Seznamka
Hans Küng
Autor: Katholisch.at
Nejen světem teologie či religionistiky včera silně zazněla zpráva, že katolický kněz, vědec a světově uznávaná osobnost Hans Küng po dlouhém a završeném životě a díle ve věku 93 let zesnul. Jeho dosah byl mnohem větší, už za svého života se stal symbolem. Symbolem možné otevřenosti křesťanství vůči jiným náboženstvím a formám náboženské zkušenosti, ale také symbolem umrtveného dialogu a autoritářského jednání uvnitř katolické církve, ačkoliv právě takové jednání už v církvi po II. vatikánském koncilu nemělo mít místo.
Jako mnoho jiných, kteří se o teologii začali zajímat na přelomu osmdesátých a devadesátých let, zvláště v postkomunistické střední Evropě, jsem měl přístup k jeho dílu a myšlení blokován černou legendou, kterou se vatikánské orgány a Küngovi teologičtí odpůrci snažili vytvořit. V obecném povědomí se šířilo, že je to odpadlý, exkomunikovaný kněz a četba jeho heretických děl nutně vede ke ztrátě víry, ačkoliv jediné formální církevní potrestání spočívalo v odejmutí povolení výuky pro obor katolické teologie. Pro církevní instituci byl těžko stravitelným soustem nejen pro svoji otevřenost, přímočarost a nespornou kvalitu svého díla, ale mnohé provokovalo jeho švýcarské sebevědomí a občanská statečnost, které z něj nedokázaly dostat ani dlouhé roky pobytu v římské koleji Germanicum, ba právě naopak. Své čtenáře dokázal lehce iritovat třeba tím, když ve své skvělé knize V co věřím (mimochodem výborném uvedení do křesťanství pro současného člověka) v kapitole o modlitbě napíše: „meditoval jsem v Barmě, Indii, Japonsku, Tibetu a na Havaji“ a další uvede větou: „Když jsem v roce 1964 podnikl svoji první cestu kolem světa…“, anebo když pasáž o míru uvede odkazem na přijetí prestižní evropské ceny za boj o mír v roce 2008 (s. 68, 137, 156). Ale kdo se nenechal odradit a ponořil se do jeho textů, našel neobyčejně fundovaný a hluboký zdroj poznání, navíc napsaný velmi čtivou a srozumitelnou formou.
Přitom zpočátku byla Küngova kariéra přímo vzorová: časný vstup do kněžského semináře, římská studia jako uznání jeho talentu a předznamenání jeho budoucí skvělé církevní kariéry v silné a plodné švýcarské církvi. První nesmírně erudované a objemné svazky k dějinám teologie, kde potvrdil svoje mimořádné schopnosti a které ho kvalifikovaly pro pozici odborného poradce (peritus) na II. vatikánském koncilu. Historicky viděno nastal ale dost možná úplně nejvýznamnější moment Küngova života ještě před koncilem, v době mezi jeho vyhlášením v lednu 1959 a prvním zasedáním v roce 1962. Klíčovým dílem přípravné fáze koncilu byla kniha třiatřicetiletého švýcarského teologa Koncil a znovusjednocení církve z roku 1960[1], která byla obratem přeložena do osmi jazyků. Otevřela podstatně širší a hlubší horizont očekávání a nadějí vůči koncilu, než dosud zaznělo, a všechny základní priority, které zde zformuloval, se v koncilních dokumentech skutečně řešily. Základní a geniální Küngovou intuicí bylo, že podstatným předpokladem a nejlepší cestou k budoucí obnově jednoty církve je jejich vlastní obnova, očištění tradice, návrat k evangeliu jako společnému základu a úhelnému bodu. Čím více jednotlivé církve na této cestě postoupí, tím více se nutně budou blížit jedna druhé. Právě zde viděl Küng hlavní poslání koncilu pro katolickou církev.
Úspěch koncilu byl do značné míry umožněn díky práci mužů, jako byli Congar, Lubac, Rahner, Schillebeeckx, Ratzinger či právě Küng, a znovuobjevení „hluboké“ tradice patristiky či středověké teologie, čímž se církev osvobodila od ahistorické a neplodné adorace „mělké“ tradice neoscholastiky 19. století či tridentské éry. V dějinách katolické teologie už tím Küngovo dílo zanechá hlubokou brázdu. Dlouhou řadu zásadních prací završují a shrnují jeho několikadílné paměti, které jsou cenným zdrojem pro moderní dějiny katolické církve.
Samostatnou kapitolou rozměrů až antického dramatu má příběh přátelství a spolupráce dvou koncilních poradců a přátel Hanse Künga a Josepha Ratzingera. Silný tandem, v němž byl v mnoha ohledech jak na koncilu, tak i po něm tím progresivnějším a odvážnějším právě Ratzinger, dospěl společně až ke zlomu v roce 1968, kdy po odchodu Ratzingera na jinou univerzitu dochází k otevřeným názorovým střetům[2]. Krátce po svém zvolení papežem sice Ratzinger jakožto Benedikt XVI. pozve pětadvacet let ostrakizovaného Künga k osobnímu setkání, ale velmi brzy se ukáže, že jejich perspektiva církve a její budoucnosti zůstává zásadně odlišná a Küng se veřejně distancuje od několika následných kontroverzních papežských rozhodnutí.
Poté, co je Küng za své vědecké práce k původu a charakteru papežské neomylnosti kárán římskými orgány, ocitl se uvnitř své církve v pozici disidenta či rebela. On sám se odmítal s takovou nálepkou a vnucenou rolí smířit a přijmout ji, ale na jeho textech této doby je patrná a z dynamiky konfliktu a pocitu ukřivdění pochopitelná určitá hořkost, odpor a radikalizace. Jeho jistě přínosná a dobře informovaná kniha o dějinách církve připomíná dikcí spíše žalovací spis na kurii a hierarchii než historické dílo. Svoji nespornou kompetenci a robustní znalosti, stejně jako neúmornou pracovitost, ale věnoval především pozitivní práci, tentokrát na poli výzkumu světových náboženství a následně mezináboženskému dialogu. Byl ve své době asi největší globální celebritou mezi teology a dokázal srozumitelně odstraňovat různé předsudky jak vůči náboženství jako takovému (a bránit jeho vykazování mimo prostor moderní doby), tak mezi jednotlivými náboženstvími. Málokdo dokázal ukázat krásu, přitažlivost a nosnost různých náboženských tradic a zkušeností, stejně jako nesmlouvavě pojmenovat jejich patologické a nebezpečné formy, a to ne jako vzdálený pozorovatel, ale angažovaný vyznávající křesťan. Projekt Weltethos, hledání společných momentů náboženství a nového etického a antropologického řádu, kterému se tolik oddal, možná působí na první pohled jako utopické a snad i neúspěšné snažení, ale ve skutečnosti připravoval cestu jak pro dnešní mezináboženské akty papeže Františka, jako je jeho nedávná cesta do Iráku, tak také paradoxně i dvou jeho předchůdců. V českém prostředí má v tomto ohledu hlavní zásluhu na velké zabydlenosti díla Hanse Künga filozof Karel Floss a okruh jeho přátel.
Není pochyb, že do Boží náruče přešel jeden z největších teologů katolické tradice 20. století, vedle Edwarda Schillebeeckxa nejvýznamnější ekleziolog. Muž, který žil a dýchal pro věc Ježíše Krista a jeho církev, jí přes různé druhy nepřijetí a odmítnutí zasvětil své životní dílo a zásadním způsobem jí pomohl vyrovnat se s historickými i aktuálními výzvami. Hans Küng byl jedním z těch, kteří si i ve vysokém věku udrželi mladého ducha se živým zájmem o vše nové, byl mužem, který se budoucnosti nebál, ale snažil se jí porozumět a formovat ji.
[1] Küng, Hans, Konzil und Wiedervereinigung. Erneuerung als Ruf in die Einheit, Freiburg iBr. 1960.
[2] Viz svědectví českého filozofa Karla Flosse v jeho vzpomínkové knize rozhovorů, Bůh vždycky zatřese stavbou, Floss, Karel, Fischerová, Sylva, Praha 2011.
