Monument (katolické) literatuře

Obálka knihy
Autor: www.torst.cz

Na konci roku 2017 vyšel v nakladatelství Torst třetí a závěrečný svazek monumentální literárněhistorické trilogie Martina C. Putny Česká katolická literatura. Poslední svazek se věnuje dění v katolickém literárním prostředí v období mezi lety 1945 a 1989. Putnovi se tak podařilo završit sledování vývoje katolické literatury v průběhu 150 let. Zpracovat jej zabralo autorovi bezmála 20 let; první díl „katolických dějin“, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848‒1918 vyšla v roce 1998. O deset let později následoval díl druhý, Česká katolická literatura v kontextech 1918‒1945.

Zpracovat dějiny literatury, jejichž organizačním kritériem je něco, co bychom snad mohli označit jako konfesně-ideová přislušnost, je přístup v českém kontextu velmi zřídkavý. Je to také velmi obtížný úkol: Martinu C. Putnovi jistě nešlo prostě o to dát dohromady autory, kteří jsou členy římskokatolické církve. Východisko bylo mnohem subtilnější; katolictví tu neznamená církevní příslušnost nebo odkaz k určité instituci, ale soubor idejí, skrze než je formován specifický náhled na svět. Na tomto formování má jistě svůj podíl i (katolická) teologie a spiritualita, ovšem řada autorů byla ve vztahu ke katolictví v mnohem volnějším svazku (do výběru se díky tomu mohla dostat i řada církevně neukotvených autorů či autorů jiného vyznání, např. protestantů). Už jen z těchto několika slov vyplývá, jak nesmírně obtížnou pozici Putna při své práci měl.

Neutopit se v katolickém rybníčku

Představa „katolické literatury“ jako něčeho homogenního je totiž pouhou iluzí, ve skutečnosti jde o množinu velmi různorodých osobností. Aplikovat na horizont (nejen) české kultury toto hledisko nepřináší žádné usnadnění. To ostatně potvrzuje i Putna sám: „Vznikne nepřehledná a chaotická směs mnoha desítek jmen, názvů, institucí, společenství a událostí, které na sebe navzájem odkazují, překrývají se a mizí, vynořují se jindy a jinde, mění význam a výklad, nebo se naopak zdají nesouviset s ničím a nikým.“ Cílem, jež si autor tohoto opus magnum vytyčil, proto přirozeně není nic jiného než „uvést tento chaos v řád“. Zde se sluší připomenout východisko Putnovy práce na „katolických dějinách“; v době před dvaceti lety, kdy s prací na tomto díle začínal, se nacházela česká lexikografie v poněkud jiné situaci, než je tomu (díky Bohu) dnes. Řada publikací, bez nichž si orientaci v českém literárním, kulturním i náboženském prostoru v současnosti nelze představit, ještě neexistovala, Putnova práce měla tedy částečně i průkopnický charakter. 

Martin C. Putna
Autor: facebook.com/Tahle Země patří všem / Petr Brož

Komplikovanost Putnovy práce spočívá ještě v jednom aspektu. Jakkoliv jsou svazky rozděleny do určitých časových období, kterými se zabývají, toto rozlišení je částečně matoucí. Určité období, kterému se každý ze svazků věnuje, je jen jednou rovinou. Putna totiž nepostupuje jen čistě chronologicky, tj. „podle data“, ale i metodologicky: v prvním díle bylo zejména třeba vypořádat se s pojmem „katolická literatura“ a stanovit kritéria, podle nichž k ní budou přiřazováni autoři, díla a instituce. Až druhý díl se pak de facto věnoval zmapování určité epochy, ovšem i zde bylo třeba metodologická kritéria ještě dále precizovat. Až se svazkem třetím – posledním – se však vyjevuje historická posloupnost ve své úplnosti. Putnovy „dějiny katolické literatury“ jsou skutečně dílem komplexním, je třeba je proto chápat jako celek. Dělení na jednotlivé svazky má spíše praktický účel (pro autora i pro čtenáře). I sám Putna zdůrazňuje, že „ze všech tří svazků dohromady pak se teprve vyjevuje celkový obraz, ono téměř půldruhé století dějin českého katolického písemnictví“.

Martin C. Putna je znám svou pečlivostí, a to nejen co do šíře využitých zdrojů, ale i důrazem na detaily, jimž se nevyhýbá. Ovšem, jak to v humanitních oborech platí (a v historiografii dvojnásob), objektivita je vždy pouze relativní. Nejde tu jen o to, že výběr uvedených autorů je výběrem Putnovým, ale především o to, že historický výklad tu a tam sklouzává k názorovému. To je samozřejmě věc, které se těžko vyhýbá. Například osobnosti, které se zapletly s komunismem (Jan Pilař, Jan Mukařovský) nelze nějakým způsobem nehodnotit, jinde se Putna ovšem mohl držet více na uzdě a nepouštět se do tvrzení, z nichž jasně čiší jeho vlastní zaujatost.

(Ne)katolické dějiny literatury

Je nasnadě otázka, co může tento monument dát čtenáři stojícímu vně katolické prostředí. Jednou z možných odpovědí je odkázat na již uvedené zmínky o autorech pocházejících z nekatolického milieu (např. protestantských – M. Balabán, L. Hejdánek či bratři Rejchrtové). Nabízí se však ještě jedna možnost. Putna ve svém komentáři k poslednímu svazku píše, že katolická literatura se rodí jako nástroj dvojího účelu: je zaměřena jednak „dovnitř“, k upevňování komunity, ale také „ven“, k misijním úkolům. Odmyslíme-li si konfesní zatíženost (Putna mluví doslova o „(re)katolizaci“), pak je to důležitá myšlenka, k níž se mohou připojit i další křesťané a křesťanští autoři: literatura, to je také poselství, s nímž se lze identifikovat.

Nesporné je jedno: toto olbřímí, třísvazkové sousto se Putnovi podařilo přežvýkat více než dobře – vždyť postihnout 150 let historie literatury, popsat všechny závažné vývojové mezníky a o tom všem navíc psát svěže, neškrobeně a přístupně, to je výsledek, který si zaslouží hluboký obdiv.


Autorka je studentkou bohemistiky.