, aby vláda země neospravedlňovala svou politiku starostí o dobro křesťanského náboženství a katolické církve. Biskupové totiž soudí, že taková „starost“ církvi neslouží, ale spíše ji ničí.

Obecně se má zato, že za peklo, které se v Polsku rozpoutalo, zodpovídá jeden člověk. Také jsem si to do určité chvíle myslel. Ale když v Sejmu padala hanebná slova o „zrádných tlamách “ a „kanáliích“ [vystoupení Jarosława Kaczyńskeho v říjnu 2017, pozn. překl.] a poslanci vládní strany, místo aby se propadli hanbou, odměňovali tyto výrazy ovacemi ve stoje, pochopil jsem, že jsou to oni – stojící a provolávající slávu –, kdo je skutečně zodpovědný za to, co se dnes děje.

Ještě ne tak dávno bylo Polsko uznávaným lídrem změn po pádu komunismu, ale teď se stalo „nemocným člověkem Evropy“. Copak to nevidíte, poslanci a senátoři? Mnoho vážených autorit vás obviňuje z toho, že ničíte Polsko – já vás místo toho, s velkými rozpaky, ale s plnou rozhodností obviňuji z ničení křesťanství, a proto prosím, abyste přestali hlásat, že jste obránci církve.

Jed z rádia

Protivníci přijímání uprchlíků by neměli takový velký úspěch, kdyby do náboženského života Poláků po léta neprosakovalo nepřátelství. Významní psychologové tvrdí, že nejlepším, ačkoli opovrženíhodným způsobem, jak semknout skupinu lidí, je vytvořit vnější nepřátele a neustále jimi strašit. Mistrem světa v této kategorii je otec Tadeusz Rydzyk [redemptorista, byznysmen, hlava velkého mediálního koncernu zahrnujícího rádio, televizi, noviny a vysokou školu mediálních studií, pozn. překl.]. V jeho vystoupeních se neustále opakuje to samé: jsme pronásledováni, chtějí nás zničit, protože milujeme Polsko a církev, bez ustání nás napadají... Naši kritici „přetékají nenávistí k Polákům, Polsku, církvi, Rádiu Maryja“ – tvrdí otec ředitel.

Copak nejsou v Rádiu Maryja, Televizi Trwam, Naszym Dzienniku modlitby? Jsou. Copak tam nejsou skvělé přednášky a dobré texty? Jsou. Tak proč nás Wiśniewski a jemu podobní pořád napadají? Protože modlitby jsou prokládané útoky na lidi, a to už není křesťanství.

Obsese nepřáteli a agresivní chování jsou specifickými rysy sekt. Prof. Norman Davies (oceňujeme jeho schopnost nahlížet na polské dějiny bez emocí a vidět v nich to, co domácí historikové nepostřehli) nedávno prohlásil: „Polští věřící polykají v kostelech jed.“ Tento dojem je možné vztáhnout i na média otce ředitele Rydzyka. Pisatel těchto řádek se jistý čas snažil s Rádiem Maryja modlit růženec, ale delší čas to nešlo: hned po závěrečném „amen“ se pan Michalkiewicz [Stanisław Michalkiewicz, právník, publicista, vyučující na Rydzykově vysoké škole, pozn. překl.] nebo jiný „nadšený vlastenec“ pouštěl do politických protivníků a jeho hlavním nepřítelem byla vždy předchozí vládnoucí skupina, která „Polsko vydrancovala, poškodila a prodala Berlínu“.

Nedávno se v Toruni odehrála další velká slavnost Rádia Maryja. Hlavní celebrant, biskup Wiesław Mering, jemuž asistovalo několik desítek dalších hierarchů, v přítomnosti nejvíc rozmodlených ministrů a poslanců (Macierewicz, Ziobro, Szyszko, Błaszczak, Piotrowicz, Czarnecki) nejdříve „kanonizoval“ otce Rydzyka a následně odkázal na jeho památné zásluhy („Děkujeme za probouzení lásky k vlasti, za obtížné umění vyučování služby této otčině, za pravdivé představování jejích dějin“ a také na to, že „Rádio Maryja neochvějně odhalovalo všechnu faleš spojenou se smolenskou tragédií a budilo v té věci svědomí Poláků“). Slavnost okrášlily také dopisy od prezidenta, tehdejší premiérky, a především předsedy PiSu Jarosława Kaczyńského, ačkoli ten před několika lety prohlašoval, že otec Rydzyk slouží zájmům Ruska. Nyní psal: „Prozřetelnost postavila na cestu našeho života otce Tadeusze Rydzyka.“

