Seznamka
Detail obálky knihy
Autor: www.ancoralibri.it
Mladá italská novinářka Ilaria Beretta rozmlouvala s patnácti ženami pracujícími na různých pozicích v rámci církevních institucí. Autorka vysvětluje, že jejím záměrem nebylo přidat další kamínek k teoretickým reflexím o úloze žen v církvi, ale představit „obyčejné“ ženy v životě církve. Svojí aktivitou cílila na vytvoření prostoru, kde je slyšet ženský hlas. Jako červená nit se všemi rozhovory více či méně otevřeně vine povzdech o chybějícím prostoru, kde by bylo slyšet jejich hlas. Ačkoliv italská církev působí v mnohdy odlišných podmínkách oproti našim domácím poměrům, přesto je mnoho zkušeností až nápadně podobných těm našim.
Ženský hlas
Přes odlišné pozice, na kterých ženy působí, se shodují na nedostatečném prostoru, který církev ženám poskytuje. Rozlišují mezi konkrétní osobní situaci, kdy z důvodu své kvalifikace, osobních vztahů, ale i nedostatku mužů ochotných pracovat na dané pozici, je jejich přítomnost přijímána pozitivně a mezi obecným přístupem k ženám, kdy zdaleka není využíván jejich potenciál. S tím ovšem úzce souvisí i otázka prostoru pro laiky – muže i ženy – v církvi.
Místo pro ženy v církvi existuje, ale zdaleka ne na všech pozicích, které by mohly zastávat. Jejich přítomnost je nepřehlédnutelná v každodenním životě farnosti. Bez přítomnosti žen si lze jen stěží představit běžný farní provoz. Podobně očividná je jejich účast v různých sdruženích a řeholních společnostech. Zpovídané ženy shodně poukazují na skutečnost, že přes jejich aktivity a počet zdaleka jejich hlas neodpovídá množství úloh a úkolů, které zajišťují na místech katechetek, vyučujících, v sociálních službách a misích, kde všude působí ve prospěch společenství církve.
V rozhovorech opakovaně zaznívají povzdechy nad nevyužíváním ženského potenciálu, jejich odborností, zkušeností a vzdělání, stejně jako nad malou ochotou podpořit ženy v příslušném teologickém vzdělávání. Rosana Virgili, docentka vyučující biblistiku, potvrzuje, že je respektována jako odbornice v oboru, ale bez podpory místního biskupa by nemohla získat stipendium. Je vděčná za to, co jí bylo poskytnuto, ale takováto příležitost se běžně nevyskytuje. Specifickým problémem v Itálii pak představují i ekonomické problémy spojené se vzděláváním, protože mnohé církevní instituty nejsou státem uznávány a bez náležitých doporučení a stipendia není vzdělání na nich dostupné.
Paola Lazzarini, socioložka, zmiňuje zkušenost jedné ženy, daňové poradkyně, která chtěla pomáhat ve farnosti v ekonomických záležitostech. Farář její nabídku odmítl s tím, že pro ženu je vhodná práce katechetky. Jak připomíná Gloria Mari, zasvěcená panna, podílející se na aktivitách sociálního družstva, které pomáhá sociálně znevýhodněným osobám, je třeba též, aby ženy měly větší podporu, aby využívaly všechny možnosti, které v církvi mají.
O dobré zkušenosti s využíváním odbornosti mluví Marzi Rogante, psycholožka. V době, kdy studovala psychologii s tím, že by ráda pracovala v církvi, si představovala, že její úlohou bude spolupráce při rozlišování povolání a formace. Namísto toho se však setkala s církví zraněnou. Setkává se s lidmi, kteří jsou církvi vzdáleni, ale také s knězi, řeholníky, seminaristy. Spolupracuje s regionálním seminářem, kde vede dobrovolný roční kurz s cílem lépe poznat svoji osobnost. Pro seminaristy by bylo důležité, kdyby měli možnost více se konfrontovat s ženami na úrovni odborných povolání, nikoliv jen s uklízečkami. Mezi kněžími stále panuje nedůvěra k psychologii, někteří nabídku pomoci odmítají, i když mají velké problémy. Za nejrizikovější z hlediska rizika potenciálního zneužívání považuje osobnosti s narcistními rysy. Pro seminaristy je důležité, aby chápali kněžství jako službu, nikoliv jako předmět, který je těší. Paní Rogante si stěžuje na absenci psychologické kultury, někteří duchovní se tváří naprosto nechápavě, když hovoří o verifikaci existujících problémů, sexuální identitě, problémech nezralosti, rafinované agresivitě.
