Seznamka
Lukáš Bujna
Autor: archiv autora
Na přelomu věků
Před několika lety jsem se zúčastnil konference, na které známý esejista a geolog Václav Cílek prohlásil, že „ne každému se poštěstí žít na přelomu věků“. Vždycky mě fascinovaly historické epochy, v nichž se prolínal konec a začátek. A právě v takové zlomové době jsme se nyní ocitli! Nečteme si o ní v učebnici dějepisu – žijeme v ní a snažíme se v ní zorientovat.
Pandemie koronaviru představuje skutečný dějinný přeryv. Nejen kvůli globálnímu dopadu na zdraví a životy milionů lidí, ale především pro svůj společenský rozměr. Důsledky nouzového stavu, sociální izolaci a redukci občanských práv a svobod mnozí z nás vnímali jako nezbytnou daň a dočasná omezení, než se opět vrátíme „k normálu“. Jenže návrat k minulému už není myslitelný ani proveditelný. Starý řád – a s ním i nepsaná společenská smlouva – se rozpadá. Rodí se něco nového. Ovšem kontury nového řádu nejsou zřetelné, natož pevné. Vývoj nelze předvídat už proto, že znamení času ukazují k proměně, my však nevíme, kam nás „cesta dolů z Hory proměnění“ zavede. S budoucností se pojí obavy, ale i naděje.
Církve v pandemické době
Také před církvemi se rýsuje cesta, na níž se nepochybně přesvědčí o platnosti Ježíšova výroku: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“ (Matouš 7, 13-14). Na úzké cestě k životu budou církve vyhmatávat ve tmě, kudy se dát a jak v nových podmínkách naplňovat své poslání nést evangelium všemu stvoření. Týká se to bezesporu i Církve československé husitské (CČSH), mého duchovního domova, v němž se schyluje k volebnímu sněmu, jenž se uskuteční ve stínu (snad již?) doznívající pandemie.
Na hlubší a komplexnější reflexi pandemické doby je stále příliš brzy – její stín tu s námi pořád zůstává. Primárním úkolem církví během pandemie bylo přijmout a zpracovat žal a truchlit spolu s truchlícími nad utrpěnými ztrátami, soucítit s jejich bolestí a smutkem. Solidarita s pozůstalými vyplývá z Ježíšovy lásky, vždyť on také plakal nad hrobem svého přítele Lazara: „Bez žalu je láska nemyslitelná. Nedržet smutek, netruchlit, znamená zatarasit vchod k oněm nejniternějším hlubinám srdce, odkud vychází i sama láska“ (N. T. Wright). Nad hrobem Lazarovým však Ježíš nejen pláče, ale také se modlí (slovy i slzami?). Pandemická doba nabídla církvi příležitost pochopit, že o budoucí podobě její tváře i služby se nerozhoduje u jednacího stolu nad strategiemi a plány investic, nýbrž na kolenou, na modlitbě, k níž inspiruje Duch svatý, přimlouvající se za lid Kristův nevyslovitelným lkáním.
Odkud a kam?
Ježíš řekl: „Duch vane, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3, 8). Kdežto někteří představitelé církví tvrdí, že vědí, odkud vzešli (z jakých duchovních a historických tradic) a kam směřují (k nekonečnému opakování, že právě ty „jejich“ tradice jsou významné a důležité, ačkoli „život je jinde“). Po zkušenosti s pandemií se však sebejistým tvrzením náboženských profesionálů a rutinérů už nedá věřit. Z principiálních důvodů odmítám vykládat koronavirus jako Boží trest či Boží vůli. Považuji za přiměřené hledat v pandemickém zmatení jazyků „Boží řeč“. Promlouvá Ježíšovým hlasem: „Nevíš, odkud a kam…“ V dosavadním sebe-obrazu církví, v jejich konfesní identitě, se navzdory snaze udržet status quo objevují trhliny, které nelze vyspárovat starými osvědčenými způsoby. Trhliny se mohou proměnit v „posvátná zranění“, stigmata, jimiž do poraněného těla církve pronikne závan Ducha, Pána a Dárce života.
Během loňského jarního i podzimního lockdownu se uzavřely a vyprázdnily kostely. Řada z nich byla zavřená a prázdná už před pandemií, neboť už dávno přestaly plnit svůj původní účel, což pandemie symbolicky potvrdila. Osiřelé kostely „jsou svého druhu prorockým varovným znamením: tak by to mohlo dopadnout brzy s církví, pokud neprojde hlubokou proměnou, smrtí a vzkříšením, pokud nebude mít odvahu nechat mnoho věcí zemřít, aby to nové, obnovené, mohlo vstát k životu“ (T. Halík). Prorocké znamení je to i pro CČSH. V nynější situaci zlomu nás už „nespasí“ neustálé odvolávky na středověké husity a československé legionáře, zvláště když nám chybí jejich víra a odhodlání trpět pro „poznanou pravdu“ a za přísahami na „dědictví předků“ se často skrývá pragmatický kalkul – udržet si kontrolu nad řízením církevní organizace.
