Konec iluzi? Ovšem. Ale co podniknout?

Ilustrační foto
Autor: iStock

Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou. Jen blouznivci dnes věří, že v „oživení farností“ nebo v „dobrých kněžích“ spočívá univerzální naděje třeba na to, že naše děti budou křesťansky věřit – nebo dokonce že my sami dožijeme své životy jako věřící křesťané. Ano, tak vážná je situace: víra (chápaná jako důvěra a věrnost evangeliu) je křehké zboží a jen samotné vytrvalé plnění náboženských povinností křesťanskou víru bez dalších opor neunese.

Naději vidím v tom, že současně s umíráním stávajících struktur římskokatolické církve ožijí (a již žijí) církevní struktury jiné, s jejichž podporou bude možné víru unést. Pochopitelně nepůjde o záležitost masovou; není třeba být prorokem k úvaze, že se počet křesťanů v blízké budoucnosti velmi zmenší. Především katolíci pak zažijí rozdrobení jistot, na které byli staletí zvyklí. 

Úkolem dnešní generace katolíků nicméně není resuscitovat staré formy. Věřím osobně, že jedna z nadějí spočívá v „komuniální eklesiologii“ (eklesiologie = nauka o církvi), která vychází z důrazu na místní společenství církve, vytvářející plnohodnotnou církevní obec – místní církev.

Místní církevní obec a komuniální eklesiologie

Pod místní církevní obci ve smyslu komuniální eklesiologie míníme relativně malé, neanonymní společenství lidí, kteří svou víru sdílejí a navzájem se v ní povzbuzují různými formami, třeba skrze liturgii, diakonii, martyrii. Podle katolického církevního práva je dnes řádnou místní církevní obcí diecéze (tedy nikoli farnost), ta ovšem parametry „komuniální církevní obce” splňovat nemůže. Katolické povědomí je obecně vzato až příliš zatíženo stereotypem „od centra dolů“ – v komuniální eklesiologii je potřebné u katolíků vnímání církevní obce „zdola“ významně povzbudit.

Taková komuniální eklesiologie církevní obce je už dávno s menším nebo větším úspěchem praktikována v církvích vzešlých z reformace. Obecně řečeno, je bláhovostí těch, kteří to v katolické církvi již nemohou vydržet, že křesťanství odsunují ze svého života, aniž se pokusí seznámit se s životem církví jiných. Jen namátkou řečeno (kéž mi zde nejmenované církve odpustí): Církev bratrská, baptisté nebo třeba Apoštolská církev jsou dobrými příklady církví, které se „komuniální eklesiologii“ pokoušejí žít jako součást svého programu: důraz je na místní církevní společenství (sbor), která je plnohodnotnou místní církevní obcí, a kde se lidé typicky znají a učí svou víru vzájemně poponášet. Ten, kdo opakovaně navštěvuje různá církevní společenství, je bez iluzí, že by život ve jmenovaných i nejmenovaných nekatolických církvích byl prost někdy i velmi závažných pochybení. Nicméně způsob života zde dává do budoucna mnohem větší naději než to, jak je dnes organizována a žita církev římskokatolická.

Martin Šály: Mezi duchem a uchopitelností, Dynamika života církve v Novém zákoně a meze jejího uplatnění v historii
Autor: CDK

Ale není třeba opustit katolické vody, aby se již dnes s komuniální eklesiologií experimentovalo. Takové formy již dnes jsou a budou stále častější. Jistě to je a bude obtížné: jakékoli experimenty s jinou církevní formou, než je farnost nebo řekněme řeholní společenství, vyvolávají minimálně podezření. To je ale potřebné unést.

Cestou změny smýšlení – místní církevní obec v celku církve

Skutečně věřím, že nouze těch katolíků, kteří věří, že bez církve věřit dlouhodoběji nejde, ale současně již stávající církevní formy jsou pro ně nepřijatelné, vyvolá motivaci pro hledání cest nových. 

Proč se tak neděje již dnes ve větším počtu? Jednou z příčin jsou stereotypy myšlení dnešních katolíků, možná především jejich psychologická závislost na kněžích. Tu by se téměř dalo nazvat fetišem: v myšlení mnohých katolíků vlastně platí, že kde je kněz, tam je (plná, svátosti slavící) církev. Ale tak to není: kde je křesťanská obec, tam je církev. Možná není zatím silný důvod měnit stávající právní praxi, že svátostným službám předsedá řádně pověřený (ordinovaný) předsedající, ale je velmi silným důvodem změnit v hlavách věřících představu, že kněz je tím, který vlastně liturgii „slaví“. Nikoli, subjektem slavení je shromážděná křesťanská obec. Sebe-vědomí katolíků je nicméně obecně vzato zašlapáno do prachu, především díky nevzdělanosti a mocenským návykům mnohých církevních hierarchů. Katolíci pak až příliš často reagují na situaci nezájmem nebo hořkosti, od své církve se odtahují, případně se podřídí stávajícím poměrům s větší nebo menší mírou sebemrskačství. To je ale škoda. Kromě již zmíněné možnosti hledat v jiných církvích jsou jiné formy katolického života možné. Jde ale o formy skutečně jiné, které projdou mezi Skyllou iluze svobody kombinovené s devótnosti vůči stávajícím církevním strukturám a Charybdou svévole – skryté či otevřené touhy se z církevní poslušnosti vyvázat úplně a zařídit se výhradně „po svém“. Mimochodem, jedním z reálných nebezpečí komuniální eklesiologie je pokušení být ve skupině tím, kdo ostatním „velí“.

Komuniální eklesiologie usiluje o žité sebe-vědomí církevní obce (tedy plnohodnotné místní církve) a současně vyžaduje církevní poslušnost v celku církve. Takový způsob křesťanského života v církvi se dá stěží vysvětlit v článku nebo přednášce, ten je nutné si ohmatat vlastním aktivním rozhodnutím a činem, včetně všech rizik. Je nutné zažít malé společenství věřících vědomé si toho, že mu bylo nějakým zázrakem dáno vytvářet svou místní církev, že právě oni jsou adresáti i nositelé daru víry nesené společně tímto způsobem. Takto věřící ale současně chtějí patřit a patří i do celku své církve, protože umí být církvi poslušni, když je to potřeba. Tito věřící se pak třeba nepotřebují ze své vůle prosazovat v politice, hájit nějaké hypoteticky „křesťanské“ společenské hodnoty. Učí se „myslet globálně a jednat lokálně“ a otevírat se tomu, že Boží království je blízko – velmi blízko. Vědí, že církev (ani v té „jejich“, komuniální variantě) není správcem nebo dokonce klíčníkem Království, protože to se prosazuje svou vlastní silou. Vědí, že jsou jen pacienty trpícími nemocemi z jeho odmítání. Takoví se přicházejícímu zachraňujícímu proudu Božího odpuštění učí společně nastavovat své tváře, překážet mu co nejméně a svědčit o tomto svém zápasu a naději slovy a činy.

Výběr textů týkajících se komuniální eklesiologie:

James O’Halloran, Církev jinak. Síť, 2006.

Jan Konzal, Komuniální forma církve. Dostupné online: https://www.rkckomunio.cz/konzal_o_komunialni_forme_cirkve/

Martin Šály, Cesta za komuniální církví. Dostupné online: http://www.christnet.eu/clanky/5515/cesta_za_komunialni_cirkvi.url

Autor je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.