Seznamka
Růžena Kavková
Autor: www.dltm.cz / Dominik Faustus, Martin Davídek
Zažít skutečnou solidaritu je něco úžasného, říká dlouholetá ředitelka litoměřické diecézní charity Růžena Kavková. Rozhovor o poslání charity, chudobě a spolupráci duchovních a laiků.
Od letošního léta jste v důchodu. Koncem června se s vámi rozloučila charita i diecéze bohoslužbou za účasti biskupů, kolegů z charity a také partnerů a přátel ze zahraničí. Co vám z těch okamžiků loučení utkvělo v paměti?
Hledala jsem způsob, jakým poděkovat mnoha dlouholetým spolupracovníkům za to, že mi celé ty roky pomáhali, včetně těch, kteří odcházeli se mnou, a také přátelům ze zahraničí, jejichž podpora byla pro charitu klíčová. Nešlo mi o poděkování mně, a tak jsem to i plánovala. Musím však říct, že to, jak program po mši svaté kolegové pojali, mne dojalo. Opět jsem si uvědomila, že jsem v charitě víc dostala, než dala. Byly to úžasné roky, nasycené solidaritou v mezilidské i v mezinárodní rovině.
Jen bylo trochu překvapivé, že pan biskup Baxant kázal o nenávisti. Čekala bych, že se kázání ujme prezident Charity ČR pan biskup Posád. Však jsem také panu biskupovi napsala email, že na mši byli přítomní pracovníci charity, jejichž motivací k práci v Charitě není nenávist, ale láska.
Přes třicet let jste pracovala pro litoměřickou Diecézní charitu. Jak vzpomínáte na začátky charity v Litoměřicích?
Po revoluci jsem přemýšlela, zda není čas změnit práci. Pracovala jsem v cestovním ruchu už dvacet let, a i když jsem tu práci milovala, přece jen už to byla dlouhá doba. A jednou přišel pan biskup Koukl a nabídl mi, zda bych nechtěla pracovat na biskupství. Pan biskup k nám totiž chodíval pro jízdenky, jezdíval často do Erfurtu za panem biskupem Aufderbeckem.
Nejdřív jsem měla pracovat přímo na biskupství, ale pak bylo potřeba založit charitu. Myslela jsem si, že jdu mezi anděly, realita ovšem byla pestřejší. Ta doba byla plná nadšení a velkých plánů.
Charita byla ovšem úplně jiná práce než cestovní ruch?
Ano, tehdy ovšem o sociální práci u nás málokdo něco věděl, všechno jsme se učili od začátku. Nebyli sociální pracovníci, nebyly takové obory na školách… Začínali jsme tak, že nám z Německa dovezli ošacení a my jsme po celé diecézi zakládali takzvané šatníky – pro sociálně potřebné. A postupně se nabalovaly další služby.
Učili jsme se díky solidaritě zahraničních partnerů, díky jejich finanční podpoře jsme mohli vybudovat nejzákladnější struktury diecézní charity a u nich jsme také na stážích získávali první zkušenosti a inspiraci. (Od biskupství jsme finance nemohli očekávat a ani jsme je nedostali.)
První službou, na kterou jsme se pak zaměřili, byla domácí péče. Bylo to v návaznosti na experimentální model ministerstva zdravotnictví, tehdy ještě ani nefungovaly zdravotní pojišťovny, jak je známe dnes. Vznikla tehdy čtyři střediska, která fungují dodnes. V současnosti fungují na úplně jiné úrovni, tehdy jsme to doháněli empatií, nadšením, srdcem. Lidé byli plní chuti něco dělat jinak a líp.
Na jaké aktivity se postupně charita zaměřila, jak se vyprofilovala?
Každá diecéze má svá specifika, u nás máme hodně vyloučených lokalit ve Šluknově, v Mostě, v Ústí nad Labem, v Lovosicích. Začali jsme se věnovat lidem na ulici, především dětem. Vybudovali jsme azylové domy. Vůbec první vznikl, díky řeholním sestrám, v Jiřetíně pod Jedlovou. Dnes provozuje Domov sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou Diecézní charita, žije v něm asi dvacet maminek a přibližně čtyřicet dětí. Je třeba doplnit, že maminky jsou na hranici svéprávnosti a snahou personálu je, aby i tak mohly být spolu se svými dětmi. Když se podaří je vhodně doprovázet, dítě nakonec pomáhá mamince a mohou získat samostatné bydlení.
