Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Creative commons
Velikonoce jsou svátky, které v hloubce náboženské zvěsti překonávají všechno, co putujícímu člověku nabídly a nabízejí ostatní dějinná náboženství. V pouhých třech dnech se změní beznaděj tohoto světa v naději. V pouhých třech dnech dojde k zásadnímu obratu, který pro všechen čas minulosti i pro všechen čas budoucnosti vtiskne smysl tomu, čemu jsme se naučili říkat všekosmické dění. Zdánlivě osobní historie jednoho židovského muže – Ježíše z Nazareta – zažehne proměnu historie každého člověka, všeho živého, celého viditelného i neviditelného světa.
Triduum Ježíšova umučení, smrti a vzkříšení zjevuje smysl Boží oběti a smysl života, smrti a lásky, který tehdy jako dnes nebyl všem lidem zjevný. Pašijový příběh je nejčitelnějším svědectvím o Kristově vykupitelské vydanosti za svět. Bylo nutné, pro Boha-Lásku a hlavně pro člověka-Boží obraz, aby Otec v Synu učinili poslední, rozhodující krok, otevírající nebeskou věčnost, a tedy místo, o němž snili nejspravedlivější ze spravedlivých. Obrazy Kristova utrpení, jak nám jej ukazuje umění, jsou působivé. Každý z nás si podle své imaginace a citu a pohledem své víry představuje, jak v tom úděsném brachiálním násilí a mučení asi trpěl náš Pán.
Toto povědomí sílí v uvědomění vlastní hřešitelnosti a hříšnosti, v nichž – jak říkali staří otcové – znovu křižujeme Ježíše, Boha lásky a milosrdenství. V Kristově třídenním dramatu jde ovšem také o naše utrpení. Mělo-li vyvrcholení života Bohočlověka svůj pankosmický obsah a závažnost, má analogicky smysl také pro nás, Boží děti. Nikdy nezaznívalo z úst člověka nic tak naléhavě jako jeho tázající se proč?, v němž podle míry jeho vlastní bolesti, utrpení a ztrát bylo málo nebo hodně smíření, málo nebo hodně obviňování, málo nebo hodně neporozumění, málo nebo hodně zoufalství, víra pevná nebo víra klopýtající. Ten, kdo si pokládá otázku „Proč trpím zrovna já“?, poznává, že utrpení a smrt mají hlubší význam a že srdcem tohoto smyslu je nejdůležitější skutečnost, zjevující se v Božím tvoření a v Boží oběti na kříži. Tím srdcem je – láska.
Tématu utrpení, smrti a lásky se ve svém díle věnoval česko-římský teolog a katolický kněz Vladimír Boublík (1928–1974). Domnívám se, že úvahy lateránského teologa patří dodnes mezi nejlepší reflexe tohoto tématu, tím spíš, že závěr jeho života byl ovlivněn nevyléčitelnou nemocí. Z dochované korespondence přátelům i z intimních dopisů své spolupracovnici a múze svého života Monice Schreier (1939–2014) vyplývá, jak rozhodující pro pochopení velikosti Kristova i lidského utrpení je právě láska – láska člověka k Bohu, láska Boží a láska člověka k člověku. Vybírám z dvou jeho v českém překladu stále dostupných knih, Teologická antropologie a Člověk očekává Krista, několik myšlenek, které by mohly přinést naději všem, pro které je utrpení jejich života nesnesitelné. Mám za to, že v něm najdou inspiraci i ti, které drtí tíha tohoto covidového času a ztráta bližních, dynamizovaná nadcházejícími velikonočními svátky, které řada lidí bude už druhý rok prožívat v osamění. Požehnané Velikonoce.
Vladimír Boublík v roce 1973
Autor: Archiv autora
Teologická antropologie: Člověk v Kristu Ježíši (L’uomo in Cristo Gesù, 1971), přel. Terezie Brichtová, Karmelitánské nakladatelství a Křesťanská akademie Řím, 2001, vydáno péčí prof. Karla Skalického a s jeho předmluvou
Záhady člověka a jeho určení mohou být osvětleny světlem Kristovy historie, jeho smrtí a zmrtvýchvstáním.
Hřích odporuje tajemství lásky, slouží k úchvatnější – ale také bolestnější plnosti – lásky. Každý projev vlády hříchu se stává „nástrojem“ dokonalejšího projevování Boží a lidské lásky.
Ve vůli Boha, který dopouští hřích, je odpověď na různé nejasné stránky jeho přítomnosti v lidských dějinách. Máme zvláště na mysli jeho mlčení, jeho skrytost a jeho nedosažitelnost v okamžicích utrpení a smrti.
Přijmout tajemství stvoření znamená objevit pod zevnějškem často smutných skutečností lidského života Boha a Krista.
Zdá se však, že pohoršení nad utrpením se stane snesitelnější, nebudeme-li utrpení pojímat jako trest, ale jako tajemství.