Obálka recenzované knihy
Autor: www.ancoralibri.it
Rada žen
Biskup diecéze Pistoia, Fausto Tardelli, založil Radu žen. Právně je rada založena na ustanovení kán. 228 § 2 CIC: laici, kteří vynikají náležitými vědomostmi, moudrostí a počestností, jsou způsobilí pomáhat představenými jako znalci nebo poradci, také v poradních sborech. Dále se rada opírá o kán. 212 § 2 a 3 CIC: křesťané mají právo sdělovat představeným své potřeby, hlavně duchovní a přání; mají právo - dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení - sdělit pastýřům své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a mají též právo, při zachování náležité uvážlivosti, seznámit s tímto míněním ostatní věřící. Členek rady je 12, což je výraz plného počtu, jak říká biskup Tardelli, apoštolů bylo též dvanáct. Biskup vybral co nejpestřejší reprezentaci žen z hlediska sociálního původu, věku, povolání, zkušenosti ve víře, formace. Jeho záměrem nebylo plnění kvót, ale vytvoření prostoru, ve kterém je možné naslouchat hlasu žen. Nejedná se o radu, která by přijímala usnesení a konkrétní rozhodnutí, ale o prostředí, ve kterém se ženy mohou otevřeně vyjadřovat k jednotlivým aktuálním tématům v církvi. Hovoří se zde o procesech, které pomáhají církvi růst, o možnostech podpory tohoto růstu, ale také o reálných problémech diecéze, o otázkách sociálních a duchovních, o pedofilii a prevenci zneužívání, pastorační péči a působení mezi mladými, i o trvalém jáhenství. O zkušenostech z účasti v této radě rozmlouvá Edi Natali, učitelka, esejistka, která nyní pracuje na doktorátu zabývajícím se osobností Madeleine Delbrêl a její mystiky. Je přitahována Madeleininým životem, prožíváním křesťanství v nejvšednějších věcech.
Podněty
Přes již zmiňovanou rozdílnost podmínek italské církve si můžeme v rozhovorech povšimnout fenoménů dobře známých i z našeho církevního prostředí. Chiara Bonvicini, matka pěti dětí, uvádí, že vždy toužila po početné rodině, a má z ní radost. Necítí větší počet dětí jako břemeno, ale obdarování. Přesto neklade na jiné ženy žádný nárok, podle ní záleží vždy na možnostech dané rodiny a i osobních dispozicích. Někdo klade důraz na preciznost, a proto improvizaci, kterou vyžaduje život početné rodiny, nezvládá. Paní Bonvicini přemýšlí, že si sestaví sbírku frází, které zaslechla na svoji adresu, pokud se někde objevila se všemi dětmi. Někdo ji obdivuje jako vzornou křesťanku, někdo soucítí, někdo téměř uráží. Proto - když se ocitne někde, kde ji dosud neznají, raději mlčí o počtu dětí, dokud se jí někdo přímo nezeptá. Ve farnosti jí chybí kontinuita. Předchozí farář podnítil řadu aktivit. Paní Bonvicini byla členkou pastorační rady. Po příchodu nového faráře všechno, co vytvořili, skončilo. Otázka zní, jak zabezpečit kontinuitu.
Největší svobodu cítí Rita-Irene di Gesú, malá sestra Ježíšova, ve svých aktivitách na okraji církve. S ostatními sestrami žije ve čtvrti, kde bydlí řada přistěhovalců. Organizují večery, kde se setkávají křesťané s muslimskými rodinami. Připravují program, kde hledají společné body, např. analyzovali postavu Marie v Koránu a v Bibli, společně připravili živý Betlém. Ve farnosti by se též měly nacházet aktivity, které vytvářejí most pro setkávání s běžným, reálným světem. I v Itálii se rychle mění realita církve, která se stává minoritní. Sestra Rita-Irene též připomíná, jak je důležité zůstávat v kontaktu s každodenním světem, jinak riskujeme, že budeme říkat hezká slova, která se však nedostanou k běžným lidem.
Laura Zorzella, lékařka, psychoterapeutka, se věnuje doprovázení nemocných, a to přímo duchovnímu i obecně lidskému. I nepokřtění lidé v době nemoci přicházejí s otázkami, které si dosud nekladli. Prosazuje, aby laici přebírali některé role, kde mohou poskytovat duchovní službu. Církev podle paní Zorzelly není aktivní ve formaci laiků z hlediska teologického, ale také obecně lidského. Při setkávání s nemocnými nemůže s každým mluvit přímo o Kristu, pokud nežije ve víře tak, aby pochopili její slova. Ve farnostech by se měl rozšířit prostor pro doprovázení nemocných, často se věnuje pozornost jen přinesení eucharistie, ale je třeba se zajímat i o možnosti poskytovat péči nemocným nezávisle na svátostech.
Italská společnost se proměňuje. Od tradičního schématu, kdy bylo zapotřebí formálně si splnit svoje povinnosti, a podobně, jak jsme se mohli setkat třeba na Slovensku, kdy bylo důležité, aby mladý člověk „měl všechny tři svátosti“, tedy křest, sv. přijímání a biřmovku, se nově v Itálii objevuje zájem o duchovní život mezi mladými, jejichž rodiny se od církve už úplně vzdálily. Selene Zorzi mluví o hladu po spiritualitě. Je proto třeba hledat odpovědi na tyto otázky. Podobně také Mariachiara Zago, studentka, nejmladší z tázaných žen, by chtěla objevovat chuť nového, nacházet jazyk, kterým může církev mluvit s mladými lidmi. Realita v její farnosti je však složitější, farář schvaluje i text emailu, který posílá rodičům, přičemž Mariachiara by ve svých 22 letech uvítala alespoň minimální kompetenci. Ovšem v jejich farnosti teprve nedávno bylo povoleno ministrování dívek.
Illaria Beretta, novinářka, spolupracuje s novinami a časopisy. Založila blog „buonenotizie.co“, kde publikuje pozitivní příběhy z domova i ze zahraničí. V roce 2017 získala cenu Giuiseppe De Carliho za náboženské zpravodajství v kategorii mladých. Knihu vydalo nakladatelství Ancora v roce 2019.