Posléze jsme otevřeli také nízkoprahová zařízení, zaměřená na volný čas dětí, ale i na přípravu do školy. Pracuje se s jejich rodinami.
Víte, za ty roky se podařilo rozvinout tolik aktivit, že už je těžké vybavit si, co bylo dřív a jak se jednotlivé služby a projekty rozvíjely. V prvních měsících jsme byly dvě, v současné době má diecézní charita v Litoměřicích osm set zaměstnanců a minimálně stejně tolik dobrovolných spolupracovníků.
To jsou úctyhodná čísla.
Ano, ale charita je dílem všech, ne několika jednotlivců. Díky nim se podařilo vytvořit týmy, které udržují v jednotlivých službách ten charitní rozměr.
Ze začátku nebylo jasné, zda půjdeme francouzskou, nebo německou cestou. Tedy zda bude charita spíš dobrovolnickou nízkonákladovou organizací, nebo se po vzoru Německa a Rakouska budeme snažit zapojit do sítě sociální práce se všemi standardy, ale také s možností žádat o podporu ze strany státu. A my jsme se rozhodli pro profesionalizaci.
A přesto – říkáte – si pracovníci udrželi charitního ducha?
Ano, myslím tím empatii, pozornost k lidem, srdce. Může to znít tak trochu čítankově, ale je to tak, mockrát mi volali lidé s žádostmi, abychom jako charita převzali určitou službu, protože cítili, že charita má jiný přístup než jen odborně naplnit úkol, píchnout injekci a tečka.
Kolikrát to někdo ani neuměl pojmenovat, ale bylo zřejmé, že lidé si váží profesionality a lidského přístupu našich pracovníků. Pokud bychom toto nedokázali naplňovat, je otázka, zda by takovou službu měla charita poskytovat.
Už jste se zmínila o spolupráci se zahraničím, do jaké míry to pro vás bylo důležité?
Kontakty, podpora, solidarita, která se projevovala v ochotě spolupracovat, konzultovat a pomáhat nám v nejrůznějších situacích, to všechno pro nás bylo zásadně důležité. Nevím, jak bychom si bez spolupráce se sousedícími německými a i s rakouskými diecézemi poradili. Sama jsem byla na mnoha školeních v Německu, v německých charitách, dva semestry jsem mohla studovat sociální práci v Linci.
Doufám, že vzájemná spolupráce bude trvat i nadále, nejde jen o peníze, ale i o určitou morální podporu. Vděčně vzpomínám na to, jak nás podporovali a povzbuzovali přátelé z Renovabis, Ackermann-Gemeinde, drážďanské charity. Cítili jsme, že nám fandí. Věřte, že byly doby, kdy to bylo těžké, a na ně jsme se mohli spolehnout. Vděčně vzpomínám na Antona Otteho, Franze Olberta a další… Upřímně řečeno, každý občas potřebujeme povzbudit a ze strany našeho biskupství se nám povzbuzení nedostávalo.
Katedrála sv. Štěpána se zvonicí na Dómském pahorku v Litoměřicích. Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Karelj / Creative Commons
Zvláště v prvopočátcích jsme byli ve složité situaci, charitu nikdo „nebral“, nebo nám říkali: jste charita, můžete pomáhat zadarmo, zažili jsme i předsudky „jo, vy jste ta církev…“ Otevřít první domov pro seniory v Libošovicích u Sobotky se nám podařilo jen díky neuvěřitelné houževnatosti kolegyň a kolegů.
Mluvíte o spolupráci – byly i případy, kdy jste solidárně pomohli německé straně?
Samozřejmě, třeba během loňských povodní v Německu jsme kolegům zapůjčili dvě stě charitních vysoušečů. Solidarita je něco úžasného.
Byly pro vás partnerské instituce v zahraničí i inspirací, na jaké projekty se zaměřit?