Bůh chce utrpení jako zkoušku lásky. Chce totiž, aby bylo utrpení začleněno do lásky, aby bylo přetvořeno láskou.
Člověk může dokonale prožívat svou lásku jenom na pozadí utrpení a smrti.
Smrt je ve Stvořitelově plánu nejtěžší zkouškou, hořkým kalichem, který připravil Bůh Kristu a všem lidem. Bůh chce, aby umírající člověk vyznal svou víru, naději a zvláště svou lásku tehdy, kdy se zdá všechno ztracené, dokonce i možnost milovat.
S jistotou víme jen to, že v dějinách spásy je tajemství lásky neoddělitelné od utrpení a smrti. Tajemství utrpení a smrti překonáváme tedy alespoň částečně, když žijeme v lásce.
Pravými lidskými dějinami jsou dějiny lásky, jež se uskutečňují, když svoboda pomocí poznání objeví v člověku povolání k lásce a tuto možnost konkretizuje tím, že miluje Boha a lidi.
Kristus přišel spasit všechny, kdo čekají, prosí a vzývají. Blažení kdo riskují ztroskotat v moři nejistot a úzkostí, doprošujíce se příchodu Lásky.
Hříšný člověk nemá co dát Bohu, s výjimkou své víry.
Bohočlověk se potí krví před smrtí; Bohočlověk se cítí opuštěn Otcem ve chvíli smrti…!
Je pravděpodobné, že ve smrti člověk zakouší jakési záhadné Boží mlčení, jeho skrytost. Ve chvíli smrti je sám, bez opor, které mu skýtal život ve světě a v dějinách; sám, bez pomoci očekávané od lidí; sám, opuštěn Bohem, který jako by mlčel; sám se svým hříchem a se svou láskou, s Ukřižovaným a s modlitbami jeho církve.
Těžko si představíme, že by Kristus nebyl přítomen v okamžiku, který rozhodne o naší budoucnosti.
Ve smrti dochází k neodvolatelnému rozhodnutí pro budoucnost člověka, protože věčný život nebo definitivní zavržení závisí na volbě provedené v okamžiku smrti.
Člověk, který odmítá povolání k lásce, ničí svou budoucnost a nalézá svou „nicotu“. Co zůstane z bytosti, jež se připravila o povolání k lásce?
Člověk očekává Krista (L’uomo nell’attesa di Cristo, 1972), přel. Václav Steiner, Karmelitánské nakladatelství a Křesťanská akademie Řím, 1997, s předmluvou Karla Skalického
Člověk očekává Krista, i když o tom neví, často, i když ho nechce očekávat.
Může se Kristus objevit na obzoru načrtnutém ateistickým humanismem jako světlo, jako cesta, jako plnost života, jako budoucnost?
Člověk, který by chtěl zůstat pouze člověkem, by zradil vzmach vesmíru k budoucnosti.
Tajemství smrti, viděné ve světle událostí dnešního světa, se jeví spíše jako nesmysl, největší nesmysl vytvořený člověkem, který se chystá ovládnout vesmír, avšak nepřestává proměňovat zem ve hřbitov. A často se pro mrtvé nenajde ani ten hřbitov…
Radost není snadná ctnost, soudíme-li podle vzácnosti jejích opravdových vyznavačů: svatých pro Boha a svatých pro lidi.
Člověk, který přijímá existenci Boha stvořitele, očekává řešení od něho.
Řešení tajemství smrti již bylo lidskému pokolení nabídnuto v Kristově výkupné smrti.
Člověk, který umírá, musí milovat Boha, svého soudce, který se zdá mlčet, který se zdá být nepřítomný.
Člověk, který se ve své úzkosti a samotě prohlašuje za ateistu, není nutně více vzdálen od Boha, možná pouze nepochopil rozpornost Božího zjevení.
Jistota věčného života nevylučuje úzkost.
Ježíšova úzkost je tak lidská. Je to naše úzkost. I jeho odevzdanost by se měla stát naší.
Ježíš je příliš sám v okamžiku smrti; on, který žije a umírá pro nás, se v okamžiku smrti nachází před Otcem, který mlčí, je nepřítomen. Je ve své smrti sám, lidsky sám.
Úzkost, smutek a bolest dnů utrpení jsou nutné; moudrost kříže je povinnost, jíž neunikne žádný člověk, který chce v Kristu uskutečnit svůj věčný úděl.
Vnější oslnivost některých církevních prostředí a egoismus a materialismus tolika křesťanů nedokáží však zcela zakrýt svědectví, jež chudí, pokorní, trpící, pronásledovaní vydávají výkupné smrti.
Člověk ztracený v temnotách své svobody pro smrt se začne zajímat o poselství spásy, pouze když tuší, že Ukřižovaný mu může nabídnout odpověď nebo alespoň jakési zaměření pro jeho neklidné očekávání a úzkostlivé vzývání.
—
Lásku! Lásku!
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
