Seznamka
Modlitba kaplana Brocha s vězni (první zprava)
Autor: www.vscr.cz
Stát a křesťanské církve se řídí svými vlastními zákony, které nejsou ve vzájemném protikladu, nýbrž se doplňují a propojují. Kaplanská služba v kategoriální pastoraci předpokládá určité smlouvy a dohody mezi státními a sekulárními subjekty (zdravotnictví, armáda, policie, vězeňská služba, hasičské záchranné sbory, školství atd.) a jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi. Tyto instituce vysílají své “kaplany”, duchovní i laiky, muže a ženy, aby se věnovali nejen členům své vlastní náboženské konfese, nýbrž přijímali všechny občany bez výjimky. Cílem takového setkání a setkávání je naslouchání, sdílení, povzbuzení, hovory o smyslu života, modlitba, žehnání, včetně fyzického přiblížení. Držet za ruku či pevné objetí je nejen vyjádřením lásky, nýbrž také snižuje úzkost a strach. To se může týkat umírajícího v nemocnici, vojáka ve stresu přímého nasazení anebo zoufalého vězně, který je ve výkonu trestu. Při plném vytížení a časovém zaneprázdnění profesionálního týmu (vězeňští dozorci, lékaři, psychologové, zdravotní sestry, velitelé, učitelé atd.) se zdá přítomnost kaplanů velmi užitečná. Přináší něco specifického, co ostatní profese nemohou dát, totiž rozměr duchovna.
Jak jsme již informovali naše čtenáře, dne 14. října 2021 se konala v refektáři Emauzského opatství v Praze konference “Společně” věnovaná kaplanské službě v kategoriální pastoraci. Organizátorem byla Česká křesťanská akademie ve spolupráci s Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví, Asociací nemocničních kaplanů, Katolickou asociací nemocničních kaplanů v ČR, Vězeňskou duchovní službou, Duchovní službou AČR a Duchovní službou Policie České republiky. Setkání se zúčastnilo 112 osob z řad duchovních i laiků různých křesťanských církví a denominací. Průběh setkání byl charakterizován velkou spontaneitou, nadšením a svobodnou výměnou názorů. Zazněly velmi cenné a hodnotné referáty a příspěvky. Velmi plodná a užitečná byla i diskuze ve skupinách.
Další působení kaplanů a kaplanek v kategoriální pastoraci bude záviset nejen na jejich specifické formaci a selekci, nýbrž i na právním rámci jejich zařazení v naší společnosti. Bylo by potřeba více rozvinout zákon č. 3/2002. Touto problematikou se zabývá publikace Tretera/Horák: Konfesní právo, Leges, Praha, 2015, kde jsou všechny do té doby platné smlouvy uvedeny. Řada z uvedených smluv byla v posledních 25 letech otištěna v časopise Revue církevního práva. Lze si je vyhledat, stejně tak i řadu článků odborníků na uvedenou problematiku. Dohoda České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR byla dobře realizována v oblasti ozbrojených sil a vězeňství, což se opírá i předchozí zkušenosti a tradici. Oblast zdravotnictví, ve které nemocniční kaplani v praxi také dobře fungují, čeká ještě na právní prohloubení a dokončení.
Činnost kaplanů v hasičských záchranných sborů a policie je teprve na počátku. Mezi oblasti dosud zcela nezajištěné patří především pomoc obětem trestných činů, pomoc obětem přírodních katastrof a teroristických útoků a pomoc s resocializací propuštěných vězňů.
Jak řekl na konferenci “Společně” římskokatolický jáhen Mgr. Otto Broch, který je Hlavním vězeňským kaplanem v ČR a pracuje ve Věznici Olomouc, charakteristickou činností v nápravných zařízeních je vytváření dlouhodobých vztahů s vězni, a to dlouhé měsíce či roky… Požádal jsem se ho, aby mi přiblížil své hovory s vězni.
Pane magistře, v jakém poměru je ve vaší kaplanské službě poslouchání vůči mluvení? Je to jen volný "pokec", anebo Váš dialog se řídí nějakým konkrétním plánem?
Pastorační služba vězněným má na jednu stranu svá pravidla, zároveň ale velice pružně reaguje na aktuální situaci a okolnosti při rozhovorech a aktivitách s uvězněnými. Vězeňský kaplan není katecheta, který má dopředu připravený přesný plán své činnosti. Záleží, jestli vězněný žádá o osobní rozhovor, nebo se zúčastňuje například Biblické hodiny nebo jiné společné aktivity. Primárním pravidlem kaplanské služby však vždy zůstává ono biblické „je čas mlčet i čas mluvit“ (Kaz. 3, 7b). Já jsem přes dvacet let sloužil jako kaplan ve Vazební věznici Olomouc a tam jsem většinu času naslouchal. Je totiž veliký rozdíl mezi vazebním stíháním a výkonem trestu. Na vazbě je potřeba člověka podpořit a dobře mu naslouchat, v trestu je důležité pracovat s vinou, pomáhat mu nalézat smysl celé situace a připravovat vězně na dobu po propuštění. Samozřejmě nejen v rovině osobnostní a sociální, ale i duchovní.
Co je na práci vězeňského kaplana nejtěžší?
