Seznamka
režisér Pavel Juráček
Autor: www.pribram.cz
Knihu Dani Horákové O Pavlovi (Torst, Praha 2020), pokládám osobně za knihu roku, a není to jen proto, že kniha je sama o sobě zvláštní, stejně jako byl zvláštní uplynulý rok. Tím hlavním důvodem je to, že je to kniha, nad kterou se dá dlouze přemýšlet a skrze ni je možné reflektovat také mnohé jiné souvislosti, děje a stavy, které jinak zpravidla přísluší duchovním vědám.
Ta první a základní otázka, kterou nám kniha nabídne, zní: Je možné s odstupem přibližně 40 let rekonstruovat portrét osoby, s níž jsme spojili jistou část svého života? „Nejde o deník, román ani biografii, ale o rekonstrukci událostí tak, jak je zachytila, nastřádala a hýčká má paměť,“ uvádí autorka. Při postupném pročítání a sledování osnovy jednotlivých kapitol však zjišťujeme, a autorka to i na několika místech připouští, že motivace k napsání textu vychází z podobných pohnutek, na základě kterých věřící člověk zpytuje své svědomí, a je to tedy svého druhu „laická zpověď“, přinášející i rozměr očistné katarze. A to nikoli jen autorce, ale i alespoň mírně poučenému čtenáři. Takových knih máme v domácí literární produkci v posledních letech „jako šafránu“.
Katarze přitom nevyplývá jen z toho – jak by se mohlo povrchně zdát -, že je to kniha „hluboce autentická“, založená na cenném svědectví o událostech prožitých jak v domácím prostředí, tak v emigraci, ale hlavně z pokusu přesáhnout jednotlivý sled událostí, z nichž se skládá životní zkušenost, k něčemu „pravému a podstatnému“. Tento přístup autorce umožňuje nejen její erudice, vzdělání a široký kulturní a historický rozhled, ale zejména viditelná snaha být pravdivou a upřímnou (i v kritickém smyslu) vůči sobě. Jen na základě toho pak můžeme plně akceptovat i právo vytvořit či rekonstruovat kritický portrét člověka, v jehož těsné blízkosti (přesněji v pronajatém bytě o velikosti 36 metrů čtverečných v německém Mnichově) prožila kus svého života (přesněji v letech 1979 až 1983).
Scéna z Juráčkova filmu Případ pro začínajícího kata
Autor: www.csfd.cz
Osobní odbočka: V době našich studií filmové a divadelní vědy na začátku 90. let bylo jméno režiséra a scénáristy Pavla Juráčka (1935 – 1989) naprosto „kultovní“. Jeho enigmatický opus Případ pro začínajícího kata (1969) byl pro nás něčím jako „zjevením“, objevem fenomenálního talentu, který byl následně „umlčen normalizací“. I vysokoškolský filmový klub tehdy nesl jméno Laputa a semináře s rozborem tohoto „kongeniálního“ snímku patřily k nejnavštěvovanějším. V internetových databázích najdeme i dnes množství bakalářských či diplomových prací, mnohdy badatelsky precizních, na téma Juráček a jeho dílo v kontextu české filmové nové vlny atd. Tento odborný zájem byl později umocněn knižním vydáním Juráčkových deníků, které si velkou část svého života psal. A přece samotného Juráčka vlastně málokdo znal.
Dostáváme se ke druhé klíčové otázce Horákové knihy: Je pro historii důležitější umělecké dílo, nebo osobnost jeho autora? Lze vůbec oddělit komplikovanou osobnost tvůrce od jeho „čistého“ díla - a má to nějaký smysl? Otázka by se zdála bezpředmětnou, pokud by zde ale nebyly „deníky“, které jakožto specifický literární žánr tento vztah problematizují. Daňa Horáková hodnotí Juráčkovy deníky kriticky jako snahu „vystavět si pomník“ a vytvořit mýtus vlastní výjimečnosti, který je klamný. Deník také může být jistý druh úniku před zodpovědností za vlastní nadání a talent.
Další otázky pak navazují na předešlé: Opravdu tento autor svůj talent v 70. letech promrhal a zahodil, protože vědomě rezignoval na své tvůrčí schopnosti? Anebo naopak: Mohl svůj talent rozvinout jen proto, že se ocitl v krátkém mezičase 60. let ve správný čas na správném místě, protože mu prostě „štěstěna“ byla tehdy nakloněna? V jednotlivých kapitolách knihy sledujeme, že na těchto otázkách nakonec visí váha nikoli jednoho uměleckého osudu, ale visí na nich jeden celý život člověka, s jeho úspěchy i tragickými omyly a pády.
Ale co víc: Zjišťujeme postupně, že v této poctivé a hluboké retrospektivě nacházíme svědectví o úspěších i pádech celých dvou generací nejen v Československu. Generace předválečné, jejíž zástupci spoluutvářeli kulturně a společensky emancipované období 60. let, a generace poválečné, která svou kulturní identitu definovala v 70. a 80. letech už značně odlišným způsobem (jak autorka dokládá zejména pečlivou analýzou kulturní, společenské a politické situace v Německé spolkové republice, a to i vně „ghetta“ československé emigrace).
Lidský život je neopakovatelný, ale zpětně je možné nahlížet ho v jistých historických paralelách. Tím více, máme-li v případě konkrétní osobnosti tvůrce pocit něčeho „neukončeného“, protože se nedožil vysokého věku. Tak se v dějinách české literatury neustále vracíme k Máchovi, Hálkovi, Němcové či Kafkovi. Ano, řada autorů dokončila své dílo před dovršením svých 40 let. A jiní zase v této životní etapě poznali či pochopili, že už „nic dalšího nevytvoří“. Nejen proto, že „nedostali příležitost“, ale i proto, že se něco změnilo či zlomilo. Kolem nich i v nich.
V Juráčkově druhém autorském filmu Každý mladý muž (1965) je scéna, kdy mladý voják během cvičení hledá kapličku. „Takovou osamělou, na obzoru…“ Stejnou kapličku nachází i Gulliver v Případu pro začínajícího kata na své cestě „krajinou vlídných bludiček vlastní paměti“. To jsou obrazové symboly, které mají v Juráčkově tvorbě neklamné duchovní poselství a které budou stále znovu vábit a okouzlovat diváky jeho filmů. Že tyto cesty ke kapličkám jsou plné nástrah, svodů a různých úskalí, o tom nemusíme pochybovat. Tuto cestu podnikla nakonec i Daňa Horáková, byla to cesta plná bolesti, slz a studu, tak jako je každá křížová cesta, ale na konci její knihy můžeme nabýt dojmu, že vedla ke správnému cíli.
