Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Odsouzeni k samotě, nebo vyvoleni k lásce?

Glosa o manželství

Církev a svět / Zdeněk A. Eminger / 10. února 2022

Odsouzeni k samotě, nebo vyvoleni k lásce?

Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com

Zaujal mě článek Petra Macka „Manželství pro všechny – tři klíčové otázky“. Dlouhodobě se z etického hlediska zabývám otázkou hodnoty lidských vztahů a Božích mandátů. Papež František, rozvíjející uvnitř církve i vně církevního společenství vizi církve jako „polní nemocnice“, nás nenechává na pochybách, že vztah lidí, žijících v církvi, k sobě navzájem a k druhým musí projít, a už prochází velkou proměnou.

Naděje proměny

Nemyslím si, že by nám k reflexi těchto a podobných otázek chyběl teologický fundament. Je to spíš otázka kulturního vývoje a věc procesuální, v níž posuzování a hodnocení i takových skutečností, jako je láska mezi osobami stejného pohlaví, podléhá míře naší otevřenosti, poznání a spirituální citlivosti. Jen těžko proto můžeme odsuzovat úsudky našich předků, které se týkaly různých vážných i tabuizovaných témat, na která se my, lidé r. 2022, díváme jinýma očima. Postupem času téměř zcela zmizelo dobyvačné pojetí misií, které chtěly obrátit celé národy a vykořenit kulturu, její znaky a tradici, které nebyly – tak jak si přáli evropští misionáři a teologové – dostatečně otevřeny vůči inkulturačním vlivům a jimž podle nich scházel ten „správný“ adventní dynamismus. Postupem času vzalo za své i tehdy ospravedlňované pohrdání mimoevropskými, a tedy „barbarskými“ národy a etniky. Dnes by snad nikoho nenapadlo uvažovat nad tím, máme-li toho, s nímž se setkáme a který nám není vnějškově moc podobný, považovat za člověka a s vážnou tváří dumat, jestli je možné jej vůbec křtít a zvěstovat mu Boží slovo. I to se dělo. Za své postupně vzaly i tradované vzorce mezilidských a partnerských vztahů, které se odehrávaly na bázi nadřazenosti a podřízenosti, v gesci moci jednoho nad druhým, v nerovném postavení ženy, v obecně přijatém vědomí, že různé formy nerovnosti Bůh nejen toleruje, ale dokonce si je přeje a spoluvytváří. Málokdo by dnes mohl veřejně obhajovat nadpřirozenou povahu sociální nerovnosti jako to, co je součástí Božího plánu. Bernhard Häring k tomu napsal: „Zároveň je tu značná slepota vůči jednomu z největších nebezpečí, kterým církev byla a je vystavována: ve spolku s bohatými se chudým vštěpuje spolu s vděčností za almužny i falešné vědomí, jako by Bůh nepoměr mezi chudými a bohatými chtěl, jako by šlo o to, odevzdaně přijmout panující „řád“...“

Stále se však v konzervativně orientované tradici bere za „přirozené“, že svobodný vztah lidí založený na lásce, kteří se skrze ni obrací k Bohu a skrze ni Boha oslavují, velebí a prosí, je dvojí. Vztah muže a ženy a vedle nich v mnoha ohledech a kvalitách nesrovnatelný vztah dvou žen či dvou mužů. Myslím si, že ve stavu současného poznání, nadto v zemích za bývalou železnou oponou, které řeší úplně jiné problémy než jejich vzdálení sousedé, není aktuálně a v blízké budoucnosti naděje, že bychom se na danou věc dívali, jak se pokusím, střízlivě a věcně.

Čím můžeme být pro druhé

Zkusme se na to podívat pozitivně. V Kristově učení a v tradici církve ve věci lidské spásy, a tedy Božího předzvědění, předurčení a vyvolení, je to Bůh, který tahá za delší konec provazu, či spíš za provaz sám. Je zcela v Boží kompetenci, koho Bůh povolal ke spáse a nadal milostmi, aby pro něj a v něm vytrval až do konce, a koho nechal, ať si svojí svobodou připraví sám svou budoucnost, bez Boha, bez lásky, bez naděje. Umazáni od hříchu, toho dědičného i všech dalších, jsme všichni. Někdo víc a někdo méně. Ze schopností a možností, které máme díky Bohu k dispozici, využijeme pro sebe i pro celek jen nepatrnou část. Nazřeno z ptačí perspektivy, musel by být Boží pohled na člověka, a tedy na celou gens humana, neveselý, kdyby... Kdyby ovšem Boží pohled neměl zcela jinou optiku a nedíval se na člověka a jeho cestu v dějinách úplně jinak, než jak to děláme my. Kdybychom totiž měli být souzeni podle toho, co jsme udělali a neudělali a jak vypadají naše vztahy, bylo by peklo pravděpodobně nacpané k prasknutí. V univerzálním řádu spásy má však Bůh jiný úmysl – zachránit pro sebe všechny a všechno bez ohledu na to, jestli člověk žije svůj život na jedničku nebo na vydřenou čtyřku s odřenýma ušima a po přímluvách známých.

Pestrost manželského svazku

Podívejme se na běžné církevní společenství. Není jiné než to sekulární, o kterém psával třeba Karel Poláček. Představme si obyčejnou dětskou hru na pravdu, v níž člověk před druhými dozná, nakolik kráčí v Božích stopách, uskutečňuje svůj jedinečný příběh a nakolik a čím je potřebný pro společenství bratří a sester a co pro toto společenství, v jehož středu je a působí sám Bůh, dělá. Nesoustřeďme se protentokrát na prokreační a společenský rozměr manželství, z nichž se stále asi padesát procent rozpadá, a děti jsou v lepším případě ponechány v dvojkolejnosti, ve dvojsvětí střídavé péče, a tedy řady (rozpadlých i nových) vztahů a všeho, co s nimi souvisí. Zkusme si odpovědět na otázku, v čem tkví přirozená a nadpřirozená hodnota manželského svazku muže a ženy a čím se svátostný svazek, ne hypoteticky, ale realiter liší od vztahů dvou lidí, kteří si svobodně vyznávají a dosvědčují svou lásku mimo manželství. Podnětem pro naše tázání nám mohou být křesťanská manželství, v nichž se nenarodilo dítě, a křesťanská manželství vdovců a vdov, kteří se po smrti svých partnerů rozhodli uzavřít nový sňatek. Ten nemá už svůj prokreační rozměr, i když mu byl kdysi otevřený. Nemá v tradičním slova smyslu ani rodinný rozměr (tak, jak se o něm hovoří v konzervativním prostředí). A má (například vzhledem k vysokému věku či různým disabilitám) i mnohem menší socio-ekonomický prospěch pro společnost, v níž takoví manželé žijí, třebaže se dnes ve světě mnozí lidé snaží pracovat do posledních chvil a zůstávat i profesně a ekonomicky aktivní. Na čem je postaven svátostný svazek těchto lidí? Co je podstatou takového spojení? Jaký je zdroj vnitřního života tohoto svazku? Jak takoví lidé rozumí komplementaritě mezi mužem a ženou, která bývá ve zjednodušeném pojetí chápána na sexuální úrovni jako dvě do sebe zapadající kostky stavebnice? A proč bychom neměli takový svazek nikdy pokládat za méněcenný, za svazek z nezbytí, za manželství útěku ze samoty či hmotné bídy?

Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com

Víme, že i katolická manželství trpí bolestmi vztahu, které znají i lidé mimo církev. Tajemství úspěšného nebo důvody polámaného manželství nebývají kolikrát jasné ani těm manželům, kteří se rozešli bez nenávisti. Naopak, ke cti řady lidí, kteří vydrželi žít v manželském svazku, patří i fakt, že se pokoušeli řešit problémy tohoto soužití a že čelili všem výzvám, pádům a dramatům, která jejich manželství a rodinu navštívila. Připomínám si pro mě zajímavý trojí výměr toho, na čem obvykle vztahy krachují, a pomíjím nyní ty překážky – od nevěr, nelásky a násilí –, přes které nelze podle mého mínění manželství přenést. 1. Děti (a přece formálně dospělí bez ohledu na věk) si berou děti. 2. Děti, které uzavřely manželství, mají děti. 3. Z různých důvodů a tlaků vstoupili do manželství lidé, kteří se neznali, brát se neměli, přičemž později jsou ve svých druhých vztazích šťastní. O tíze rozchodů a rozvodů (ponechme stranou definice církevního práva) nám příběhy Starého i Nového zákona říkají mnoho. Ne všechny, ale některé východní církve umožňují za přísného pokání rozvod manželů a nové, druhé manželství, neboť jsou si vědomy výše napsaného. Kdybychom si tedy měli odpovědět, jaký je smysl svátostného manželství tak, jak ho zná římskokatolická církev, jaký je tedy jeho vnitřní smysl a důvod? Jakou roli hraje svobodná a dobrovolná výměna manželského slibu před Bohem pro konkrétní církevní společenství? A jakou – a tady se dostáváme k jádru mého uvažování – hrají pro církev všechny ostatní, na lásce, svobodě a dobrovolnosti uzavřené (ipso facto vytvořené) vztahy?

Ne hetero-, ne homosexuální, ale celolidská orientace jako dar

Církev ani náboženství, vycházející ze semitského prostředí, nezná manželství osob stejného pohlaví. Řada papežů a teologů 20. století přispěla – ač se to někomu může zdát zvláštní – k prosvobodnělé debatě o tom, co to je manželství a co to je rodina. K čemu církev v posledních několika desetiletích došla, je pochopení a přijetí skutečnosti, že se někteří lidé (svatí a hříšní jako všichni ostatní) rodí z nezměnitelnou, trvalou a zřetelnou homosexuální dispozicí. Nic, nikdo a nikdy je nemůže přimět k tomu, aby tuto dispozici zavrhli a změnili. Na klasické sexuologické škále uvědomění své sexuální, lépe řečeno: celolidské identity, v níž sexualita tvoří důležitou část, to není ani sexualita a sex, ani fantazie snů, které má každý z nás a v nichž se odkrývá něco, čeho se bojíme a co námi otřásá. To, co zakládá naši celolidskou identitu, je trvalá a jasná schopnost se zamilovat buďto do člověka opačné, nebo stejné celolidsko-sexuální orientace, a tuto lásku rozvíjet, sytit, opatrovat, pro ni žít a z ní žít. Myslím, že nejde pouze o vliv křesťanské filosofie, vycházející z filosofie antické a z velkých židovských příběhů, když církev trvá na tom, že se partnerské vztahy odehrávají mezi jedním „já“ a jedním „ty“, které tvoří spojené nádoby „jednoho těla“ a jednoho společného osudu. Víme, že lidé, kteří po ovdovění znovu vstoupili do manželství (druhého, třetího i dalšího), sice jinak, ale přesto znovu uvěřili v lásku „já“ a „ty“, aniž by zavrhli předchozí vztah „já“ a „ty“, který oba manžele formoval pro svět i pro věčnost. Pro homosexuálně orientované lidi platí totéž. Tak jako u všech vztahů, které se nežijí z donucení a z nezbytí, a přece nejpodobněji těm pozdním manželstvím, v nichž je prokreační role minulostí a sexualita má jiný, duchovnější, jemnější smysl, je hnací energií takového vztahu nikoliv sex, ale láska. Pakliže církev neumí ve svém čtení Písma a Božích stop posvětit ve svátostném manželství lidi stejného pohlaví – a je to samozřejmě její právo –, co pro ni takový vztah postavený na lásce, k němuž samozřejmě patří i tělesná intimita, dnes znamená?

Dřívější doporučení, aby na sebe homosexuálové vzali celoživotní celibát, anebo se vydali na dráhu duchovenské služby, je ideál vyjádřený z nezbytí. Naslouchá-li člověk Bohu a hlasu svědomí, jen těžko se může, poznal-li lásku, odsoudit k doživotní samotě a vzpomínkám, a zároveň lásku druhého člověka neopětovat a i jeho odsoudit k samotě. Pastoračně útěšné texty a promluvy papeže Františka dávají takovým lidem naději, že to není nezbytné a že k tomu už zakrátko nikdo nikoho nebude vyzývat. A tak tedy, v oné pomyslné hře na pravdu, řekněme si, co můžeme na pozadí a z kvality svých vztahů nabídnout společenství, v němž žijeme? Podívejme se na to kladně: co každý z nás má, co může dát a skrze co dané společenství prospívá a roste?

Manželství s dětmi přináší naději (ne jistotu) na přetrvání rodu a víru v to, že děti mimo jiné ve svém životě vykonají to, na co jsme si my netroufli. Manželství bez dětí může být vztahem otevřeným pro cizí děti, které v něm mohou nalézt lásku, něhu a odpočinutí. Manželství lidí vysokého věku může nabídnout, je-li vydařené, vztah protkaný životními zkušenostmi, které se nedají nahradit žádnou četbou ani přednáškami. Vztah nesezdaných lidí, kteří jsou namířeni k manželství, je nadto, čím je silný, obrazem rostoucí lásky, která o manželství přemýšlí také na pozadí toho, jak různá manželství v jejím okolí vypadají. Vztah nesezdaných lidí křesťanské víry, kteří v manželství „nevěří“, je pozoruhodný tím, že nám nastavuje zrcadlo, které nemusí ukazovat hezký obraz. Lidé žijící single jsou vedle své vnitřní a společenské hodnoty také odrazem toho, jak těžké mohou vztahy být a jak ty vztahy, které se rozpadly, dokážou člověka zasáhnout v hloubce jeho bytí. A nakonec lidé homosexuální orientace, kteří spolu žijí, vytvářejí láskyplné společenství a fungující rodinu bez vlastních dětí, ukazují, jak velká láska dokáže být a jak relativní jsou skutečnosti sexuálního života a pudů, které se ve společnosti a církvi obvykle buď hodně podceňují, nebo naopak zbytečně přeceňují.