Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Vojtěch Hlávka
Myšlenka tohoto textu vznikla již před více než rokem jako reakce na článek Karla Hlaváčka na Christnetu, se kterým v zásadě souhlasím. V níže předloženém zamyšlení chci rozvinout některé aspekty, které Karel Hlaváček představuje spíše okrajově či implicitně. Původní locus tohoto textu je tedy v návaznosti na zmiňovaný text otázka pastorace mládeže. Domnívám se však, že některé podněty budou platné pro pastoraci jakéhokoli druhu.
Inkulturace nebo insubkulturace?
Druhý vatikánský koncil a vatikánské dokumenty, které po něm následují, zdůrazňují důležitost inkulturace křesťanství, tedy vtělení víry do současné kultury. Nicméně, jak dobře podotýká Tomáš Petráček, druhý vatikánský koncil se vyrovnává s modernou v momentě jejího konce, ve chvíli, kdy se rodí postmoderna. Tato postmoderní doba, ve které žijeme, je charakterizována pluralitou a ztrátou důvěry v metanarace, tedy ve společné příběhy, které by spojovaly společnost. Nejenže o roli scelujícího vyprávění přišlo křesťanství, ale společnost nespojuje už ani sdílená osvícenská víra v pokrok, přírodní vědy nebo demokracii. Už není nic, na čem by se společnost shodla, naopak pozorujeme rozpad do fragmentarizovaných komnat ozvěn, do řady pluralitních a vedle sebe fungujících diskurzů, které je možné nazývat v širším smyslu subkulturami. Člověk může žít v subkultuře básníků, posluchačů specifického hudebního žánru, v subkultuře fotbalových fanoušků, v subkultuře umělců, horolezců, hráčů deskových her, milovníků motorek nebo studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Takováto roztříštěnost do dílčích skupin pojem a program inkulturace značně problematizuje. Vždyť jak je možné vtělit evangelium do soudobé kultury, když možná žádná jedna sdílená kultura neexistuje?
Křesťanství tak zbývají dvě cesty. První možností je vydat se cestou „subkulturace“ a stát se jednou z mnoha subkultur soudobé pluralitní společnosti, která má svůj vlastní slang, svá vlastní diskusní fóra na sociálních sítích, svá vlastní místa setkávání atp. Druhou možností je cesta, kterou nazývám in-subkulturací. Křesťané se tak nestanou jen jednou z mnoha subkultur, vedle horolezců a milovníků komixů, ale budou přítomni v jednotlivých subkulturách, kde budou onou evangelijní „solí země“. Přechod od křesťanství jako subkultury k insubkulturovanému křesťanství může být vyjítím z uzavřeného večeřadla, které následuje na pozvání Vzkříšeného Krista.
Otázky pro dnešní pastoraci
Klíčová otázka pak zní: K čemu současná pastorace mládeže více vede? Nejde mi zde o lacinou kritiku shora v duchu hesla „všechno je špatně“. Znám řadu lidí, kteří jsou - ať už jako dobrovolníci nebo jako profesionálové – zapojeni do pastorace mládeže a jejich nasazení je obdivuhodné a přínos mladým lidem nepopiratelný. Znám řadu programů pro mládež, například v pražské arcidiecézi, které by leckoho svou dobrou úrovní a svým pozitivním vlivem na život konkrétních mladých lidí pozitivně překvapily. Přesto je otázka po cíli pastorace relevantní. Klade ji ostatně i papež František. Ten ve své exhortaci Christus Vivit, věnované právě mládeži, na několika místech varuje před pastorací, která je zaměřená a pochopitelná jen pro „elitu křesťanské mládeže“ (srov. ChV 232). Takováto „elitářská pastorace“ (srov. ChV 236), byť vedena dobrou snahou, vede do „neživotné izolace“ (srov. ChV 232). Podobně ve své starší exhortaci Amoris Laetitia papež říká, že „už nemůžeme být pouze továrnou na kurzy, které navštěvuje jen pár lidí.“ (AL 230) Pokud je cílem pastorace mládeže v naší zemi vytvořit z mladých lidí aktivní křesťanskou elitu, která projde všemi formačními kurzy, aby posléze za ně přijala zodpovědnost a postupně žila naplno pro církev, je to jistě pochopitelné. Stejně jako je – a to je třeba zdůraznit – společenství církve nepostradatelnou součástí křesťanské víry, která nesmí být redukována pouze na svůj individuální rozměr. Přesto zde trvá nebezpečí vytvoření subkultury, která ztrácí kontakt se světem. A co hůř: křesťané žijící v křesťanské subkultuře jen stěží mohou rozumět současnému světu. Jen insubkulturovaná církev zná lidi své doby.