Určitě, jezdili jsme si pro inspiraci do jejich zařízení, máme se co učit např. v oblasti péče o postižené seniory, péče o lidi s demencí. V červnu jsme navštívili taková zařízení provozovaná drážďanskou charitou, pro kolegy a kolegyně je cenné vidět, jak k péči přistupují jinde, na co kladou důraz. Zaujalo nás, že dokážou zajišťovat péči ve volnější atmosféře, než je tomu u nás. Zajímavé pro nás byly i pilotní projekty, zaměřené na to, aby si klienti po nějakém čase uměli spolu s rodinnými příslušníky pomoci sami, a to třeba i drogově závislí!
Také jsme se pouštěli do společných projektů například v rámci Euroregionu. Investiční projekty bychom nemohli uskutečňovat bez evropských prostředků. Vlastně většinu pilotních projektů nebo prostě nestandardních aktivit bychom bez evropských fondů nemohli dělat.
Teď třeba běží tříletý pilotní projekt asistovaných kontaktů mezi dětmi a jejich rodiči během rozvodu. Cílem projektu je, aby přítomnost našeho pracovníka minimalizovala negativní dopady na děti, které se jinak velmi často stávají rukojmími jednoho nebo rovnou obou rodičů v jejich vzájemných sporech.
Běžné financování z rozpočtu kraje či zdravotních pojišťoven sotva pokryjí běžný provoz. V mnoha případech se státní úředníci domnívají, že všechno dělají nejlépe, ale stát není schopen vytvořit potřebné kapacity, ani by je nedokázal sám ufinancovat. Projevuje se to zřetelně v tom, že sociální péče, kterou financuje kraj, není rozdělovaná „na hlavu“, ale nejprve směřuje k organizacím, jež jsou zřízeny krajem, a pak teprve k ostatním…
Do jaké míry ovlivnilo činnost charity, že diecéze leží z velké části na území Sudet, dodnes obývaných lidmi vykořeněnými, kde není pospolitost ani solidarita běžná?
Je to jiné než na Moravě, to určitě. Ale nemám ráda takové ty nářky „tady je kamenolom Páně“, „svatý Štěpán, symbol diecéze…“ Všude se najdou lidé s otevřeným srdcem, ale je třeba k nim přistupovat jinak. Křesťanství, charita, to jsou pro ně neznámé pojmy.
Na druhé straně mnozí věřící včetně farářů nás také nevnímají jako součást církve. Byly chvíle, kdy jsme byli rádi, že nám neházeli klacky pod nohy a nechali Charitu pracovat.
Přestože vás právě biskupství zřídilo?
Je to paradox, viďte? Když se ohlížím za těmi roky v charitě, musím říct, že asi nejtěžší byla komunikace s vedením diecéze.
Bylo vám to líto?
Samozřejmě. Cítím se být součástí církve. Vím, že zřizovatel neměl a nemá peněz nazbyt, vlastně ani po restitucích si na nás nevzpomněli, ale kdyby nás aspoň vedení diecéze občas podpořilo morálně, kdyby nás povzbudili v tom, že to, co děláme, je dobré, že to má smysl. Asi jen pan biskup Posád projevil o charitu, o sociální práce zájem.
Například každoročně bývalo zvykem, že jedna nedělní kostelní sbírka byla věnována charitě, bývalo to vždycky v září okolo svátku sv. Václava, a loni ji pan biskup zrušil, že toho mají faráři hodně. Zrovna během covidu se ukázalo, jak jsou naše služby, zdravotní i sociální, potřeba. Říkala jsem panu biskupovi, že nejde ani o výtěžek té sbírky. V naší diecézi to bývalo asi 150 tisíc korun. Jde však o signál, že patříme k církvi, že patříme k sobě.
A co Tříkrálová sbírka?
Tu organizují v naší diecézi především charity. Pan biskup koledníkům požehná, ale většina práce leží na bedrech charit. Zapojují se skauti, někdy starostové nebo školy, koledují třeba na pomoc spolužákovi, který je na vozíku. Nicméně farnosti se angažují zřídka, díky za těch deset, které se zapojují. Třeba pater Vilém z Liběšic u Žatce dělá hodně.
Čím si ten, řekněme, malý zájem vysvětlujete?
Myslím, že to pramení z nepochopení, z reality, že laici nejsou bráni v církvi jako partneři, kteří mají co říct.
Zažila jsem i určitou řevnivost ze strany farářů: charitě pořád někdo něco dává, ale farnosti nedá nikdo nic. Možná je ve hře i žárlivost, charitě se podařilo – prostřednictvím služby lidem – změnit pohled okolí. Na faráře a na církev se ale v pohraničí lidé stále dívají s nepochopením.
Dalším důvodem bylo, že mnozí duchovní soudí, že sociální práci by měl dělat stát.
A není na tom něco pravdy, že charita dělá to, co by měl dělat stát?
Ano, to je do jisté míry pravda. Jenomže: dělá stát všechno, co by dělat měl? Angažuje se stát ve vyloučených lokalitách? Tam nikdo nejde. Pak někdo zavolá o pomoc do charity a charita neřekne ne. Máme mezery v sociálním systému a asi je vždycky mít budeme, a charita se snaží na tyto mezery poukazovat a konkrétně pomáhat.
Stát se třeba silně angažuje v domovech pro seniory, tam jdou velké peníze. Zatímco nízkoprahová zařízení nebo poradenství, které je zásadní ve vyloučených lokalitách, stát moc nepodporuje, ani finančně, ani svými organizacemi.
Zmínila jste se o náročné komunikaci s vedením diecéze, bylo někdy náročné i vedení lidí – zaměstnanců charity? Na rozdíl od běžných firem víc spoléháte na osobní motivaci zaměstnanců, na jejich seberealizaci, o to těžší ale musí být takové lidi a týmy řídit a vyžadovat dodržování pravidel.
Ilustrační foto
Autor: Trikralovasbirka.cz
Nemyslete si, i charitní pracovníci musejí z něčeho žít a mají radost, když se jim přidá. Důležité je, aby věděli, co se od nich očekává, že třeba klademe důraz na empatii a aby měli prostor pro individuální přístup. Také u nás klademe větší důraz na vzdělávání, supervize, různé stáže a podobně.
Stává se, že k nám přicházejí zdravotní sestry, které se v nemocnici nesetkaly s pochopením pro svůj přístup k pacientům. Stává se, že naopak někdo odejde od nás, a někteří se zase po čase vrátí. Tak to v životě chodí a respektuji to. Lidé se v práci musí cítit dobře. Musí cítit, že mají svobodu, že mohou přijít s novými nápady.
Víte, lidé, kteří v sobě nemají chuť sloužit, v charitě dlouho nevydrží.
Bylo pro vás jako ředitelku náročné naučit se dávat na jedné straně lidem svobodu a na druhé vyžadovat dodržování pravidel organizace? Důvěřovat lidem, že svoji práci zvládnou, a na druhé straně hlídat napjatý rozpočet?
To se člověk učí pořád. A je to náročné. Někdy je potřeba prosazovat řád, ošklivě řečeno dělat policajta. Člověk se musí smířit s tím, že šéf je v mnoha záležitostech nakonec sám. Na druhou stranu je dobře, když lidem naslouchá, když jim vyjde vstříc, když to jde, aby se v práci cítili dobře.
Měla jste vy sama někdy chuť odejít z charity, pustit se do jiné práce?
Člověka to napadne, to ano, ale vážně jsem o tom neuvažovala. Baví mne práce s lidmi. Kontakty s druhými lidmi člověka obohacují. Člověk se od druhých neustále učí. V tomto ohledu byla práce v charitě pestrá, plná nových možností.
Od letošního léta jste v důchodu, přemýšlela jste někdy o tom, co byste udělala jinak?
Víte, udělala jsem nebo jsme udělali spoustu chyb. Řešili jsme věci tak, jak přicházely, a dost často nám prostě chyběly zkušenosti.
Nicméně jak o tom přemýšlím, napadá mne jedna věc: dřív bych přestěhovala sídlo z dómského pahorku z prostor biskupství. Pořád jsme si mysleli, že tam patříme, ale jak se zvyšovalo nájemné, bylo to čím dál problematičtější. Nakonec jsme si koupili od města takovou ruinu a opravili si ji. S dnešními zkušenostmi bych se ke stěhování odhodlala dřív.
Po těch desítkách let v sociální práci máte dobrý vhled do toho, kdo patří k chudým lidem. Kteří lidé jsou dnes nejvíce ohrožení chudobou?