Každý kaplan má ve své službě osobní limity i přednosti - a s tím je třeba vhodně zacházet. Jako duchovní musí dbát nejen o spirituální rovinu, ale i o vlastní psychohygienu. Největším nebezpečím této služby je riziko vnitřního vyhoření. To znamená, že kaplan přestane vnímat člověka před sebou v jeho nouzi a potřebách, přestane slyšet, co říká a chce i neverbálně sdělit, přestane rozumět tomu, co do dané situace promlouvá Bůh. Jinými slovy, ztratí schopnost a dar rozlišování, který je pro kaplanskou službu nezbytný. Já mohu říci, že po těch dvaceti letech intenzivní služby na plný pracovní úvazek jsem pociťoval ze všeho velikou vnitřní únavu. Co je ale pro práci vězeňského kaplan úplně nejhorší, když ztratí schopnost mít rád a respektovat lidi, kterým má sloužit, a začne hledat své „únikové cesty“, i když mohou vypadati docela zbožně.
Můžete se s námi podělit o nějakou radostnou či humornou příhodu?
Těch radostných příhod je ve vězeňském prostředí jako šafránu. Já sám to pro sebe nazývám místem, kde je pláč a skřípění zubů – obrazně i doslova. I radost vězňů bývá jen dobře skrývaná bolest. Vždy mě potěší, když se dozvím, že po svém trestu se dokázal někdo vrátit do života na svobodě a zvládá ho. Za ta léta mám stovky svých bývalých i současných vězeňských přátel, některá přátelství trvají již více jak dvacet let, a mnoho z těchto lidí našlo dobrou cestu, i k Bohu. To je má vězeňská radost. Třeba i to, že když se někdo vrátí zpět do vězení a vítá mne slovy „Já jsem tak šťastný, že vás zase vidím, tolik jsem se na vás těšil!“. Kdysi dávno byl ve vězení na návštěvě biskup a společně jsme každému vězni na cele předávali vánoční balíčky. Jeden z nich mne uvítal slovy: „My se známe z kapličky!“ Pan biskup se usmíval, jaké je to zbožné přátelství i ve vězení, ale jen my dva jsme věděli, že jsme spolu sedávali v hospodě U kapličky…. I toto patří k humoru ve vězení.
Jako vězeňští kaplani organizujete společná setkání, duchovní cvičení atd.? Kdo se o Vás v ČR pastoračně stará?
My kaplani tvoříme vzájemné společenství služby a myslím, že se známe dobře a máme se opravdu rádi. Pro mě osobně je úžasné vidět, jak jsme rozdílní a originální, všichni jsme naprosto jiní i v přístupu ke své službě, a přesto si rozumíme, chápeme se a podporujeme. Každý rok se několikrát setkáváme na našich poradách i dalších akcích a je to vždy velikým povzbuzením. Snažíme se také společně vzdělávat na odborných seminářích a podle své církevní příslušnosti se formujeme i duchovně. Já jako současný hlavní kaplan mám na starosti organizaci těchto akcí a zastřešuji vězeňskou duchovní službu. Snažím se ale pamatovat i na duchovní stránku naší služby třeba i tím, že se za kaplany modlím a každý týden posílám kaplanům duchovní impuls k promýšlení. Po církevní linii jsme odpovědni svým církvím, respektive České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví, naším zaměstnavatelem je pak Vězeňská služba České republiky.
Jsou ještě některé právní otázky týkající se kaplanské služby a vězeňské správy, které ještě čekají na dořešení?
Nejen kaplanská služba, ale i instituce, ve které pracujeme, stejně i celá společnost je živým organismem, kde je třeba stále co zlepšovat a ochraňovat. My kaplani jsme velice rádi za to, že jsme ve Vězeňské službě získali důvěru a pevné místo v jejích strukturách. Kaplani jsou součástí týmu odborných zaměstnanců, máme stejná práva i povinnosti jako každý pracovník ve vězeňství – i zodpovědnost. Zároveň je třeba dále posilovat a budovat dobré jméno duchovní služby a rozvíjet ji. Jednou z příležitostí k tomu bude i zamýšlené pokračování konference „Společně“, která se příští rok chce věnovat právě vztahům a postavení kaplanů v institucích státní správy, ve kterých sloužíme.
Konáte ve vězení společné ekumenické bohoslužby?
Ekumenická spolupráce je základním pilířem naší kaplanské služby. Za sebe jsem velice rád, že vězeňská kaplanská i dobrovolnická služba v naší zemi šla svojí vlastní cestou a od samého počátku jejího vzniku byla ekumenická. Nejen, že to vždy zjednodušovalo její organizaci, ale i vůči vězeňské službě jsme transparentnější. Navíc každý kaplan je obohacen spoluprací s kolegy z jiných církví. Vždyť ekumenismus neznamená, že je třeba se vzdát něčeho podstatného, co utvářelo a buduje moji víru a život v církvi, ale mohu a mám přinášet to nejlepší, co jsem se v ní naučil a získal pro společnou službu vězněným a pro dobro všech zúčastněných. My kaplani se snažíme, aby se alespoň jednou za rok uskutečnilo společné setkání všech duchovních na dané věznici a - je-li to možné - aby byla sloužena i společná bohoslužba. Vždyť je stále za co děkovat a komu svědčit o tom, že jsme služebníci Kristovi.
Pane kaplane, děkuji Vám za vaše odpovědi, přeji Vám mnoho úspěchů ve Vašem poslání a hojnost Božího požehnání.
Autor článku je klinický psycholog-psychoterapeut a současně knězem plzeňské diecéze, t.č. mimo aktivní službu.
