Dnes si lidé kněží neváží

Pavla Holíková
Autor: archiv autorky

Tento povzdech je tu a tam slyšet z kazatelen. I já jsem ho slyšela. V mém bezprostředním okolí naštěstí není tak častý. Nevím, zda proto, že já si kněží vážím a oni to vnímají, nebo proto, že si jich nevážím a oni hrdinně mlčí. Žiju totiž ve městě, kde podobné výroky nemají u publika šanci na úspěch. Jsou však lidé, kteří se o nich zmiňují, nebo to tvrzení dokonce opakují. Zjevně jsou tedy mezi námi kněží, kterým se vážnosti nedostává.

Ve venkovských farnostech tyto stesky dojdou sluchu a souhlasu aspoň některých. (Těch, kteří si kněží váží a rádi se povznesou nad ty, jimž je tato úcta cizí.) Krom toho je na kazatelně spousta možností vyslovit se v daném duchu nepřímo. Svět se mění stále k horšímu a mnoho věcí už není, jak bývalo. Na bohoslužby chodí stále méně lidí, ubývá křtů a svateb v kostele, nedaří se nám předávat víru mladým, lidé o ni nemají zájem, chtějí si uspořádat život bez Boha, popř. bez církve, jsou příliš zaměření na vlastní dobro, nechtějí se omezovat v sexuální oblasti, rozmáhá se škodlivý individualismus atd. Když se toto všechno sečte, vychází poměrně jednoduchá rovnice: lidé si kněží neváží, protože už je nepotřebují. Kdykoliv z kázání vyplývá rozdělení světa na “my” a “oni”, je také zřejmé, že “my” si kněží vážíme a “oni” ne. Pamatuji si poměrně nedávný povzdech upozorňující na fakt, že podle nějakých průzkumů se povolání kněze propadlo na třetí místo od konce ještě před poslance a uklízečku. 

Nostalgii po dobách dávno minulých, v nichž se kněžské povolání těšilo obecné vážnosti, není třeba brát vážně. Ty doby jsou pryč a my je nechceme vracet. Nemůžeme čekat, že naše čtyř- až osmiprocentní menšina navštěvující pravidelně bohoslužby bude požívat obecné vážnosti, tím méně její představitelé. A to ani v případě, že bychom odhlédli od jakýchkoliv skandálů, které naši menšinu diskreditují. Adepti kněžství vstupující do semináře mají být už na samém začátku připraveni na to, že společnost jejich povolání nebude brát vážně. Že budou vnímáni spíš jako podivíni. A že to pro ně nebude vyznamenání ve smyslu mučednictví pro víru, nýbrž syrová realita. Pokud jim snad seminární formace nabízí opačný pohled ve světle víry, musí jim už jen pro službu pravdě nabídnout i pohled sekulární společnosti. 

Kandidáti kněžství by měli být také připraveni na to, že byť budou žít v určité společenské bublině, která je v jejich kněžské výjimečnosti může podporovat, tato výjimečnost je čistě spekulativní a nejspíš jim přinese jenom nevýhody. Oddané vzhlížení některých farníků k panu faráři jako k duchovnímu majáku a poskytovateli svátostného dobra není odměnou za oběť celibátu, kterou kněz musí povinně přinést, spíš celibátním prokletím. 

Domnívám se, že věřící, kterým na společenství víry záleží a kteří ještě nerezignovali na jeho institucionální podobu, úctu ke kněžím nepomíjejí, naopak je u nich velmi vysoká. Liší se ovšem její důvody a projevy. Věřící si kněží váží, ale kladou na ně nové nároky. Od těchto nároků se odvíjí i způsob, jak úctu vyjadřují.

Klerikalismus je dnes hojně skloňované slovo. Většinou se používá v souvislosti se zneužíváním kněžské moci; s paternalismem, nadřazeností, autoritářstvím. Ale klerikalismus je pociťován i tam, kde o záměrné zneužívání moci nejde, kde se ho nositelé úřadu snaží vědomě eliminovat, kde kněží upřímně a bezelstně jen konají službu, k níž ovšem nejsou náležitě vybaveni. Novokněží znají ze semináře předpisy církevního práva, znají do nejmenších detailů liturgická pravidla, mají nějakou představu o tom, jak funguje ideální farnost a ideální rodina, ale zatím se nesetkali s širokým spektrem jednotlivců a reálných rodin s výjimkou své původní vlastní. Jeden kněz se mi svěřil: „Když jsem přišel, myslel jsem si, že pocházím z úplně normální katolické rodiny. Po třech letech vidím, že moje původní rodina je naprostá výjimka.“ 

Spirituální zneužívání, kterého se kněží dopouštějí nebo které se jimi děje (ve smyslu, že se ho dopouštějí bezděčně), je často podporované dlouholetou tradicí, jak církev k určitým tématům po staletí přistupovala, a způsobem, který je pro ni pohodlný. Doby, kdy autoritu pana faráře nikdo nezpochybňoval, jsou sice dávno pryč a takovou autoritu už si nikdo nenárokuje, ale poučky odvozené z nesprávného výkladu Písma při nedostatečném rozlišování slyšíme dodnes v takřka nezměněné podobě. Rozlišování je zkrátka složité a pro správnou aplikaci některých norem církevního práva extrémně náročné. 