Chudoba, jakou jsme znali dřív, tedy lidi, žijící ve vyloučených lokalitách, lidé s násobnými exekucemi, dnes zastiňují problémy mnohem většího počtu lidí, kteří žijí v chaosu, kteří si nevědí rady se svými životy. Rozpadly se jim vztahy a nedokážou navázat jiné plnohodnotné vztahy. Jsou nešťastní, nespokojení, rozervaní. Turbulence ve vztazích se samozřejmě promítají do jejich finanční situace.
V průměru se po materiální stránce máme velmi dobře, a přece jsou lidé nespokojení, plni obav a nejistoty. Nedokáží se zorientovat ve společenském dění, a to je problém. Bída dnešní doby tkví v tom, že lidé nenacházejí oporu v tom druhém.
Zvláštní, když jsme byli v romských osadách na východním Slovensku nebo v Africe, lidé tam žijí v mnohem chudších podmínkách, ale smích jim nechybí. Možná je to takové české specifikum: všechno je špatně.
Může v tom česká církev dělat víc? Může jim nějak pomoci?
Určitě. Je zřejmé, že lidé hledají nějaké opěrné body, hodnoty. Mluvíme-li ale o římskokatolické církvi, tak ta se lidem mimo ten stálý okruh věnuje minimálně.
Nevím, zda se může přiblížit těmto hledajícím, zda je dokáže doprovázet v jejich problémech. Nejde o ošacení, to jim poskytne charita, ale o jejich existenciální otázky… Tady by církev mohla mít velké pole působnosti, ale restituce nám přinesly tolik starostí, že služba lidem na okraji jde stranou. Jsem přesvědčena, že je hodně lidí, kteří by nějaký takový prostor setkání, kde by jim někdo dodal naději, ocenili.
Kolik je kolem nás lidí, kteří si sáhli na život? Kteří si musejí brát prášky, aby vůbec život nějak zvládali? Kolik z nich, by potřebovalo zažít blízkost někoho, kdo jim pomůže věřit, že život má smysl?
Znám kněze v naší diecézi, kteří slouží do roztrhání těla, nechci paušalizovat ani jen kritizovat, ale v tomto směru bychom měli dělat víc.
Nalézt vhodný způsob kontaktu s těmito hledajícími asi nebude úplně snadné…
To určitě ne, také o tom často přemýšlím. Asi to nepůjde jinak, než mít tyto lidi na zřeteli a hledat k nim cesty společně s laiky, kteří se mezi nimi spíš pohybují.
Kolikrát vidím, že i ve farnostech, kde fungují charity, o nich farníci nevědí. Jak je to možné? Farnost vede pan farář, charitu většinou nějaký laik. Jsou to dva světy vedle sebe. Je nás málo, a stejně nejsme schopni se spojit. Jak už jsem zmínila, někdy mám pocit, že duchovní neberou laiky jako sobě rovné, nevtahují je do rozhodování, nepočítají se vzájemnou spoluprací. U nás to někdy vypadá, jako by laici byli nesvéprávní. Kněží řeší opravy kostela, peníze, všechno.
Třeba se to změní, příprava na synodu o spolupráci v rámci církve by tomu mohla napomoci.
Vydáno ve spolupráci s revue České křesťanské akademie Universum.
Růžena Kavková se narodila 11. února 1953 nedaleko Litoměřic do sudetoněmecké rodiny. Vystudovala gymnázium v Lovosicích a jazykovou školu v Liberci. Dvacet let pak pracovala v cestovním ruchu. V roce 1992 nastoupila jako jedna z prvních do nově vznikající diecézní Charity v Litoměřicích, kde působila až do 30. června 2022 na pozici ředitelky.
V roce 2011 z rukou arcibiskupa Jana Graubnera, delegáta České biskupské konference pro charitu, převzala „děkovné vyznamenání“ – pamětní medaili vydanou k 800. výročí narození sv. Anežky České a v roce 2013 obdržela ve Fuldě (Německo) cenu Aloise Klara za přínos v sociální oblasti. U příležitosti odchodu do důchodu obdržela od německé Charity Čestný zlatý odznak za dlouholetou práci – nejvyšší německé charitní vyznamenání.