Tomáš Sixta
Autor: Natália Vavreková
Poznáte je po ovoci
Klasické novozákonní kritérium pro posuzování věcí zní „poznáte je po ovoci“ (Mt 7, 16). Jaké ovoce vydává současná pastorace mládeže? Jistě dobré! Já sám jsem jí prošel a ve svém dospívání jsem si z ní mnohé odnesl: četné momenty radosti, autentické duchovní zkušenosti i velkou míru osobního rozvoje. Jaké ovoce však přináší s odstupem let?
Když se dívám na své vrstevníky, kteří podobně jako já před cca 10 lety patřili k „elitě církevní mládeže“ budí to ve mně jisté rozpaky. Část z těchto lidí skončila zcela vyčerpaná z přetížení, které bylo vyvoláno tlakem na velkou míru angažovanosti a dobrovolnictví. Jiní propadli cynismu, protože reálný život se ukázal být mnohem složitější, než jak byl líčen na všemožných programech pro mládež plných entuziasmu, vznosných hesel a dojemných svědectví. Jiní po opuštění věku mládeže de facto ztratili víru. Jejich způsob žití víry, vybudovaný léty v „církevní elitě“, přestal fungovat s narozením potomků nebo přechodem k práci na plný úvazek. Malá menšina stále žije v jakýchsi společenstvích, která jim zprostředkovávají křesťanský život (nebo alespoň jeho zdání). Zkrátka pro jedny se s opuštěním křesťanské subkultury jejich víra zhroutila, jiní se v této subkultuře s jistou urputností nadále udržují.
Znovu se tedy ptám: k čemu vede současná pastorace? Je vedena snahou získat jednoho nového věřícího (srov. Mt 23, 15) a zaháčkovat ho do subkultury angažovaných křesťanů, nebo spíše pomáhat lidem na cestě spojení s Kristem a na cestě následování Krista, které by bylo natolik existenciálně hluboké, že by vytrvalo přes všechny obtíže a změny, které lidský život přináší?
Výzvou pro pastoraci mládeže tak po mém soudu není co nejvíce početně rozšiřovat subkulturu angažovaných křesťanů, ale uschopňovat křesťany, aby následovali Krista v jakékoliv subkultuře a aby tyto sekulární subkultury svou přítomností posvěcovali. Svět není nebezpečný, nebezpečné je nenacházet v něm Krista. A tak je mi v posledku než aktivní angažovaný katolík, který se orientuje v církevní nauce i prostředí, sympatičtější člověk, který třeba prošel nějakými křesťanskými programy, v kostele ale stojí spíše vzadu, k této elitě mládeže nepatří, ba dokonce třeba nesouhlasí s církví v některých otázkách a porušuje některé „objektivní morální normy“, ale nežije v separované křesťanské subkulutře, žije v tomto světě, který posvěcuje, nikoli v „duchu domýšlivosti a proselytismu“ (ChV 235, podobně srov. tamtéž 211), ale snahou šířit lásku a naději, tím, že je naslouchajícím Kristem pro trpící tohoto světa. Takový člověk možná lépe než elita křesťanské mládeže naplňuje sen papeže Františka o církvi jako polní nemocnici i památný začátek koncilní konstituce Gaudium et spes: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“ (GS 1)
A tak bychom se měli u každé pastorační aktivity ptát: vede k separaci od světa, nebo k posvěcení světa?
Kéž se katolická církev nestane jednu z mnoha subkultur postmoderního světa, kéž spíše jako „trocha kvasu prokvasí celé těsto“ (Gal 5,9).
Autor je doktorand na KTF UK a člen redakční rady revue Salve.