Některé z těchto přístupů nedávno formulovala Zuzana Matisovská slovy „trpitelská interpretace náboženského konceptu oběti, dlouhodobá formace upevňující přesvědčení, že jde o konání Boží vůle, neschopnost samostatného teologického myšlení, důvěra v autoritu a sociální tlak“. Nekriticky zděděné vzorce v posuzování obtížných situací, které kněží znají jen zprostředkovaně, a opakovaná důvěra k mechanismům, které v pluralitní společnosti už nefungují, připravují dnešní služebníky o vážnost, aniž by vědomě usilovali o duchovně mocenskou pozici. Dovedu si představit, že identifikovat nezdravé proudy v pastoraci se některým lidem podaří až poté, co od církve poodstoupí nebo se jí dokonce vzdálí. 

Věrnost zásadám učitelského úřadu církve při absenci rozlišování působí nevratné škody u věřících, kteří nejsou s to neschopnost konkrétního nositele úřadu rozpoznat, a vede ke ztrátě jeho vážnosti u těch, kteří tuto schopnost mají. Sem patří např. poučení „slíbili jste si, že spolu budete snášet dobré i zlé“ v případě, kdy zlé přichází zevnitř, nikoliv zvenčí. Skutečnost, že nikdo nejsme bez viny, se často používá jako argument na nesprávném místě. Poučka „nikdy není vina jen na jedné straně“ zní tak objektivně, spravedlivě a rozumně, že málokdo má zábrany toto klišé použít. Ve svém důsledku vede k obvinění, že někdo nebyl ochotný unést propastný nepoměr mezi vinou jedné a druhé strany, ať už ty strany tvoří kdokoliv. V extrémním případě sexuální predátor a jeho oběť. 

Nadužívaný trpitelský koncept oběti zastiňuje v hlásání dobrou zprávu. Jsme natolik zvyklí slyšet z kazatelen slova o vykupitelském utrpení, až nám uniká, že toto utrpení není cílem, nýbrž produktem nepřijetí vtěleného Slova. Kristus nepřišel proto, aby za nás zaplatil nejvyšší daň a usmířil Otcův hněv (jak to metaforicky zpíváme v kancionále). Bůh není krvežíznivý Otec prahnoucí po pomstě. Kristus nám přinesl smíření už tím, že se jako bezmocné dítě do našeho světa narodil. Jeho přítomnost ve světě, jeho vtělení je dar, který nám láskyplný Otec daroval. To, že my jsme velikost tohoto daru nepoznali, že Ježíšova dokonalost narazila na realitu lidského hříchu tak tvrdě, že z toho byla ta nejhorší myslitelná smrt, to nebyl Boží záměr, ale výsledek naší fixace na vlastní “pravdu” a “spravedlnost”. Snad v žádném období v roce nezní v biblických lekcích tolik slov o naději jako v postní době. Kazatelé, kteří se posléze koncentrují na nevyhnutelné utrpení, tuto naději spolehlivě pohřbí. Místo povzbuzení, že každé trápení jednou skončí, jsme u nás doslova slyšeli “těšíme se na společenství s Bohem, ale bez utrpení to nejde!” Převrácený koncept, evangelium naruby. Jeho falešná interpretace při aktuálních těžkostech konkrétních lidí obírá křesťanství a jeho kněze o věrohodnost. 

Církev si nárokuje moc odpouštět hříchy. Mohl by vzniknout dojem, že s kněžským svěcením přijde i schopnost s touto mocí pracovat. Někteří kněží vycházejí ze semináře přímo s touhou sloužit po vzoru svatého faráře arského, přitom ale nedovedou o mnoho víc, než věnovat penitentům ve zpovědnici nezištně svůj čas. Schopnost je třeba rozvíjet a pracovat na ní. Bohužel na to někdy nestačí ani lidé, kteří by s ohledem na svůj věk už měli oplývat jistou zralostí. 

Církev umí nabízet odpuštění. Méně už se jí daří k němu vést s vědomím, že odpuštění není akt, nýbrž proces. A prozatím stále nedovede pracovat s lidmi, kteří unikli z toxických vztahů. Dlouhodobě narůstá deficit, který institucionálně nenarovnala ani Františkova exhortace Amoris laetitia. Skutečnými plátci tohoto dluhu jsou duchovní průvodci a průvodkyně, kteří věnují námahu a péči důkladnému vzdělávání a rozlišování; kteří v bezradnosti místo poskytování instantních rad raději mlčí (a jejich mlčení je léčivé). Kněží, kteří se nebojí zpětné vazby a supervize, s jejímž využitím institucionální církev tolik šetří. Teologové a teoložky, kteří se poctivě věnují aktuálním palčivým tématům. Ti všichni se o svou vážnost nemusejí bát.

Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče