Seznamka
Petr Canisius
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Petr Canisius byl Nizozemec. Narodil se jako Pieter Kanijs 8. května 1521 v Nijmegen v tehdejším vévodství Geldern a svůj život na této zemi ukončil ve švýcarském Fribourgu roku 1597. Od roku 1925 je tento respektovaný protireformátor, který nikdy nemluvil o kacířích a bludných naukách, na seznamu svatých katolické církve. V den, kdy se narodil, byla nad Martinem Lutherem ve Wormsu právě vyhlášená říšská klatba. Reforma církve skrze reformátora ztroskotala (i z politických důvodů). Canisius byl profesorem teologie v Ingolstadtu a z pověření svých jezuitských představených přišel do Vídně, aby rozhodujícím způsobem přispěl k rekatolizaci habsburské říše.
Poznámka z katechismu píše dějiny
V mé teologické práci mě inspirovala dvouřádková poznámka z jeho katechismu vydaného r. 1560. Tento latinský verš zní:
“Clamitat ad coelum vox sanguinis et Sodomorum;
vox oppressorum, merces detenta laborum.”
Jsou v něm vypočítány všechny tzv. hříchy do nebe volající: bratrovražda (Gen 4,10), porušení práva hosta obyvateli Sodomy (Gen 19, 1-13), útlak izraelského národa v Egyptě (Ex 3, 7-10), utiskování cizinců, vdov a sirotků (Ex 22, 20-22) a zadržování mzdy nádeníka (Jak 5, 1-6).
Katechetická nauka získává podobu
Petr Canisius přispěl k tomu, že ve vědomí lidstva se zachovala znalost o těžkých vinách volajících do nebe. Dějiny této nauky zpracovala ve své diplomové práci na katolické teologické fakultě studentka teologie Doris Märzinger. Tam se dovídáme, že tato katechetická nauka získala pevnou podobu už v “Summa Doctrinae Christianae Ante-Tridentina” Petra Canisia (1560). Je pevně stanovená povaha do nebe volajících hříchů a jejich počet. Formou otázek a odpovědí je lidu předkládaná až do dvacátého století. Přitom podle Märzingerové v katechismu dominuje motiv Boží pomsty vůči tomu, kdo působí bezpráví. V morálně-teologických příručkách 19. století je naproti tomu akcentovaný aspekt převrácení sociálních instinktů.
Do nebe volající hříchy nabývají významu zvlášť v době, kterou zmítaly naléhavé sociální otázky: od poloviny 19. století až do první světové války, především u morálních teologů Probsta, Linsenmanna a Kocha. V této době na ono dochované učení navazuje také sociální nauka papežů Lva XIII. (Rerum novarum 1891) a Pia XI. (Quadragesimo anno 1831).
Vymizení nauky v kontextu bohatství
V 60. letech minulého století však vymizely do nebe volající hříchy jak z katechismů, tak z morálně-teologických příruček. Vyskytují se nahodile pouze v katolické sociální nauce - jako u Jana Pavla II. (Laborem exercens 1981). I v pracovní verzi Katechismu katolické církve byla tato stará nauka pozapomenuta. Teprve když byl kardinál Schönborn, redaktor KKK, upozorněn na tuto diplomovou práci, byla připojena následující pasáž: “Katechetická tradice také připomíná, že existují hříchy do nebe volající. Volají k nebi: krev Abela; sodomský hřích; nářek utiskovaného lidu v Egyptě; nářek cizince, vdovy a sirotka; nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě).” (KKK 1867).
Má snad toto vymizení do nebe volajících hříchů co do činění s tím, že sociální nouze u nás byla do značné míry odstraněna a pro velkou většinu občanů mohlo být dosaženo sociální spravedlnosti? Zdá se, že kde nouze netísní, kde není slyšet křik chudých, není ani dostatečný podnět připomínat lidem nauku o do nebe volajícím hříchu.
Teologie nářku
Doris Märzinger na základě pramenů přináší analýzu o tom, že vývoj v Latinské Americe probíhal jinak. Nebyla totiž rozvíjena jen “nauka o hříších do nebe volajících”, nýbrž samostatná “teologie nářku”. Jde v ní především o prorockou obžalobu do nebe volajícího bezpráví. V tomto rámci se často odkazuje na Ex 3,7-10, Gen 4,10 a Jak 5,1-6. Tato “teologie nářku” sděluje chudým jistotu, že Bůh je na jejich straně, že je v jejich nouzi nenechává samotné, nýbrž zastane se jich pro jejich osvobození. Exodus a uzavření smlouvy, která zavazuje národ k novému, spravedlivému sociálnímu řádu, jsou považovány za nedělitelnou jednotu. Obsahem smlouvy je totiž dvojí vztah: vztah k Bohu Jahve, počátku a konci národa, a vztah k bližnímu, který vztah k Bohu zprostředkuje ve společenské rovině. Protože podle biblického podání existuje úzká souvislost mezi Bohem a bližním, zvlášť bližním v nouzi. Proto ten, kdo zneužívá chudého a slabého a jedná nespravedlivě, proviňuje se proti samotnému Bohu. (Ex 22, 20-23; Dt 24, 14n.)
Tato zapomenutá nauka je aktuálnější než kdy jindy
Je však chudoba u nás skutečně odstraněná? Není, jak dokládají analýzy, také u nás nejrůznější nová chudoba? A můžeme si my bohatí dovolit nepřihlížet k chudobě do nebe volající v našem jediném světě? Není pro nás, křesťany v kontextu bohatství naléhavě nutné rozpomenout se na vlastní zapomenutou tradici? Nemohlo by být toto pětisté výročí (a ve spojení s ním 130. výročí encykliky Rerum novarum, která velmi dobře pojmenovává hříchy do nebe volající) využito k tomu, aby znovu dalo hlasitěji zaznít této prorocké řeči o hříchu, který volá do nebe? Tato prorocká řeč by mohla překonat omezený pohled dominantního zaměření církevní morálky na ložnici, a tím i její fatální privatizaci. Morální řeč církve by byla političtější.
Stará nauka by byla určitě aktuální. I dnes existuje na celém světě zneužívání a utlačování: národů, žen, osob, které se nevejdou do společenského konstruktu muž-žena. V neposlední řadě je vykořisťovaná i příroda. I amazonský deštný prales spolu s národy v něm žijícími volá do nebes.
Papež František pochází z latinsko-americké tradice, která na tuto tradici nezapomněla, nýbrž “inkulturovala” ji. Papež však tuto tradici nejen zná, on ji abdeituje. Tak i korupci nazývá hříchem, který volá do nebe. “Tato hnisající rána společnosti je těžkým do nebe volajícím hříchem, neboť podkopává základ života jednotlivce i společnosti. Korupce bere lidem naději v budoucnost, neboť ve své bezohlednosti a lačnosti ničí plány na budoucnost slabých a utiskuje chudé.” (Misericordiae vultus, 2015). A v neposlední řadě je to sestra Země, která “protestuje proti škodě, kterou jí působíme nezodpovědným užíváním a zneužíváním bohatství, které do ní Bůh vložil.” (Laudato si, 2014, 2.)
A kdyby i leckterý politik přeslechl křik chudých: Bůh ho nepřeslechne. A Boží lid také ne, alespoň doufám; byť to i křesťansky orientovaní politikové považují za “naivní etiku”, které údajně chybí odpovědnost.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
