Osvoboďte papeže

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Snad jedině výkon prezidentské nebo královské funkce v období velké společenské krize nebo války je podobný nasazení, které se očekávalo a očekává od papeže 20. a 21. století. Objem služby, chcete-li práce, a vložené energie a času je nesouměřitelný s tím, co známe z běžného sekulárního, církevního a teologického prostředí.

Jenom papežův projev z pravidelné středeční generální audience, která trvá od začátku do konce zhruba hodinu, mívá kolem 2000 a 2500 slov. Nedělní Angelus, jenž má zhruba dvacet minut, to je dalších 1000 slov. Nepočítáme-li papežovy encykliky, exhortace a jiné plánované projevy, rozhovory a texty, pronese za jeden týden dejme tomu 10 000 slov, z nichž většina by měla pod zorným úhlem času přetrvat a obstát. Od prvních okamžiků svého pontifikátu navštívil více než 50 zemí světa. Každoročně absolvuje rovněž zhruba dvě až pět pastoračních cest po Itálii. Počet státníků a vysoce postavených lidí z mnoha oborů lidského konání, kteří papeže ročně navštíví, jde do stovek. Množství lidí, které fyzicky vidí při svých projevech, cestách a bohoslužbách, jde do miliónů. Nejen jeho sekretariátem, ale přímo jeho rukama projde nepočítaně stran různých textů, jmenovacích listin a běžné či mimořádné papežské agendy. Papež patří mezi ty, kteří pracují sedm dní v týdnu. Musí se vypořádat s předvídanými i náhlými situacemi, na které jej nikdo nepřipraví. Doma, mezi částí členů kurie a biskupy, musí čelit neustálé ofenzivě, a přesto musí při svých vystoupeních vypadat odpočatě a pozitivně, i kdyby si možná někde raději lehl nebo někoho poslal k šípku. Skoro cokoliv, co se v církvi stalo a děje špatného, má, jak říkají děti, na bábovce zrovna on.

Ani papežové před-televizního věku, Pius XII. a jeho předchůdci, nepatřili k těm, kteří by toho zrovna hodně naodpočívali. Ve všech domácích a globálních krizích je to právě papež, k němuž se upínají naděje celého světa a kterého – jako Kristova vikáře – prostí lidé i státníci žádají o zprostředkování Boží milosti a o pomoc. Papežové věku, který lze označit jako „epochu online“, to mají ještě komplikovanější. Jsou v hledáčku pozornosti a kamer nejméně dvanáct hodin denně. Lidi zajímá, jak na tom papež je, jak vypadá, co jedl, kam se chystá, s kým se potkal, kdo se na něj zlobí a proč ze svého rukávu, když sedí při mši před Svatopetrskou bazilikou, neodežene mouchu, která diváky u televizních obrazovek a počítačů dohání k šílenství.

Mnohokrát jsem si spolu s těmi, které mám rád a kteří toho v srdci církve pro její blaho hodně udělali, položil otázku, co by se stalo, kdyby se třeba nový pontifik stáhl víc do ústraní a nechal část své agendy komunikovat svými kolegy a přáteli, muži a ženami, kleriky a laiky. Zdá se mi, že ve světě, který už svým způsobem nespí ani nezhasíná a kde je „normální“, že sebezbytečnější činnost vyplňuje většinu času lidského života, by takové poodstoupení bylo ku prospěchu věci a k blahu samotného papeže i nás, členů Božího lidu. 

Nemálo lidí si totiž z papeže udělalo jakéhosi posvátného mužíka, který musí být neustále na očích jako nějaký mytický hrdina nebo talisman, protože kdyby se náhodou chtěl pár hodin procházet a modlit někde v Ostii nebo Frascati, mohlo by se zdát, že zbytečně lenoší a zabírá místo jinému kandidátovi, který by to po něm docela rád vzal do teplých. 

Sleduji pontifikát papeže Františka v drobnohledu a všímám si také toho, jak se zachází s jeho texty, promluvami a úvahami. Samozřejmě chápu, že vidět ho tváří v tvář anebo aspoň v televizi, je občerstvující a krásné. Když jsem se mu před lety díval do tváře a tiskl ruku, přiznám se, že i když ještě tehdy dobře chodil, přál jsem mu, aby ho toho koloběhu zdánlivě nutných povinností někdo zbavil. Potěšilo mě proto, že v posledních letech a zvláště měsících vykonává velké obřady, jinak náležející papeži, kardinál Giovanni Battista Re, děkan kardinálského sboru, který vedle i zádušní bohoslužbu za papeže Benedikta.

Modlím se, aby Františka jeho služba nevyčerpala usque ad mortem. A modlím se, aby se i postavení papeže, k jehož reformně hlasitě vyzval už sv. Jan Pavel II., změnilo tak, aby pro nás a pro církev nemusel už být zajatcem svého úřadu a aby se mohl rozhodnout dělat věci právě tak, jak by si on sám přál.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.