To je tedy také třeba prohlásit pevným hlasem: Rádio Maryja, Televize Trwam i Nasz Dziennik rozšiřují po léta jed, který nazývají evangelizace. Tento jed je tím jedovatější, že jeho šíření podporuje mnoho biskupů. Jen bolestně postrádaný biskup Józef Życiński [zemřel 2011, pozn. překl.] měl odvahu veřejně prohlásit, že tato díla mají daleko ke křesťanství a vyhánějí lidi z církve. Jsem přesvědčený, že mnoho biskupů sdílí stanovisko biskupa Życińského, ale mlčí. Nemlčí ale ti biskupové, kteří jezdí do Toruně a vychvalují „velkého evangelizátora národa“, a také ti, kteří posílají do redakce Naszeho Dziennika sváteční přání, která legitimizují počínání otce Rydzyka. 

Rozhodl jsem se napsat tato slova poté, co jsem viděl smutek, bolest a dokonce chuť vystoupit z církve u mnoha krásných lidí, pro které naše společenství přestalo být ponořené v lásce a pravdě. Kdyby biskupové viděli, jak mnoho je takových lidí a jak těžké je pro ně setrvat v církvi... Drazí biskupové, to vy jste odpovědní za polskou církev a za hlásání nepokřiveného evangelia. Pokud budete dále pasivní, kostely osiří. Davy věřících mají za to, že se téměř nedá vrátit katolický charakter médiím, jejichž tvůrcem je otce Rydzyk. Z toho pochopíte, že taková média nemají právo považovat se za „katolická“. A že toruňské rádio nemá nosit jméno „Maryja“, když obsahuje programy ubližující evangeliu, a tím i samotné Matce Boží. Ano, obviňuji Rádio Maryja, Televizi Trwam i Nasz Dziennik z toho, že ničí křesťanství i církev v Polsku. 

Každoměsíční profanace

Když jsem se rozhodl spustit alarm ve věci odkřesťanštění Polska, nemohu opomenout lekci, kterou dostáváme už sedm let na Krakovském předměstí ve Varšavě [hlavní třída v centru města, pozn. překl.]. Jde samozřejmě o měsíční připomínky smolenské tragédie.

Přejdu to, co se děje ve varšavské katedrále: kdysi jsem citoval pohoršlivá slova, která tam pronášeli kazatelé, a stále se divím, že tato setkání, napůl náboženská, napůl politická, stále pokračují. Proto chci obrátit pozornost na věci, které se odehrávají po odchodu z katedrály. Vyráží průvod. V čele je nesen kříž. Lidé se modlí růženec. Na transparentech čteme, že smolenská tragédie byla plánovaným zločinem, že to byl „atentát“. Ukazuje se obraz Tuska s Putinem a nápisem „Podařilo se“.

Poté, co průvod přijde k prezidentskému paláci a složí květiny, nastupuje vrcholný okamžik: promluva předsedy PiSu – vždy traktující politické protivníky jako zrádce, vždy nasáklá a hnisající nenávistí: „Chtějí zabít naši paměť, protože se jí bojí. Na vině je vláda Donalda Tuska. Oni dělali vše, aby paměť zahynula.“ „Antoni [myšlen Antoni Macierewicz, donedávna ministr obrany, fanatický spolutvůrce smolenského kultu, pozn. překl.] svým sdružením způsobil zázrak“ (šesté výročí). „Poláci byli neustále klamáni, neustále jsme byli my, Poláci, klamáni“, „Ještě neproběhl pohřeb prezidenta a jeho manželky, a už začaly útoky (...) rozhýbala se mašinérie hanobení, zaútočilo se na kříž (...) podupány byly všechny základní zásady naší evropské kultury. Došlo k opravdové explozi nenávisti vůči polské katolické tradici (...) To vše se dělo ve shodě nebo dokonce na doporučení vlády...“ (páté výročí).

Pochod končí modlitbou vedenou mnohokrát knězem Stanisławem Małkowskim (nyní ho zastoupil jiný duchovní), který jednou, po boku předsedy PiSu, provedl směrem k prezidentskému paláci, v němž tehdy bydlel prezident Bronisław Komorowski, exorcismus. A opět je třeba silným hlasem zvolat: To není žádné křesťanství, jen jeho parodie a profanace kříže! Nepřátelství a nenávist v náboženském hávu jsou přece horší než pohanství. Proč tomu tolik lidí nerozumí, že to až zaráží?

Mnoho věřících očekává, že episkopát nakonec vyjasní, že tyto měsíční připomínky nemají náboženský charakter a nemůže při nich být nošen kříž, že biskupové vyzvou duchovní, aby se jich neúčastnili. Já zase obviňuji Jarosława Kaczyńského, organizátory a účastníky těchto setkání (také ty, kteří se jich účastní v dobré víře), že ničí autentické křesťanství i církev v Polsku. 

Nenávist na ulicích

Na polských ulicích i náměstích se při různých příležitostech dají stále častěji slyšet zvláštní výkřiky, např.: „Nejdřív srpem, potom kladivem (bít) rudou chamraď“, „Odsunout židáky od vlády“, „Bílá síla! Bílá rasa!“, „Čistá krev, střízlivá mysl“, „Evropa bude bílá, nebo bez lidí“, „Sieg heil“. Zdá se, že politici nad skupinami vykřikujícími tato hesla přimhuřují oči, a dokonce, jak soudím, na ně hledí s jistou sympatií. Stejně tak mnoho duchovních považuje tyto pokřikující za skutečné patrioty, na Jasné Hoře jsou přijímáni s poctami, jako naposledy tuto sobotu, kdy podpřevor kláštera ohlásil: „Jste hrdiny 21. století.“ Jako by nacionalismus, antisemitismus a nepřátelství k cizincům nebyly smrtelnými chorobami. Takovými, jaké – jak nás učí dějiny 20. století – nikdy nebylo radno podceňovat.

Nejsem protivníkem kontaktu kněží s takovými skupinami, spíš naopak – jen, že to musí být kontakt v duchu evangelia. Organizátoři fanouškovských slavností na Jasné Hoře si nemusejí uvědomovat, že účast na eucharistii není možné spojit s agresivním a nenávistným chováním, ale teologicky vzdělaní otcové paulíni jsou odpovědní za to, že je v této věci poučí, a dokonce mají žádat vyloučení takového chování, pokud chtějí být přijati na Jasné Hoře. Stejné je to s Pochodem nezávislosti, organizovaným pod heslem „My chceme Boha“. Pokud nějaká skupina, organizace, spolek chtějí být považovány za katolické, musejí se zříci nepřátelství a nenávisti. Proto obviňuji kněze, kteří tolerují nacionalismus a nepřátelství, a ještě více ty, kteří je chválí: Pokud se tak chováte, ničíte křesťanství i církev a přispíváte k nárůstu sil ohrožujících společenský pokoj. 

Aby bylo Polsko čisté

Ani v nejčernějších snech jsem nepředvídal, že budu svědkem takovýchto událostí. Že současní vládci budou přepisovat význam Solidarity a toho, čeho Polsko dosáhlo po porážce komunismu, že budou tvrdit, že vše dobré začalo až od nich – to by se ale ještě dalo skousnout. Problém je v tom, že se současní vládci Polska domnívají, že na druhé straně nestojí konkurence či protivníci, ale jsou tam jen zrádci. Proto se na ně plive, vymýšlejí se pomluvy. Proto se říká: zadupávají vše, co je svaté, opovrhují Polskem, jsou to zločinci, slouží cizím zájmům. Poté, co se vypořádali s institucemi stojícími na stráži zákonnosti a občanské svobody, slyšíme sliby, že další na řadě bude vypořádání se s nepříteli – aby Polsko bylo čisté, spravedlivá a katolická. „Aby Polsko bylo polské.“

Jedinou silou, která ještě v Polsku disponuje silnou autoritou, je episkopát. Proto se osměluji prosit, ostatně ve jménu mnoha podobně smýšlejících lidí: Biskupové, vystupte do veřejné arény. Udeřila hodina, kdy jste velmi, ale opravdu velmi zapotřebí – církvi, ale také Polsku.

Z Tygodniku Powszechneho 4, 21. ledna. 2018, přeložil Martin Bedřich.

Ludwik Wiśniewski OP (1936) je polský dominikán, akademický farář, výrazná postava protikomunistické opozice. V roce 2010 vzbudil velkou pozornost jeho dopis apoštolskému nunciovi obsahující kritiku církevních struktur v Polsku. Je nositelem řady významných státních i církevních ocenění.