Reformě církve musí předcházet její obnova, proměna. Tedy nikoli vyvolávání duchů minulosti, nýbrž kritické ohledávání kořenů, léčba historické paměti, nelpění na iluzorní a zidealizované představě o minulosti a probouzení křesťanské naděje, která se nebojí „ptát se cest“ a „tázat se po budoucím“. Pravdivý je postřeh, že „kult tradice je sice krásná věc, ale ten, kdo předky pouze napodobuje, je nenásleduje, protože se s nimi ztotožňuje v každém ohledu s výjimkou jednoho – tvůrčího ducha, jaký oni ve své době projevovali“ (W. Gombrowicz).
Do základů teologie a praxe CČSH vložil její první patriarcha Karel Farský zásadní pojem, s jehož pomocí se vztahujeme k duchovní realitě: zpřítomnění. Liturgicky se jedná o zpřítomnění toho, co filozofka Anna Hogenová nazývá „podstatnou minulostí“. Je na ní podstatné, že obsahuje počátky, z nichž žijeme a které nám otevírají budoucnost – dovršení naděje, kdy v Kristu bude „všecko ve všem“. Křesťanská víra žije zpřítomněnou podstatnou minulostí: příběhem Ježíše Krista, jenž je dosvědčený apoštoly a zapsaný v evangeliích. Příběh ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše není historicky uzavřen. Pokračuje v dějinách, dotýká se nás osobně. Jsme „vtahováni do příběhu“, jenž nás proměňuje v nové stvoření, které nabývá Kristovy podoby a sdílí i jeho vědomí Božího synovství: „Jsme to, co budeme“ (M. Balabán).
Změny, či proměna?
Změn se lidé obávají, a někdy i právem, protože ne všechny změny bývají k lepšímu. Ve volání po reformách cítíme touhu po nápravě současného „zabetonovaného“ stavu věcí, ale můžeme do ní – i nevědomě – promítat i ledacos jiného. Je nutné dát si pozor, aby i dobře míněné úsilí o pozitivní změny nevycházelo z pojímání minulosti jako něčeho veskrze špatného, přežitého a překonaného (což je vlastně přepólovaná idealizace minulosti), za čím uděláme tlustou čáru. Psychologicky by to svědčilo o nezpracování osobní minulosti a násilném nutkání odstranit ji „rozšířením bitevního pole“ na historii církevní, národní či obecněji kulturně-civilizační.
Reformy církevních struktur, které přinesou žádoucí ovoce v podobě prohlubování víry, lásky a naděje, v šíření spravedlnosti a solidarity, v uzdravování vztahů a zodpovědnějším přístupu k ekologii a vůbec problémům společenským i planetárním, mohou (nad)přirozeně vyplynout pouze z dialogu a modlitby „velikonočních lidí“, kteří na cestě prošli (a stále procházejí!) smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. Proto nemají strach otevírat se budoucímu, prolamujícímu se do současnosti. Už dnes vstupují do „života budoucího věku“, neboť ve svobodě a důvěře Božích dětí dali (a stále dávají!) Bohu souhlas k transformaci nejen své osobní, ale i svého církevního společenství. Evangelijní „metodu, jak na to“, ukazuje Marie, matka Ježíšova: „Staň se mi podle tvého slova“ (Lukáš 1, 38). Jestliže svolíme, ať „se to stane“, naše budoucnost začne teď!
Pokud znamení času ukazují k proměně, pak nejaktuálnější otázkou, před níž v CČSH a dalších církvích nemůžeme uhnout, není otázka hospodářského zabezpečení, správy majetku a platů duchovních, nýbrž otázka, jíž nám pokládá sám Pán: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (Marek 10, 51). Církvi, ve které jsem nalezl Krista a v Kristu duchovní domov, ze srdce přeji, aby Pánu odpověděla takto: Daruj nám odvahu, abychom se tebou nechali proměnit a šli tam, kam ty chceš. Důvod, proč zatím ještě váháme dát bezvýhradný souhlas, možná tkví ve skutečnosti, že se bojíme říci ano životu se vším, co obnáší: „Proměna předpokládá absolutní souhlas k bytí. Všechno smí být, všechno má svůj smysl“ (A. Grün).
Věřím, že když se společně otevřeme zázraku proměny, kterou zevnitř působí Duch svatý, budeme připraveni i na změny, které do života církví dříve či později vstoupí zvenčí a v některých ohledech budou nepochybně bolestivé. Chovám též naději, že v procesu proměny – při „sestupu z Hory proměnění“ - uzrajeme k poznání, jaké reformy se musí v CČSH uskutečnit. Anebo je tu i další možnost: pasivně čekat, až se naplní katastrofické scénáře, namísto toho, abychom se mocí Ducha stali strůjci zázraku a důvěřovali Bohu, že „dal takovou moc lidem“ (Matouš 9, 8).
Autor je farářem CČSH v Sokolově a Chebu, kaplanem v domově ošetřovatelské péče v Dolním Rychnově a kandidátem na patriarchu CČSH.
